Obraz

24. března 2013 v 18:15 | Alvrin |  Povídky
Bílá plocha se pomalu zaplňuje. Štětec se jen míhá. Namáčí jej do barvy a tu nanáší na velkou čtvrtku. Zazvoní. Poslední tah štětcem. Jako ostatní nechává malbu na stolku a balí náčiní. Pak popadne batoh a vyběhne ze třídy.
Učitelka jde a sbírá výkresy. Nad pár jen zakroutí hlavou, nad pár se usměje. Ty jsou těch, kteří jsou osvědčení malíři. Jasní kandidáti na nástěnku. Jejich obrázky tam visí vždy.
Dochází k posledním lavicím a náhle si všimne dívky sedící stále v lavici.
"Co se děje, Eliško? Honem utíkej nebo nestihneš další hodinu."
Děvče neodpovídá. Učitelka k ní dojde a spatří, že před Eliškou leží čistá čtvrtka. Divné. Eliška patří k nejlepším žákům ve třídě, nikdy nezapomene donést úkol, vždy všechno perfektně umí a pečlivě plní zadané úkoly. Kdyby byla více aktivní v hodinách, asi by byla považována za šplhouna, ale ona mluví jen, když musí, a i o přestávkách sedí tiše ve své lavici. Není to však tak, že by ostatními pohrdala, prostě nechce být středem zájmu.
Tak proč Eliška, vždy tak vzorná, nic nenamalovala?
"Co se stalo? Nesedlo ti zadané téma?"
Dívka zavrtí hlavou, na učitelku se však nepodívá. Mlčky hledí kamsi za ni. Učitelka se otočí, aby viděla, kam její pohled směřuje. Tohle místo patří Igorovi. Ten naopak patří mezi nejhorší ve třídě. Ani ve výtvarce, kde obvykle žáci nasbírají známky k vylepšení průměru, se mu nedaří. Jeho výkresy schovává učitelka jen proto, že je žáci na konci školního roku dostávají. Jinak by už dávno letěly do koše. Přestože na něm učitelka pozoruje při hodině jistou snahu, odevzdává jen nevzhledné patlanice.
Tentokrát však učitelka strne překvapením a pochopí Eliščin zájem. Na Igorově lavici leží nádherný obraz.
Otočí se k dívce: "To opravdu kreslil Igor?"
Eliška přikývne. Pak si zřejmě uvědomí, že musí jít, bere si věci a odchází. Učitelka nevěřícně zakroutí hlavou a znovu hledí na obraz. Ano, dole vidí úhledný Igorův podpis, ten si nesplete. Už častokrát uvažovala, jak může mít někdo tak nepořádný tak čistý rukopis.

Eliška hledí na Igorova shrbená záda o dvě lavice více vpředu. Zdá se jí to, nebo dnes vypadá jinak? Učitelé jej ani jednou za celý den nevyvolali. Dokonce češtinář, který má na Igora spadeno, mu dal pokoj.
Chce se k němu dostat a zeptat se na jeho obraz. Byl tak úchvatný. Pozorovala Igora celou hodinu, když ho tvořil, každý jeho tah štětcem, ale stejně má pocit, že nedokázala spatřit celou hloubku té malby. Musí se ho zeptat, jak to dokázal. Vždycky přece kreslil špatně, dokonce bídně. Trochu se zastydí. Párkrát mu radila, jak něco nakreslit, ale přitom by to co on nikdy nedokázala.
Po skončení vyučování rychle nahází věci do tašky a pospíchá za Igorem, ale ten už někam zmizel.
Další den se jí zase nepodaří k Igorovi přiblížit. Jakoby před ní úmyslně prchal. Možná že tomu tak je.
Po druhé hodině se obraz objeví na velké nástěnce.
Mnozí, i ti, kteří si obvykle výtvarné tvorby nevšímají, se zastavují a užasle hledí na překrásnou malbu.

