Duben 2013

Kapitola 3

21. dubna 2013 v 20:37
Dúr strávil v lese téměř celý svůj život. Jeho otec ho tam přes protesty matky bral už od čtyř let a chlapec se pomalu přestal bát. Naučil se, jak se vyhýbat ledovcům, hnízdištím harpyjí, lesním vílám, bludičkám, a jak se proti nim bránit. Naučil se, jak poznat zvířata podle stop a jak se skrýt před medvědy či vlky. Dokázal by ve volné přírodě přežít dlouho, nejspíš i stále.
Rád se toulal lesem a obdivoval vůni stromů, přestože nechoval žádnou náklonnost k jeho obyvatelům. Snad možná veverky, drobní ptáci a pak zajíci, myši. Měl rád dravé ptáky, miloval způsob jejich lovu.
Ale jinak! Všechna ta havěť, která v lese bydlela. Květinoví skřítci, víly stromů a vod, kamenní trpaslíci, harpyje, bludičky, ohniví rarášci, prý i čarodějnice, ačkoli nikdy žádnou nespatřil, a další. Všechno to byla proradná stvoření, čekajíce jen na to, aby mohla člověku uškodit.
Ale nejhorší ze všech byli vlci. Dúr o nich kupodivu moc povídaček neslyšel, ale docela mu stačily vlastní zkušenosti.
Už tolikrát za jeho život napadli vlci jeho vesnici. Většinou zabili jen dobytek, ale několikrát zabili i člověka. Přítelkyni Narjina otce, děti pekaře Koblihy, Narjina otce. Když mu bylo 6, zabili vlci jeho otce, který pro něj vždy znamenal sílu a bezpečí a o dalších šest let později i jeho bratra Dúmora. Tenkrát, když našli jeho tělo v lese roztrhané a kolem spoustu velkých vlčích stop, se zapřisáhl je oba pomstít. Stal se nepřítelem vlků a věděl, že proti nim nepřestane bojovat, dokud nezemře.
Žil téměř jen pro lov. Neustával ve své honbě za vlky a byl úspěšný.
Ale nemohl si nevšímat dívek ve vesnici. Dospívaly a provdávaly se, a on si uvědomil, že za chvíli bude jediný svobodný mládenec ve vesnici. Ne že by mu samota vadila, ale jestliže se všechny hezké dívky provdají, jaké asi zůstanou. Navíc možná taky žádná.
Zastavil se na několika tancovačkách a tu zjistil, že to s ním zas tak bledě nevypadá. Ani ostatní vesničtí mládenci se ženitbou příliš nespěchali. A navíc, ta nejhezčí dívka ze všech byla pořád volná. Dúr viděl, že po ní dost mládenců obdivně pokukuje, ale nikdo se neodvážil se jí oslovit.
Avšak nebyl to jen ostych, co je od ní drželo dál. Bylo tu cosi jiného. Dúr si to vyzkoušel. Když ani ti nejsebevědomější mladíci nepožádali Narju o tanec, zkusil to sám. Už to nikdy víckrát neudělal.
Narja byla hezká, usmívala se na něj a rozhodně ani nepůsobila hloupě, přesto se po celou dobu tance cítil nesvůj.
Přestože s Narjou už netančil, občas ji sledoval. S údivem zjistil, že dívka nemá ve vesnici žádné nějak dobré kamarádky.
Byla pilná, milá, přesto s ní málokdo promluvil. Jakoby ostatní od ní cosi odpuzovalo. Dúr s ní cítil jakési spříznění, oba přece přišli o otce vinou vlků, ale i tak s ní nedokázal navázat rozhovor. Musel si přiznat, že k ní cítí to samé, co ostatní. Nedokázal to popsat. Jakoby se mezi lidmi u vesnice a Narjou tyčila jakási hranice. Jakoby jim instinkt velel, že se od ní mají držet dál. Že jim od ní hrozí nebezpečí.
U Naily, Narjiny matky, se to projevovalo také, ale zdaleka ne tak silně.
A pak se Narja najednou ztratila v lesích. Co ji to napadlo? Žila přece v horách odmalička, mohla poznat, že se blíží sněhová vánice!
Naila zburcovala celou vesnici, ale třetího dne se vrátila z lesů a oznámila, že další pátrání nemá smysl. Jak zničený výraz tehdy měla, zato zbytek vesnice jakoby pocítil úlevu. Nikdo to neřekl, nejspíš na to nikdo ani nepomyslel, ale bylo to jasně ve vzduchu, ve změně atmosféry. Lidé se chovali uvolněněji, jakoby z nich spadlo něco, co je celé roky tížilo.
Naila se zavřela ve své chalupě a nikdo ji od té doby neviděl vyjít ven. Dúr to chápal. Přestože nenašla známky krve, vlčí stopy mluvili za vše. Její dcera byla ztracená.
Pátrání bylo odvoláno právě včas. Znovu začalo hustě sněžit a nebylo možné opustit vesnici. Po dvou dnech vánice ustala, ale nikdo už se pátrat nevydal. Proč by také, Naila přece jasně řekla, že už to nemá cenu. A i kdyby ne, samotná dívka nemohla v takovémhle počasí v horách přežít pět dní.
Vesničané byli rádi, že se nemusí prodírat hlubokými závějemi a pokud to šlo, zůstávali zalezlí v chalupách.
Pak sníh začal tát. Do týdne bylo po něm. Život ve vesnici se rozběhl normálním tempem, až na to, že se možná všichni začali připravovat na zimu trochu rychleji.
Dveře Nailiny chalupy zůstávaly zavřené, ale kravka se neozývala. Že se o ni někdo postaral, bylo jediné znamení toho, že Naila je ještě naživu.
Včera Dúr opustil vesnici. Plánoval zajít trochu hlouběji do hor a pobýt tam několik dní. Chtěl najít medvěda. Jeho kožešina by se na zimu hodila. Co nevyužije, si určitě rád vezme koželuh nebo někdo ze sousedů.
Dnes odpoledne si vesele vykračoval, když uslyšel náhlé teskné zavytí. Strnul v půli kroku. Tenhle zvuk se nedal s ničím splést. Byl to vlčí hlas a podle zvuku musel patřit někomu z velkého druhu, jeden z příbuzných těch, kteří ho připravili o rodinu.
Dúra zachvátilo vzrušení. Rázem zapomněl na medvěda. Vlk byl důležitější.
Vmžiku zjistil, zda je mu vítr nakloněn příznivě a pak se tichými, přesto rychlými skoky rozběhl za hlasem. Ačkoliv by to nepřiznal, jeho běh byl v té chvíli zcela podoben běhu vlčímu.
Chvílemi se zastavoval, kontroloval okolí.
Když takto uběhl značnou vzdálenost, zpomalil, odložil ranec na zem a připravil si šíp na tětivu. Kradl se mezi stromy jako stín. Stanul na kraji loučky a měl co dělat, aby nezalapal po dechu. Před padlým stromem, se stříbřitě šedou srstí a hlavou skloněnou, stál ten největší vlk, jakého kdy Dúr spatřil. Menšímu medvědovi by mohl být rovnocenným protivníkem a i pro většího by mohl být důstojným protivníkem.
Mladý lovec si byl každopádně jistý, že by se mu nechtěl dostat do zubů, ale také se okamžitě rozhodl, že tohohle vlka musí dostat.
Pozvedl luk a pak si uvědomil, nad čím se ten vlk sklání. Byl to nějaký člověk a ještě se hýbal. Dúrovi se mihla hlavou myšlenka, jak to, že ho vlk ještě nezabil. Potom se vlk s prudkým zavrčením otočil k němu. Mladík nezaváhal. Jistou rukou vystřelil. Nemohl minout. Ale to už sahal pro další šíp a natahoval.
Vlk se na chvíli zarazil, z oka mu trčel šíp, z hrudi druhý. Udělal pár nejistých krůčků, poté se zhroutil k zemi.
Lovec přeběhl palouk a pak opatrně přistoupil k ležícímu vlkovi. Ztuhl. Žluté oko jej pozorovalo a z hrudi se vydralo zavrčení. Pak však oheň v očích vyhasl a stisknuté čelisti malinko povolily. Teď byl vlk opravdu mrtvý.
Dúr na něj chvíli hleděl, obdivoval jeho velikost a zároveň cítil údiv nad tím, snadno jej šlo zabít.
Vedle něj cosi zašramotilo a on si uvědomil, nad čím se to vlk předtím skláněl. Odvrátil svou pozornost od vlka, ten dotyčný určitě bude potřebovat jeho pomoc.

Narja se namáhavě snažila zvednout ze země. Proč jen si nedávala větší pozor a pořádně se nedržela?
Vlčice k ní skláněla hlavu a tiše kňučela. Nevěděla, jak jí pomoci.
"Možná kdyby sis lehla, mohla bych se na tebe vydrápat."
Dívka znovu žasla nad tím, že jí vlčice zjevně rozumí. Stále nedokázala pochopit, jak je to možné. Nemají být vlci jen vlci, či spíš, jak od malička slýchávala, krvelačné bestie? Ale jestliže jí vlčice rozumí, pak se lidé s vlky mohli domluvit! Vlčice jí za celou tu dobu neublížila, ba naopak, chránila ji! Proč?! Jak to, že ji vlci chrání a přitom napadají vesnici a zabíjejí lidi? Bylo to, jakoby každý mluvil úplně o něčem jiném a ne o tom samém, o vlcích.
Pokusila se postavit, ale jakmile se pohnula, bolest jí projela nohou a ona znovu upadla na zem. Proklínala svou hloupost. Věděla přece, že vlčice skočí, tak proč se líp nechytila!
Protože přemýšlela o tom, jak to všechno ve vesnici a hlavně matce vysvětlí. Kdo jí uvěří?
Zaslechla tiché zasvištění a úder a ještě jedena a pak už jen s hrůzou zírala, jak se vlčice zakymácela, z hrudi jí trčel dlouhý šíp.
"Severní," vyšel jí z úst tichý vzlyk, na víc se nevzmohla. Nemohla ji ani nazvat pravým jménem, byl to jen hrubý překlad do lidské řeči. A z úst jí nevyšel ani hlásek. Jakoby střelili ji a ne vlčici. V mrákotách slyšela kroky, jak se přibližují, ale nebyla schopná se pohnout.
Byl to muž, viděla jeho záda, jak přešel k mrtvé vlčici, měl toulec s černě natřenými šípy, v ruce luk, u pasu lovecký nůž.
Pak se k ní otočil a ve tváři se mu objevil nevěřícný výraz: "Narjo?! Mysleli jsme, že jsi mrtvá!"
Poznala ho, byl to Dúr. Poklekl k ní: "Jsi v pořádku? Můžeš vstát?"
Všiml si její nohy.
"Počkej, ošetřím ti to, jen si dojdu pro věci," a zmizel.
Během chvilky byl však zpátky: "Kde jsi byla? Jak se ti podařilo tady přežít? Tvoje matka byla zoufalá!"
Zřejmě si všiml jejího výrazu.
"Promiň, muselo to pro tebe být těžké."
Konečně našla svůj hlas: " Ty jsi ji zabil! Jak jsi mohl! Ty jsi ji zabil!"
Dúr se na ni zadíval s nechápavým výrazem. Tohle určitě nečekal. Myslel si, že ji zachraňuje a za to, že jí pomohl, by se hodily díky.
Ale ona nebyla schopná děkovat. Jediné, co k němu cítila, byl hněv. Nezachránil ji, ačkoliv si to myslel. Ne, zabil jí před očima někoho, kdo se o ni skoro 2 týdny staral a chránil ji před umrznutím, divými bytostmi i hladem. Bolest byla větší, než by čekala.
"Ji? Myslíš toho vlka? Ohrožoval tě, musel jsem ho zabít dřív, než on zabije tebe!"
"Nikdy by mě nezabila. Chtěla mi pomoct!"
"Vlčice a pomoct! To je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel! Je to šelma a nejenom to, jsou to bestie, které lační po naší krvi. Zasloužila si zemřít, stejně jako všichni jejího plemene. Zrovna ty bys to měla chápat."
Narju vyděsila ta nenávist v jeho očích. Raději svůj smutek nad ztrátou Severní skryla. Pouze odvrátila tvář, když Dúr zručnými pohyby stahoval vlčici z kůže, ačkoli srdce se jí tříštilo na tisíce kousků.
Konečně byl hotov a prohlásil: "Můžeme."
Podal jí ruku, aby ji podepřel. Kdyby to zvládla bez něj, nejradši by odmítla a utekla od něj, tak velký odpor v ní vzbuzoval. Ale potřebovala ho. A tak nabízenou ruku s nechutí přijala. Snažila se tam nedívat, ale stejně spatřila několik pozůstatků jeho krvavého díla.
"Vrahu!" chtělo se jí křičet, ale věděla, že by Ji tím stejně nevzkřísila.

Putovali až téměř do setmění, pak se zastavili k odpočinku. Rozdělal malý ohýnek a řekl jí, ať spí, že bude hlídat. Věděla, že je to od něj obětavé, přesto ho za to nenáviděla ještě víc. Neměla tak ani trochu soukromí pro svůj žal. Usnula rychle, byla vyčerpaná, noha ji bolela, přestože se opírala o něj a o klacek, který jí posloužil místo hole. Ze spánku jí po tvářích stékaly slzy.
Ráno se probudila chladem. Zdvihla hlavu. Oheň stále hořel a u něj seděla nehybná postava. Dúr.
Zvedl ze země cosi a podal jí to.
"Snídaně."
Pečené maso. Zajímalo by ji, kdy to stihl ulovit. Vypadalo to, jakoby tu seděl celou noc. Vůbec nezměnil polohu.
"Omlouvám se za včerejšek. Byla jsi v šoku a já si to neuvědomil. Choval jsem se hnusně."
Nic na to neřekla. Co by taky měla říci? To nevadí, omluva se přijímá, je v pořádku, že jsi ji zabil?
Když mlčela, řekl jen: "Sněz to rychle, ať můžeme vyrazit:"
Poslechla. Čím dříve vyrazí, tím dříve budou doma a tím dříve se zbaví jeho společnosti.
Znovu putovali mlčky. Přemýšlela. Pokud řekne ve vesnici pravdu o tom, co se jí stalo, určitě jí nebudou věřit a budou se jí stranit ještě více než doposud. Bude jednodušší vymyslet si nějakou lež. V tom případě by se však měla chovat k Dúrovi jako k svému zachránci. Vděčně.
Svoje předchozí chování může svést na vyčerpání. Nebyla kvůli tomu zcela při smyslech.
Ale taková přetvářka se jí hnusila. A navíc, musela by se mu omluvit.
Zaobírala se těmi neradostnými myšlenkami, dokud se neukázala vesnice.

Kapitola 2

21. dubna 2013 v 20:35
Naila si unaveně odhrnula z čela pramínek plavých vlasů. Lidé se často pozastavovali nad tím, jak odlišnou barvu vlasů mají matka a dcera. Naila to vysvětlovala tím, že je Narja po otci.
Odlišnost neodlišnost, byla to však její dcera a teď se ztratila. Celou noc pátraly skupiny vesničanů po její zmizelé dceři, ale marně. Když se spustila sněhová vánoce, většina se vrátila zpět. Nemělo smysl pátrat, když nebylo vidět na krok a spíše by se mohl ztratit někdo další.
Zůstala pouze malá skupinka v čele s Nailou a lovcem Dúrem. Pak se sníh však stal tak hlubokým, že nebylo možné dál pokračovat a oni se museli pomalu a namáhavě vracet.
Teď seděla Naila u kuchyňského stolu a ztrápeně pozorovala desku stolu. Nakonec dokázala sousedy přesvědčit, aby se malé skupinky střídaly v pátrání, zatímco mohli ostatní odpočívat a věnovat se svým záležitostem, ale byla by raději, kdyby v pátrání pokračovala dál celá vesnice. Její dceruška byla přece kdesi v lese!
Zvedla se, vyšla z chalupy a zamířila k přístěnku, kde měly uložené všemožné potřebné náčiní. Mimo jiným také takzvané nolče, jakési rámy s přichycenými kůžemi, jež umožňovaly chůzi po sněhu, aniž by se člověk propadl.
Naila dopnula řemínky, jimiž se nolče připoutávaly k obuvi a vyrazila. Najde svou Narju!

Narja zajela do sněhu, jako když kámen zmizí pod hladinou. Předtím však, než jí stačila zmizet pod sněhem i hlava, ucítila jakési silné škubnutí za živůtek, vyletěla ze sněhu a dopadla o několik metrů dál. Náraz na sníh jí vyrazil dech.
Tam, kde před chvíli ležela, se míhal šedý stín, který vytrhával se sněhu bledé postavičky v pestrém odění, párkrát jimi zatřepal a nechal je nehybně ležet ve sněhu.
Konečně chytila dech a chystala se, že využije šance k útěku. Tu stín pohodil na sníh posledního sněhového mužíka a jediným skokem se ocitl před ní. Žluté oči se zableskly, z hrdla se mu vydralo zavrčení.
"Prosím vlku, nech mě jít domů."
Začínám bláznit, pomyslela si. Mluvím na vlky. O tomhle se zmiňovat nebudu, jestli se mi podaří dostat domů.
Vlk na n upíral oči a nehýbal se, stále jí však stál v cestě a nevypadal, že by ji hodlal nechat jít.
Nakonec se Narja odhodlala a vykročil, aby ho obešla. Přišlo to náhle. Nezmohla se na to uhnout či utéct. Nezmohla se na nic. Jediný skok a stál za jejími zády. Napadla ji jediná myšlenka,"Je po mně!"
a čekala stisk ohromných čelistí.
Místo toho ucítila škubnutí a vylétla do vzduchu. Tlak na živůtek a pak se svět kolem ní dal do pohybu. S hrůzou si uvědomila, že visí z vlkovy tlamy. Kam ji nese? Zazmítala se, ale on ji nepustil, pouze vrčivě zabručel.
Poslechla a přestala sebou hýbat, přemýšlejíce, zda si ji sebou odnáší jako kořist. Ale to nedávalo smysl. Bylo by přece jednodušší, kdyby ji zakousl a odnesl si ji sebou až pak.
Celou tu dobu ji navíc chránil před zimou i ledovými mužíči. Proč? Co za tím je?
Připadala si hloupě, ale přesto na vlka znovu promluvila: "Hele, vážně mě musíš nést zrovna takhle? Je to fakt nepohodlné a pro tebe to přece taky musí být taky nepraktické, Co kdybys mne radši vezl na zádech, když už teda musím jít s tebou."
Vlk se zastavil.
"Ty mi vážně rozumíš?" Tohle nečekala.
Odpovědí jí byl pád na zem pokrytou sněhem.
Opravdu jí rozuměl? A jestli ano, to jí věří? Mohla přece utéct! I když, jak se tak rozhlédla kolem, tak asi nemohla. Zaváhala, má se o to přesto pokoušet? Jak rychle by ji asi chytil?
Vlk tlumeně zavrčel. Tušil, o čem uvažuje?
Sejně to nemá cenu, sníh je příliš hluboký.
Svalil se vedle ní a čekal. Opravdu na něj má vylézt? Vlk ležel, nehybný jako socha. Konečně se k tomu odhodlala. Chytila se za jeho huňatou srst a usadila se mu na hřbetě.
Málem zase spadla dolů, jak se rozběhl. Křečovitě zabořila ruce do jeho srsti. Vlk ji nesl výš a výš do hor.
Narja cítila podivný klid, vzhledem k tomu, že ji nesl na zádech tvor, kterým ji od malička strašili, byla v naprosto neznámé krajině a nevypadalo to, že by ji ten vlk odnesl zpět. A hlavně na to, že její vyhlídky na budoucnost vypadaly asi tak, že buď bude zabita vlkem, nebo umrzne v zasněžených horách, pokud by ji ovšem dřív nezabili ledoví mužíci.
Nesl ji dlouho, až si říkala, jestli vůbec někdy zastaví, když vtom, jakoby slyšel její myšlenky, zpomalil, chvíli větřil, a poté se vydal kupředu mnohem pomaleji než prve.
Zahnul mezi tmavá, k nebi čnící skaliska. Pak se najednou zastavil a dívka zjistila, že hledí do ústí jeskynně.

Naila znepokojeně pohlédla na oblohu. Byla temná a věštila další sníh. Bude se muset vrátit. Ve vánici nemá smysl hledat.
Také už jí začínala být zima. Nebyla však způsobena pouze chladem a právě to ji znepokojovalo. Už několik týdnů na sobě pozorovala změny. Neměla by tu být. Bála se, strašlivě se bála.
Jen ještě kousek a vrátí se. Musí Narju najít. Bez ní bude ztracená.
Prošla mezi stromy. Před sebou uviděla jezírko. Uvědomila si, že se sněhem je cosi v nepořádku. Nebyla to hladká přikrývka. Jeho jednolitost byla na několika místech porušená. Byl tu cítit pach ledovců a jejich. Ten nenáviděný, kterého se tolik bála. Zaváhala. Strach ji na chvíli téměř přemohl. Potom rychle vykročila na volné prostranství. Ano, byly tu její stopy a také vlčí. Obrys velkého těla v bělostné ploše.
Její stopy vedly až k díře ve sněhu, obklopené stopami ledovců a vlka. Přišla pozdě. Její dcera je ztracena. A v tom případě byla ona také.
"Riene," zašeptala žalostně a pak prchala od jezera. Spěchala do vesnice, kde ji čekalo bezpečí, ale ne život.

Kapitola 1

21. dubna 2013 v 20:19
Kdysi žila jedna černovlasá, černooká dívka. Bylo to milé děvče, vždy ochotné pomoci a světlá pleť ani rudé rty jí na kráse rozhodně neubíraly.
Přesto však o ni, k údivu všech a smutku dívčiny matky i dívky samotné, nikdo z chlapců dosud neprojevil zájem.
Ostatní dívky začínaly být obletovány, dokonce i Běta, kovářova dcera, která moc krásy nepobrala, i Dora, jejíž otec nevlastnil víc než malou chalupu a dvě slepice, a přesto plno dětí, si na vesnických tancovačkách užily víc než ona.
Narja, jak se dívka jmenovala, to zpočátku brala s humorem, jak však stárla, začínalo ji to trápit. Blížily se její 19-nácté narozeniny a stále ji žádný z mladíků neprojevil zájem.
Její matka brzy poznala, že její dceru cosi trápí, a když ji pozorovala, brzy uhádla, co to je.
A tak jednoho dne, když Narja přišla domů z pastvy a usedly k společně k večeři, se na svou dceru podívala a spustila: "Narjo, jsi smutná kvůli tomu, že s tebou chlapci netancují, viď?"
Dívka jen přikývla.
"Ale nemusíš se bát, dceruško. Jsi krásná a milá. Jestli o tebe ostatní chlapci nemají zájem, nemusíš se s tím trápit. Ten pravý si pro tebe přijde. Pro mne si tvůj otec také přišel a byli jsme šťastní."
Narjin výbuch přišel zcela neočekávaně: "Přijde?! Když někoho z nich potkám, sice mě pozdraví, ale pak se ode mne klidí, jako bych byla strašidlo. Když se na ně podívám, uhnou pohledem. Možní pro tebe otec přišel, ale taky hned umřel. A myslíš, že mám šanci, aby pro mě někdo přišel, když se mi zdejší chlapci vyhýbají?
Kdo by asi jezdil do naší vesnice, která je tak zapadlá, že i výběrčí daní sem přijede jen jednou za rok? Rozhodně ne někdo, kdo se chce ženit. Je mi skoro devatenáct. Kdo myslíš, že by mne ještě chtěl?"
Pak prudce odstrčila židli, vyskočila a vyběhla ze dveří, ponechávajíce překvapenou matku u nedojedené večeře.

Narja proběhla vesnicí. Téměř všichni seděli u večeře, takže jen koželuh Bert vzhlédl, když kolem něj proběhla.
Seběhla po pěšince podél poslední chalupy, kde bydlel mladý mlynář Rhona se svojí baculatou manželkou a dvěma malými syny, přeběhla po hrázi a pustila se vzhůru podél potoka.
Postupně se břehy potoka stávaly zarostlejšími, až musela zpomalit a prodírat se mezi houštinami. Když se vynořila na mýtince u malého jezírka, na svém zamilovaném místě, byla zadýchaná, ve vlasech měla větvičky, a ruce poškrábané od šlahounů rostlin.
Svezla se na břeh jezírka a utřela slzy, které se jí nějak objevily v očích a umáčely jí tváře.
Proč to matka musela vytahovat? Už to celkem zvládala, dokud jí to nepřipomněla. I když, zas tak dobře to zřejmě neovládala, jinak by ji pouhá zmínka tak nerozhodila. Ale bylo to těžké. Téměř všechny dívky jejího věku už byly vdané, nebo alespoň měly nápadníka, a na ni se nikdo z chlapců ani nepodíval. Matce se to říká, že se pro ni někdo najde a že je krásná. Asi není úplně ošklivá, ale proč se jí tedy mládenci vyhýbají? Za chvíli bude na vdávání už moc stará!
Když byla malá, snívala o krásných princích na koních, kteří si pro ni přijedou a učiní ji svou princeznou, ale teď by jí docela stačilo, kdyby se našel někdo alespoň trochu hezký a hlavně někdo, kdo by ji opravdu miloval. Ale ani nikdo takový nepřicházel.
Z těžkých úvah ji vytrhl pocit, že ji někdo pozoruje. Zvedla hlavu. Těsně u vody, kousek od ní, napůl kryt stíny stromů, stál obrovský vlk a upíral na ni žluté oči.
Narja si okamžitě vzpomněla na vše, co odmalička o vlcích slyšela a na to, jak ji matka vždy varovala, aby se v noci nezdržovala sama v horách.
Vyprávělo se, že vlci ve zdejších horách jsou mnohem větší než ve zbytku království, mají ohnivé oči a neváhají zabít kohokoli a cokoli, co potkají. Nejnebezpečnější jsou v zimě, když napadne sníh a nastává doba hladu. Potom beze strachu přicházejí až do vesnice a hledají kořist. Zabijí-li pouze dobytek, je to pro vesničany štěstí. Když jí bylo deset, našli v lese roztrhaného Dúmora, staršího syna lovce Dúma, který byl jimi zabit už dříve, a bylo to přičteno vlkům na účet. Předtím, to ještě nebyla na světě, padly prý vlkům za oběť dvě děti pekaře, kterému nikdo neřekl jinak než Kobliha, pro jeho vyhlášené koblihy s medem, které před smrtí svých dětí rozdával veškeré drobotině ve vesnici, přestože Narja si ho nepomatovala jinak, než jako zahořklého muže, který se nikdy neusmál. Byli tu i další případy, ale ty už Narja nezažila, tedy kromě smrti Starého Dúma a jednoho, který by pro ni měl výt nejbolestivější, ale nebyl, protože jí byl sotva rok, když se to stalo. Byl to tehdy, když vlci zabili jejího otce. Tenkrát chránil svou milovanou ženu a ona se od té doby vlků děsila víc než čehokoli jiného.
A teď ten hrozný tvor stál jen pár metrů od Narjy a rozhodně nedělal ostudu řečem, které se o něm vyprávěly. Byl obrovský, velký téměř jako kůň a žluté oči mu žhnuly.
Hleděli na sebe, ani jeden z nich se nepohnul. Dívka si totiž byla jistá, že jestli se pohne, ten tvor po ní skočí, a nepochybovala o tom, že by stačil jediný stisk jeho ohromných čelistí a bylo by po ní.
Padal soumrak a v Narje narůstal strach. Cítila., že už tak dlouho nevydrží a až padne tma, možná ani nenajde cestu domů. Mohla by jít podél potoka, ale to by nejdřív musela vyřešit toho vlka. A to bude problém.
Do přesezených nohou už ji chytaly křeče a vlka již téměř neviděla.
Náhle se vedle ní pohnul velký stín a cosi studeného a vlhkého se dotklo její ruky. Dívka si zděšeně uvědomila, že to, co celou dobu pokládala za vlka, bylo pouhé křoví a vlk dávno stojí vedle ní. Ztuhla hrůzou. Nebyla schopna jediného pohybu, když cítila ten teplý dech na zádech, nohou, hlavě, jak ji ten velký tvor očichával. Když dokončil prohlídku, svalil se vedle ní, tak, že jí dotýkal svým jemným, hustým kožichem. Teď už se vůbec nemohla pohnout, protože by to cítil.
Jedinou výhodou toho, že ležel u ní, bylo, že hřál. S přicházející nocí totiž přišel i chlad. Byl podzim a v noci už někdy mrzlo. Kdyby tu Narja seděla sama, třásla by se zimou, takhle ji však hustý vlčí kožich chránil před ledovým vzduchem. Na druhou stranu, kdyby tu byla sama, mohla se už dávno vrátit domů. Jenže sama nebyla.
Noc ubíhala a Narja byla čím dál ztuhlejší a unavenější.

Naila neklidně přecházela po místnosti. Od okamžiku, kdy její dcera vyběhla z domu, již uplynula značná doba a večerní stíny se už plížily křovinami.
Co když se jí něco stalo? Jak nebezpečné jsou zdejší hory, obzvláště v noci! Dokonce i někomu tak rozumnému jako Narja se může něco přihodit. Měla ji zastavit.
A hlavně, neměla s tím tématem začínat. Ale jak mohla tušit, že Narja, vždy tak klidná, zareaguje tak divoce?
Nakonec to nevydržela. Musí něco dělat. Měla na to právo. Jestliže někdo byl v noci postrádaný, měli jeho příbuzní právo zburcovat vesnici. Muselo tu být tohle pravidlo. Vesnice musela držet při sobě. Byla to podmínka přežití. Hory byly nemilosrdné.
Naila otevřela dveře a vykročila do večerního šera.

Narja se probudila. Cosi chladného, jemného, jí dopadalo na tvář. Nechtělo se jí vstávat. Dosud byla noc. Cosi si zabrumlala a přitiskla se blíže k hřejivým kožešinám.
Počkat! Kožešinám?! Nesmysl! Doma přece nemá kožešiny!
Pak si to náhle uvědomila a prudce se posadila. Po jejím prudkém pohybu se masa kožešiny pohnula a na jejím konci se zvedla velká hlava, která na ni pohlédla. Alespoň podle její siluety, kterou dívka dokázala ve tmě rozeznat,
Spala opřená o toho vlka! A není mrtvá! Tyto dva fakty ji tak ohromily, že chvíli zůstala sedět bez hnutí.
Pak si uvědomila, že to, co ji předtím lechtalo na tváři, je sníh. Sněžilo a zem okolo i vlkovu srst již pokrývala slabá vrstva sněhu.
Co má dělat? Pokusit se utéct, ve tmě a ve sněhu? Nebo setrvat na místě a doufat, že vlk zůstane v mírumilovné náladě?
Nakonec však únava zvítězila nad strachem. Stulila se zpět k vlkovi a usnula.
Ve snu jakoby zdálky slyšela hlasy, volající její jméno, pak vlk zavrčel a vše utichlo.
Když se znovu probudila, už svítalo a vlk už ji nehřál. Pouze vedle ní byl ve sněhu obrys jeho těla. Posadila se a přitáhla si vlněný přehoz k tělu, byla jí zima.
Vlk zmizel, Jen několik napůl zapadaných stop vypovídalo o tom, kterým směrem se vydal.
Dívka se zvedla a s úlevou si povzdechla.
"Budu mít co vyprávět," pomyslela si v duchu a pustila se kolem jezírka, aby mohla sejít podél potoka domů.
Sotvaže však vykročila z vyleženého obrysu vlčího těla, propadla se až po pás do sněhu. Snažila se prodrat závějemi a přitom myslela na legendy o sněhových mužíčcích, kteří se schovávají pod sněhem a neopatrného člověka stahují pod sníh. Ona sama se s nimi nikdy nesetkala, ale věděla, že existují.
Když se jim někoho povede chytit, nechají ubožáka zmrznout a vezmou si z něj vše, co se jim hodí. Peníze, oblečení, nástroje, nože, jsou-li hodně hladoví...
Narja na to ani nechtěla pomyslet. Bála se jich ještě více než vlků.
Postoupila sotva o dva, tři metry, když pocítila na levé noze lehké škubnutí. Poskočila, jakoby ji bodla včela. A je to tu!
Podařilo se jí ujít dalších pár kroků. Že by se jí to jen zdálo?
Ne, znovu se jí něco dotklo. Chladné jako sníh, avšak pevné, Vybavila se jí dětská říkačka, kterou si jako malá slýchávala:

"Prsty ledové,
oči hladové,
Dej si pozor, člověče,
Na sněhové mužíče.
Zdržíš-li se dlouho v lese,
tvoje tělo nenajde se.
Teprv až rozkvetou květiny,
Dočkáš se pohřební hostiny.

A pak jí nohy obemknuly chladné prsty a drobné, přesto silné ručky, ji stáhly do hlubin závěje.

Prolog

21. dubna 2013 v 20:11 | Alvrin

Severní luna vábí mne,
já neodolám již,
bludiček svit i srdce mé,
vedou mne k tobě blíž.

Když osudu cestě poddáš se,
volání vlčí slyš,
budoucnost svou v něm ukrytou,
za temné noci zříš.

Hlas líbezný mne povede,
ledovou pustinou,
kde všichni, kteří hledají,
bezmocně zahynou.

Já však v tvých stopách poběžím,
do svitu měsíčního,
a v zemi vlků najdu tě,
za času půlnočního.

Pak do údolí klidného,
kde šumí vodopády,
dojdem a šťastni budeme,
že spolu jsme a tady

2. Kapitola

15. dubna 2013 v 7:50
"Copak to s vámi dneska je, to nemůžete ani chvilku postát v klidu?" Eriona se na krávy vyčítavě zamračila. Pořád ji zlobily. Přešlapovaly sem a tam a špatně se dojily. Konečně bylo hotovo. A ona mohla na snídani, ke které byla tentokrát ovesná kaše, takže všichni snědli co mohli. Takovou dobrotu nemívali často.

Když všichni dojedli, dívky umyly stoly a uklidily, co bylo třeba. Zbytek dopoledne měli zase volno. Eriona byla poslední, kdo byl ještě v jídelně, když z kuchyně vykoukla stará kuchařka Maig.

"Á, Eriono, to jsem ráda, že jsi tady. Zrovna jsem chtěla pro někoho zajít, aby mi pomohl s obědem, bude bramborová kaše a kdybych měla všechny brambory loupat sama, tak mi upadnou ruce. Co kdybys mi pomohla a já ti mezitím budu něco vyprávět?"

"Moc ráda!" Erioně se rozzářily oči. Příběhy staré kuchařky milovala.

Když seděla na lavici, před sebou škopek plný brambor a v ruce nůž, vyčkávavě se na Maig zadívala.

Ta se posadila naproti ní a usmála se, až se jí kolem očí udělali vrásky.

"Hm, tak o čem bych ti vyprávěla dneska?"

"Vyprávěj mi o Tamisovi a příšeře."

"Znovu? Vždyť už to musíš umět zpaměti."

"To je jedno, já ho mám ze všech nejradši."

"Tak dobře." Kuchařka se na chvilku odmlčela, a pak začala mluvit. Hlas měla tišší, zastřený a tajemný.

"Za dávných časů žila u jednoho města obrovská příšera, která terorizovala celý kraj. Lidé jí vozili dobytek a nikdo se neodvažoval proti ní postavit. Jednoho dne se městem roznesla hrozná zpráva. Mladičká dcera pána města měla být odvedena nestvůře, jako oběť, aby nezničila město. Všichni pro nebohou dívku plakali, ale stejně se nenašel nikdo, kdo by jí byl ochoten zachránit.

Když přišel den, kdy měla být dívka obětována, celé město bylo zahaleno černou barvou. Na všech hradbách vlály černé prapory a lidé měli černé oblečení. Dívky naložili na vůz a spřežení zamířilo za město na kopec, kde v jeskyni žila nestvůra.

Dívka celou cestu plakala a chvěla se strachy. Kdy dorazili na dohled k jeskyni, dívka sestoupila z vozu a dál šla pěšky. Čím byla blíž, tím pomaleji šla.

Nakonec však přece stanula před obrovským vchodem do jeskyně a ucítila mrtvolný puch, který příšeru obklopoval. Tehdy ji také poprvé spatřila.

Příšera měla obrovské válcovité tělo a na dlouhém krku porostlým ostny jí seděla obrovská hlava. Nohy měla příšera mohutné, zakončené dlouhými drápy. Na zádech měla malá, zakrnělá křídla, a dlouhý pružný ocas, kterým netrpělivě mávala ze strany na stranu. Celá byla porostlá černými zacuchanými chlupy.

Velká ohyzdná hlava se pomalu sklonila k dívce a odhalila dlouhé, špičaté tesáky.

V tom zazněl ze strany výkřik a do dlouhého krku nestvůry se zabořil nablýskaný meč. Příšera vztekle zařvala a otočila se na protivníka. Stál tam mladík v kroužkové zbroji s mečem, který slabě zářil magickou mocí. Příšera znovu zařvala a zaútočila. Boj byl dlouhý a úporný. Mladík se snažil zasadit příšeře smrtelnou ránu, ale ta se nemínila jen tak vzdát. Po vysilujícím boji se mladíkovi konečně povedlo useknout příšeře hlavu a tak ji zabít. Ve chvíli, kdy se její hlava oddělila od těla se celá hora otřásla a začalo padat kamení. Rytíř i s dívkou se rychle vzdálili bezpečně daleko. Když se prach usadil, celá jeskyně i s mrtvou příšerou byla zavalená. Navzdory tomu, že se říkalo, že příšera měla v jeskyni poklad nikdo nikdy skálu neodklidil. Každý, kdo se o to pokus během několika dní zemřel.

Rytíř dostal jako odměnu ruku sličné dívky, kterou zachránil a stal se pánem města."

"To je krásný příběh." Eriona se spokojeně usmála a hodila další očištěný brambor do hrnce.

"To říkáš pokaždé." Kuchařka se usmála a napila se. Po vyprávění jí vyschlo v puse.

"Taky je to pokaždé pravda. Mám ráda jak vyprávíš. Povíš mí ještě něco?"

"Tak dobře, ale zato mi pomůžeš i se zbytkem vaření."

"Platí." Zasmála se Eriona a skoro si uřízla prst, když příliš nadšeně rozpůlila bramboru. Kuchařka se znovu napila a pustila se do dalšího vyprávění.



Nakonec ji ve výkřicích umírajících a dýmu z hořících domů uviděl. Snažila se utéct a schovat se v nějakých troskách. Konečně. Byla tak blízko! Několika skoky tu dívku dohnal, popadl ji za dlouhé, zlaté vlasy a strhnul ji za ně dozadu. Otočil ji k sobě obličejem. Uviděl bledý lidský obličej zkřivený strachy.

To ne.

Ještě jí pootočil hlavu do strany a vlasy shrnul z uší.

Ne, ne, ne, ne, NE!

To nebyla ona.

Obrovské zklamání a zlost se zračila v jeho tváři. Tasil dýku a zabodl ji bránící se dívce do hrudi. Její křik ztichl a tělo ochablo. Podlomily se jí nohy a skácela se na zem. Světlé vlasy jí zavířily kolem obličeje, ve kterém zůstal vyděšený výraz a otevřené oči, které s němou výčitkou hleděly do tváře toho, kdo tak náhle přerval vlákno jejího života.

Muž se beze slova otočil. Znovu zklamal.

Dal pokyn svým mužům, kteří masakrovali zbytek vesnice a sám zamířil pryč. Musí podat svému pánovi zprávu, že útok dopadl s neúspěchem. Vítr, který se proháněl hořící vesnicí a rozdmýchával plameny mu kolem hlavy rozvířil dlouhé tmavé vlasy.



"Zítra přijedou, jako každý rok, kupci. Jejich posel říkal, že se zdrží jak nejkratší dobu to půjde, abychom jim tedy věci na prodej připravili předem. Proto dneska děvčata všechno, co mají rozděláno musí dokončit a chlapci zatím udělají to, co by jinak dělali ony, což znamená, že umyjí nádobí a uklidí. Potom shromáždí všechny věci na prodej, včetně toho nádobí a sošek tady na stoly. Je všem všechno jasné?"

Leoo skončil s proslovem a všichni pomalu opouštěli jídelnu. Chlapci s brbláním posbírali talíře a odešli do kuchyně, zatím co děvčata se pustila do dodělávání krajek a výšivek.

Příjezd kupců byl ve vesnici vždy velkou událostí. Jejich karavana se obvykle utábořila na návsi, kde si postavili krámky a kde prodávali spoustu věcí. Kupci ale nejen prodávali, také od lidí vykupovali to, co se jim hodilo a co zase prodali ve městech. Ať už to bylo nářadí, oblečení, nebo úroda či kožešiny.

Eriona se svým paličkováním seděla u otevřeného okna a poslouchala zvuky z venku. Zpěv ptáků a pobíhání a pokřikování lidí, kteří připravovali zítřejší trh. Několik mužů připravovalo stánky, aby kupci měli kde vystavovat své zboží, zatímco ženy doma připravovali věci na prodej a přemýšleli kolik za co budou chtít.

Když večer přijela karavana, utábořila se na louce vedle vesnice a všichni se těšili na následující den.

Brzy ráno vstoupili kupci do vesnice s několika vozíky plnými zboží. Cestou na náves je doprovázela skupinka malých dětí, kteří na ně pokřikovali a žebrali o nějakou sladkost. Jeden kupec do jejich chumlu hodil pár cukrovinek, o které se rázem strhla rvačka.

Kupci ve stáncích rozložili zboží a vesničané je brzy obklopili a začali smlouvat ceny.

V sirotčinci vzal Leoo věci na prodej a dal každému z dětí několik drobných mincí, aby si něco koupili. Děti radostně poděkovali a vyběhli ven. Rázem se seběhli kolem stánků a dohadovali se, co si mají vybrat.

Eriona obcházela stánek za stánkem a oči jí div nevypadly z důlků. Tolik krásných věcí. Zastavila se u stánku s koženým zbožím. Chvíli obdivovala nádherně vydělané kožešiny, které se daly použít jako předložka před krb, jako přehoz přes křeslo, nebo prostě jako deka, pak rychle skoukla oblečení, ale to ji moc nezaujalo.

Co se jí ale opravdu líbilo byly kožené spony do vlasů, do kterých byly vyryté různé ornamenty, květy, nebo dokonce pádící kůň. Hned vedle ležely kožené náramky, provázky, pásky, nebo brašny.

Eriona se s povzdechem přesunula k dalšímu stánku. U něj bylo nejvíc dětí, protože tam prodávali sladkosti. Erioně se při pohledu na různé bonbóny a jiné sladkosti sbíhaly sliny. Rychle od stánku odešla, aby nepropadla pokušení a všechno tam neutratila. Chtěla peníze utratit za něco lepšího. Ocitla se u stánku s ozdobami a přívěsky. Na různých tyčích tam viselo množství kovových ozdob na kožených šňůrkách, které ve větru tiše cinkaly a na pultě ležely různé prsteny, náhrdelníky, brože a náramky.

Dívka mohla na té nádheře oči nechat. Zvláště se jí líbil žlutý náramek se zelenými kamínky, nebo ten náhrdelník z proplétaných stříbrných drátků. U tohohle stánku strávila spoustu času.

Prohlížela si třpytící se prstýnky, modré kamínky, které na stříbrném podkladě vypadaly jako kapky vody, nebo dlouhé, těžké náušnice, ze kterých asi budou brzy bolet uši a přemýšlela, kolik asi všechna ta nádhera stojí a jestli vůbec někdo z vesnice bude mít dost peněz nazbyt, aby si něco takového koupil. Navíc, kam by to nosily? Na tancování se nic z tohohle nehodí. To spíš někde ve městech, kde je dost bohatých paniček, tam by měl kupec úspěch.

S povzdechem se otočila k dalšímu stánku. Tam byly látky. Jemné a nadýchané, ale i hrubé, pevné, které vydrží práci na poli a s dobytkem. Eriona si chtěla sáhnout na ty krásné látky, ale pohled, kterým ji sjel obchodník, byl velice výmluvný. Tak si jen povzdechla a vyndala z kapsy mince, aby si je znovu přepočítala. Měla deset asií. To bylo strašně málo. Dívka se vydala znovu kolem krámků a hledala, co by si za takový obnos mohla pořídit.

Chvíli ještě okouněla kolem, ale pak si koupila kožený náramek splétaný ze dvou řemínků. Jeden byl tmavě hnědý a druhý světlý. Zaplatila za něj devět asií a tu poslední utratila za cukrový špalek z vedlejšího krámku.

Už byl pomalu čas k obědu a lidé na prostranství značně prořídli. Kupci si prozatím sbalili zboží a zamířili do hospody na pivo a něco k jídlu.

Eriona šla také na oběd.

Nad masem a bramborami všichni horovali, co bylo ve stáncích a co by si chtěli koupit, kdyby měli dost peněz. Kluci nadšeně vykládali o nožích, lucích a podobných věcech, zatímco děvčata vymýšlela, co by si ušily z těch nádherných látek.





"Veliteli." Muž oznámil svůj příchod a teď čekal, až ho velitel vyzve, aby mu sdělil výsledek své cesty. Ten na něj upřel rozzlobený pohled. teď zrovna neměl náladu na další bezvýznamné hlášení. Musel sdělit svému pánovi, že znovu zklamal. Na okamžik zauvažoval, že pošle špeha pryč, ale nakonec si to rozmyslel.

"Podej hlášení. Ale stručně."

"Našel jsem Elarien."

Velitel jen pozvedl obočí. Jistě, bylo by skvělé, kdyby to byla pravda. Právě. Kdyby to byla pravda. Už několikrát si myslel, že ji našel, ale pokaždé se zklamal. Ale na druhou stranu, kdyby to byla pravda, bylo by mnohem lepší oznámit pánovi spolu s tím, že zklamal i to, že má konečně tu pravou.

Velitel se znovu podíval na svého špeha. Stál tak sebevědomě, zjevně ho jeho nedostatek zájmu nijak nevykolejil. Že by opravdu konečně měli tu pravou? Povzdechl si.

"Dobrá, to bylo opravdu stručné. Tak teď ještě jednou a s podrobnostmi."

"Na své cestě jsem se dostal opravdu daleko. Byl jsem až v západních horách. Je tam jedna celkem velká vesnice, úplně odříznutá od ostatního světa. Nejbližší další vesnice je odtamtud asi týden cesty a nějaké větší město tam nikde není. Jsou hodně odřízlí, a tak se o sebe zjevně starají sami. Kolem vesnice jsou dokonce nějaké hradby, nebo spíš hliněný val s kůly navrch, ale to bych tipoval spíš proti divokým zvířatům, než na obranu.

Nešlo dostat se tam nepozorovaně, tak jsem poslal na průzkum oheň. Zapálil jsem jeden dům a čekal, až ho všichni poběží hasit. Nikdo zajímavý tam nebyl, až na jednu dívku. Byla vidět na první pohled. Měla zlaté vlasy a vypadala úplně jinak něž ostatní rozhodně to nebyl člověk. Natáhl jsem k ní oheň blíž, abych si mohl lépe prohlédnout, ale v okamžiku, kdy se do něj podívala, bych přísahal, že mě viděla, nebo minimálně vycítila. Dívala se mi přímo do očí a stála jako zkamenělá. Pak ji někdo strhl dál od plamenů. Ale v té chvíli jsem byl jistý, že to byla ona. Jenže pak už mi nezbyly síly na udržování ohně a tak se mi ztratila."

"Výborně, doufám, že se nemýlíš. Jak daleko je odtud ta vesnice?"

"Koňmo nejmíň dva a půl týdne, spíš tři. Museli by jsme jet opravu rychle."

"Myslím, že tak dlouho nebude chtít pán čekat, takže se připravte na přenos."

"A koně?"

"To se ještě uvidí. Když tak s nimi jeden z vás zůstane a pojede za námi. Teď můžeš jít. Děkuji ti za zprávy."

Zvěd se mírně uklonil a odešel.

Velitel se zhluboka nadechl a zapátral ve svém nitru po spojení. Bylo to, jako kdyby hledal plamínek uprostřed tmy. Když ho našel, opatrně ho rozfoukával a víc a víc se na něj soustředil. Konečně bylo spojení hotovo. Takhle na dálku to bylo celkem těžké.

"Můj pane, přináším zprávy o přepadení té vesnice."

"Doufám, že jsou dobré."

"Ano i ne, pane. Dívka v téhle vesnici nebyla ta pravá, ale…"

"Cože?" Velitel zatnul zuby a přikrčil se. Pánův hněv mu v hlavě bušil jako kladivo a způsoboval mu bolest. "Jak je to možné? Říkal jsi, že je to jisté. Dobře víš, že jestli dostane někdo Elarien dřív než my, tak bude všechno o co jsem po léta usiloval promarněno."

"Ano, pane." Velitel věděl, že teď musí svého pána rychle uklidnit, než se rozzlobí ještě víc. "Mám ale ještě jednu zprávu. Můj zvěd mi právě oznámil, že Elarien našel."

"Opravdu? A zase je to určitě ta pravá, že?" Hlas ozývající se sedícímu muži v hlavě byl jízlivý a ironický.

"Můj pane, zvěd ji hledal pomocí ohně a ona projevila určité schopnosti. Je to ona. I poloha vesnice odpovídá."

"Kde je? Doufám, že blízko."

"Je v západních horách. Odtud by to tam trvalo asi tři týdny rychlé jízdy."

"Tak dlouho čekat nemíním. Přeneste se tam."

"Ano, můj pane."

"Zítra mi podáš hlášení, že jste ji chytili a že jde všechno podle plánu."

"Ano, můj pane."

Spojení se přerušilo a velitel se rozhlédl. Všichni jeho muži postávali, nebo posedávali na malém paloučku. Jak předtím přikázal, byli připraveni na cestu a zvědavě na něj koukali. Koně byly sehnaní na jednom místě a neklidně přešlapovali.

"Výborně, doufám, že jste všichni připravení. Přeneseme se na místo, které určil Mendor. Ty, Vanyare, vezmeš koně a setkáš se s námi u východního cípu Bezedného jezera. Budeme tě tam čekat asi za dva týdny. Když se tam dostaneš dřív, bude to lepší. Vy ostatní, až se přeneseme, budu si potřebovat odpočinout, takže tam přespíme a za úsvitu zaútočíme. Nezapomeňte, Elarien se nesmí nic stát. Přesný plán útoku určíme až na místě, podle situace, ale nejspíš ani žádný potřebovat nebudeme. Bude tam jen pár sedláků, kteří meč v životě nedrželi v ruce. Má někdo nějaký dotaz? Ne? Výborně. Tak pojďte všichni sem."

Velitel si stoupl kus stranou a ostatní ho obklopili. Pozvedl ruce a překřížil je tak, že konec ukazováku pravé ruky měl kousek na ukazovákem levé. Čelo se mu svraštilo soustředěním a mezi nataženými prsty se mu pozvolna zformovala bílá koule energie. Pomalu rozevřel dlaně tak, že zápěstí se skoro dotýkaly. Koule teď byla mezi jeho dlaněmi. Pomalu se začala zvětšovat a přitom stoupala do výše, až byla asi metr nad svým stvořitelem. Najednou se rozsvítila a obklopila celou skupinu pod ní stojících mužů. Světlo nabíralo na síle, až se skoro nedalo snést a najednou… Bylo pryč. I světlo, i muži. Všichni naráz zmizeli a objevili se daleko odtud. Na kopci, kousek od vyhlídnuté vesnice. Přenos se zdařil. Na starém tábořišti zbyl jen Vanyar, který uklidnil plašící se koně, pak na jednoho nasedl a následován celým stádem se vydal na určené místo.





Eriona zrovna usínala a v polospánku přemýšlela, co bude druhý den dělat, když tu se náhle prudce narovnala. Něco bylo špatně. Najednou měla takový špatný pocit, nebo možná předtuchu. V jednu chvíli byl klid a ticho a najednou ucítila takové divné napětí a chvění ve vzduchu. Něco se stalo, něco špatného.

Přemýšlela, co má dělat. Má někoho varovat? Blbost, co by asi tak řekla?

"Mám pocit, že se děje něco špatného. Nevím, jak jsem na to přišla, vlastně jsem usínala, když mě to napadlo."

Jo, kdyby tohle řekla, rozhodně by jí měli za blázna. Stejně se jí to nejspíš zdálo. Jasně, to bude ono, už skoro spala, a tak nevěděla, co se děje.

Znovu si lehla a snažila se na to nemyslet, ale ještě dlouho se převalovala a nemohla usnout.

Mezitím nedaleko odtud poklidně oddechoval vůdce průzkumné skupiny. Po tak dlouhém přenosu byl pořádně vyčerpaný a do rána si musel odpočinout.

Útok byl naplánován na těsně před svítáním, když bude vesnice ještě spát a odpor bude nulový.

Rybář

5. dubna 2013 v 14:53 | Alvrin |  Podivná setkání
Ben už byl starý muž. Zažil mnohé zvláštní věci i věci naprosto obyčejné. Zažil Velký hladomor, zažil i záplavy, bojoval za krále Norberta, i proti němu, když to jeho lenní pán poručil. Jako mladý byl obdivován svými vrstevníky a milován dívkami. Teď to však už byl jen starý muž, rybář, který si tak akorát vydělal na živobytí. Jeho chaloupka na útesu byla stejně stará a ošlehaná větrem jako on sám a malá loďka, v níž se vydával na moře, byla oprýskaná, s plachtami zašívanými, přesto naprosto spolehlivá.
Toho rána vyrazil Ben jako obvykle časně, ještě před úsvitem, vlastně spíše ještě za noci. Chtěl, aby ryby byly čerstvé, až je prodá. Čím je ryba čerstvější, tím je chutnější a také jsou za ni kupující ochotní více zaplatit.
Byla ještě tma, ale než Ben dorazil do své oblíbené zátoky, tma se změnila v šero, a na východě se ukázal proužek světla. Starý muž tyhle rána miloval. Šumění příboje, jak se rozbíjel o skaliska, křik racků a jemné pohupování lodi na vlnách. Když však vyšlo slunce, moře zneklidnělo. Jeho vlny už Mušli, jak pojmenoval Ben svou zavalitou loďku, nekolébaly, nýbrž do ní zlostně narážely, jakoby ji chtěly vypudit z mořské hladiny, zahnat na pevninu.
Ben znal moře, poznal, že přijde bouře několik hodin předtím, než opravdu přišla. Věděl, že by měl poslechnout varování, ale nejdříve chtěl vytáhnout sítě. Byly podivně těžké a pak. když se vynořily nad hladinu, spatřil proč.
Kromě stříbřitých těl ryb se tu lesklo i cosi zlatozeleného, velký šupinatý ocas a nad ním nádherná tvář dívčí. Hleděla na něj krásnýma, vyděšenýma očima, měly barvu mořských hlubin a on rázem pochopil, proč se námořníci vrhávají přes palubu. Byla krásnější než všechny lidské ženy, které dosud spatřil, přestože její vlasy byly temně zelené, tělo jí pokrývaly šupiny a místo nohou měla ocas s ploutví. Zapomněl na vytahování sítě, přemýšlet, zapomněl na vzdouvající se moře, které bouřilo stále více, jen na ni hleděl jako očarován.
Pak mu podklouzly nohy, když velká vlna smýkla s jeho lodí a on si náhle uvědomil, co dělá. Moře těď přímo řvalo, rozlícené nad chycením bytosti, která byla jen jeho. Ještě jednou pohlédl Ben do těch zářivých očí, pak pozvedl nůž. Viděl její strach, strach z něj.
Potom jediným mávnutím ostří prořízl síť, na níž znal každý uzlík, již pletl po večerech, a uvolnil ji cestu ven.
"Tak běž," povzdechl, ačkoli nevěděl, zda mu vůbec rozumí. Vyklouzla do vln a s ní i celý jeho úlovek, který měl zaplatit večeři a částečně i opravu děravé střechy.
Ale mořská hladina se zklidnila a opět tu byly jen mírné vlnky, pohupující lodí, jakoby se nic z toho nestalo.