Před obědem vidí Eliška Igora, jak mluví s jakousi pohlednou ženou. Kdo to je? Učitelka určitě ne, Eliška ji tu nikdy neviděla. Že by jeho matka? Ale co dělá tady? Dívka se k nim nenápadně přiblíží.
"Brzy pro tebe přijdeme, Igore."
Má divný přízvuk, takže Igore zní spíš jako Ikare. Pak se žena otočí a pohlédne Elišce přímo do očí. Má zářivé zlaté oči. Chvíli na sebe hledí, pak se žena usměje. Není to však příjemný úsměv.
"Jsi v pořádku?" Helča zamává Elišce rukou před obličejem, "vypadáš jako bys viděla ducha."
"Jo, nic mi není," Eliška překvapeně zamrká. Měla nějaký výpadek, nebo co? Ženu už nikde nevidí, ale ani Igora.
"Hele, neviděla jsi Igora?"
"Jo viděla, před chvílí odešel směrem k šatnám. Ten se teda vybarvil, co? Ten obraz je fakticky..."
Eliška však už vystřelí přes místnost a zanechá trochu uraženou Helenu stát samotnou.
U šaten nebyl, ale viděla, jak kdosi v bílé mikině stoupá po schodech. Takovou měl Igor.
Rozběhne se vzhůru. Škola má čtyři patra. Než doběhne do posledního, je pořádně zadýchaná. Chodba je prázdná a je tu ticho. Všichni jsou na obědě. Ale dveře od kabinetu chemie jsou pootevřené. Opatrně jimi nakoukla dovnitř. Nic, až na další otevřené dveře v protější stěně. Zaváhala. Jestli ji tu chytí, bude mít průšvih. Ale ona musí zjistit, jak je to s Igorem a kromě toho, on tam šel taky. Musí doufat. Projde opatrně mezi regály a vyjde otevřenými dveřmi. Další schody. Otevřeným poklopem k ní zavanul čerstvý vzduch. Vystupuje na poslední schod.
Ocitne se na střeše. Na obzoru se stahují temná mračna. Bude bouřka. Proto je celý den tak dusno. Začínají poryvy větru.
Ano, támhle stojí. Trochu nahrbený, hledí na město. Má odtud dobrý výhled, škola stojí na kopci. "Igore," zavolá Eliška. Chlapec nereaguje. Dívka jde blíž, poryvy větru jí ztěžují chůzi.
"Igore, chtěla jsem se tě zeptat," Eliška je už téměř u něj, přesto jakoby neslyšel. Tu ji cosi napadne.
Zkroutí ústa a napodobí přízvuk, který slyšela od té ženy: "Ikare!"
Igor se bleskově otočí, ve tváři má takový výraz, který dívku vyděsí.
Když vidí Elišku, jeho tvář se trochu uklidní, ale stále zůstává ve střehu.
"Jak jsi to na mě volala?" ptá se ostře.
"Přece Igor, jmenuješ se tak, ne," odpovídá dívka, zmatená z jeho reakce.
Chlapci přelétne přes obličej ulehčení.
"A proč se za mnou kradeš jako stín?"
"Nekradu, jenom jsem se chtěla zeptat na ten obraz. Jak si to dokázal tak nakreslit. Bez urážky, ale tys přece nikdy nekreslil nijak skvěle."
"Á, tohle," usměje se Igor, ale pak se zatváří omluvně.
"Promiň, ale musím jít."
"Tak já tě doprovodím a řekneš mi víc," dívka se otočí ke schodům.
"Promiň, ale to asi nepůjde. Já jdu totiž tudy." Igor se znovu smutně usměje a pokročí ke kraji střechy. Eliška pomyslí na to, jestli byl opravdu vždy tak hezký. Pak jí to však dojde.
"Počkej, co to děláš. Nechceš skočit. To nesmíš!"
Chytí Igora za ruku. Svírá ho vší silou, ten však lehce druhou rukou lehce sundá její křečovitě zaťaté prsty ze své paže.
"Stejně brzy zapomeneš."
"Jak bych asi mohla zapomenout, když se chceš zabít?!"
"Snadno. A neboj se, já neumřu."
"Alespoň doufám," dodal tiše. Pak od ní odstoupil a vrhl se přes okraj střechy.
Dívka vykřikla. Blázen! Proč to udělal!

Potom se vynořil nad okrajem střechy. Vznášel se výš a výš na bílých křídlech, která mu vyrůstala ze zad. Už vypadal jen jako malá bílá tečka. Najednou se za ním pustily tři tmavší tečky. Vypadalo to, že ho honí. Eliška stála, neschopna se pohnout a pozorovala je, dokud se jí neztratily v temných závojích bouřkových mračen.

Potom se otočila, aby sešla dolů. Netušila, co si o tom má myslet. V zamyšlení na cosi šlápla. Pohlédla dolů. Pod její nohou se třepotalo ve větru bělostné péro. Sebrala ho a pak se rozběhla ke dveřím kabinetu. Aby ji tu nezavřeli. Měla štěstí. Dveře byly stále otevřené. Seběhla po schodech do šaten.

Asi bude i pokračování, ale vzhledem k tomu, že teď na tom nejsem s časem zrovna nejlépe a musím ještě dokončit něco jiného, nevím kdy, proto to prozatím umisťuji jako povídku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama