2. Kapitola

15. dubna 2013 v 7:50
"Copak to s vámi dneska je, to nemůžete ani chvilku postát v klidu?" Eriona se na krávy vyčítavě zamračila. Pořád ji zlobily. Přešlapovaly sem a tam a špatně se dojily. Konečně bylo hotovo. A ona mohla na snídani, ke které byla tentokrát ovesná kaše, takže všichni snědli co mohli. Takovou dobrotu nemívali často.

Když všichni dojedli, dívky umyly stoly a uklidily, co bylo třeba. Zbytek dopoledne měli zase volno. Eriona byla poslední, kdo byl ještě v jídelně, když z kuchyně vykoukla stará kuchařka Maig.

"Á, Eriono, to jsem ráda, že jsi tady. Zrovna jsem chtěla pro někoho zajít, aby mi pomohl s obědem, bude bramborová kaše a kdybych měla všechny brambory loupat sama, tak mi upadnou ruce. Co kdybys mi pomohla a já ti mezitím budu něco vyprávět?"

"Moc ráda!" Erioně se rozzářily oči. Příběhy staré kuchařky milovala.

Když seděla na lavici, před sebou škopek plný brambor a v ruce nůž, vyčkávavě se na Maig zadívala.

Ta se posadila naproti ní a usmála se, až se jí kolem očí udělali vrásky.

"Hm, tak o čem bych ti vyprávěla dneska?"

"Vyprávěj mi o Tamisovi a příšeře."

"Znovu? Vždyť už to musíš umět zpaměti."

"To je jedno, já ho mám ze všech nejradši."

"Tak dobře." Kuchařka se na chvilku odmlčela, a pak začala mluvit. Hlas měla tišší, zastřený a tajemný.

"Za dávných časů žila u jednoho města obrovská příšera, která terorizovala celý kraj. Lidé jí vozili dobytek a nikdo se neodvažoval proti ní postavit. Jednoho dne se městem roznesla hrozná zpráva. Mladičká dcera pána města měla být odvedena nestvůře, jako oběť, aby nezničila město. Všichni pro nebohou dívku plakali, ale stejně se nenašel nikdo, kdo by jí byl ochoten zachránit.

Když přišel den, kdy měla být dívka obětována, celé město bylo zahaleno černou barvou. Na všech hradbách vlály černé prapory a lidé měli černé oblečení. Dívky naložili na vůz a spřežení zamířilo za město na kopec, kde v jeskyni žila nestvůra.

Dívka celou cestu plakala a chvěla se strachy. Kdy dorazili na dohled k jeskyni, dívka sestoupila z vozu a dál šla pěšky. Čím byla blíž, tím pomaleji šla.

Nakonec však přece stanula před obrovským vchodem do jeskyně a ucítila mrtvolný puch, který příšeru obklopoval. Tehdy ji také poprvé spatřila.

Příšera měla obrovské válcovité tělo a na dlouhém krku porostlým ostny jí seděla obrovská hlava. Nohy měla příšera mohutné, zakončené dlouhými drápy. Na zádech měla malá, zakrnělá křídla, a dlouhý pružný ocas, kterým netrpělivě mávala ze strany na stranu. Celá byla porostlá černými zacuchanými chlupy.

Velká ohyzdná hlava se pomalu sklonila k dívce a odhalila dlouhé, špičaté tesáky.

V tom zazněl ze strany výkřik a do dlouhého krku nestvůry se zabořil nablýskaný meč. Příšera vztekle zařvala a otočila se na protivníka. Stál tam mladík v kroužkové zbroji s mečem, který slabě zářil magickou mocí. Příšera znovu zařvala a zaútočila. Boj byl dlouhý a úporný. Mladík se snažil zasadit příšeře smrtelnou ránu, ale ta se nemínila jen tak vzdát. Po vysilujícím boji se mladíkovi konečně povedlo useknout příšeře hlavu a tak ji zabít. Ve chvíli, kdy se její hlava oddělila od těla se celá hora otřásla a začalo padat kamení. Rytíř i s dívkou se rychle vzdálili bezpečně daleko. Když se prach usadil, celá jeskyně i s mrtvou příšerou byla zavalená. Navzdory tomu, že se říkalo, že příšera měla v jeskyni poklad nikdo nikdy skálu neodklidil. Každý, kdo se o to pokus během několika dní zemřel.

Rytíř dostal jako odměnu ruku sličné dívky, kterou zachránil a stal se pánem města."

"To je krásný příběh." Eriona se spokojeně usmála a hodila další očištěný brambor do hrnce.

"To říkáš pokaždé." Kuchařka se usmála a napila se. Po vyprávění jí vyschlo v puse.

"Taky je to pokaždé pravda. Mám ráda jak vyprávíš. Povíš mí ještě něco?"

"Tak dobře, ale zato mi pomůžeš i se zbytkem vaření."

"Platí." Zasmála se Eriona a skoro si uřízla prst, když příliš nadšeně rozpůlila bramboru. Kuchařka se znovu napila a pustila se do dalšího vyprávění.



Nakonec ji ve výkřicích umírajících a dýmu z hořících domů uviděl. Snažila se utéct a schovat se v nějakých troskách. Konečně. Byla tak blízko! Několika skoky tu dívku dohnal, popadl ji za dlouhé, zlaté vlasy a strhnul ji za ně dozadu. Otočil ji k sobě obličejem. Uviděl bledý lidský obličej zkřivený strachy.

To ne.

Ještě jí pootočil hlavu do strany a vlasy shrnul z uší.

Ne, ne, ne, ne, NE!

To nebyla ona.

Obrovské zklamání a zlost se zračila v jeho tváři. Tasil dýku a zabodl ji bránící se dívce do hrudi. Její křik ztichl a tělo ochablo. Podlomily se jí nohy a skácela se na zem. Světlé vlasy jí zavířily kolem obličeje, ve kterém zůstal vyděšený výraz a otevřené oči, které s němou výčitkou hleděly do tváře toho, kdo tak náhle přerval vlákno jejího života.

Muž se beze slova otočil. Znovu zklamal.

Dal pokyn svým mužům, kteří masakrovali zbytek vesnice a sám zamířil pryč. Musí podat svému pánovi zprávu, že útok dopadl s neúspěchem. Vítr, který se proháněl hořící vesnicí a rozdmýchával plameny mu kolem hlavy rozvířil dlouhé tmavé vlasy.



"Zítra přijedou, jako každý rok, kupci. Jejich posel říkal, že se zdrží jak nejkratší dobu to půjde, abychom jim tedy věci na prodej připravili předem. Proto dneska děvčata všechno, co mají rozděláno musí dokončit a chlapci zatím udělají to, co by jinak dělali ony, což znamená, že umyjí nádobí a uklidí. Potom shromáždí všechny věci na prodej, včetně toho nádobí a sošek tady na stoly. Je všem všechno jasné?"

Leoo skončil s proslovem a všichni pomalu opouštěli jídelnu. Chlapci s brbláním posbírali talíře a odešli do kuchyně, zatím co děvčata se pustila do dodělávání krajek a výšivek.

Příjezd kupců byl ve vesnici vždy velkou událostí. Jejich karavana se obvykle utábořila na návsi, kde si postavili krámky a kde prodávali spoustu věcí. Kupci ale nejen prodávali, také od lidí vykupovali to, co se jim hodilo a co zase prodali ve městech. Ať už to bylo nářadí, oblečení, nebo úroda či kožešiny.

Eriona se svým paličkováním seděla u otevřeného okna a poslouchala zvuky z venku. Zpěv ptáků a pobíhání a pokřikování lidí, kteří připravovali zítřejší trh. Několik mužů připravovalo stánky, aby kupci měli kde vystavovat své zboží, zatímco ženy doma připravovali věci na prodej a přemýšleli kolik za co budou chtít.

Když večer přijela karavana, utábořila se na louce vedle vesnice a všichni se těšili na následující den.

Brzy ráno vstoupili kupci do vesnice s několika vozíky plnými zboží. Cestou na náves je doprovázela skupinka malých dětí, kteří na ně pokřikovali a žebrali o nějakou sladkost. Jeden kupec do jejich chumlu hodil pár cukrovinek, o které se rázem strhla rvačka.

Kupci ve stáncích rozložili zboží a vesničané je brzy obklopili a začali smlouvat ceny.

V sirotčinci vzal Leoo věci na prodej a dal každému z dětí několik drobných mincí, aby si něco koupili. Děti radostně poděkovali a vyběhli ven. Rázem se seběhli kolem stánků a dohadovali se, co si mají vybrat.

Eriona obcházela stánek za stánkem a oči jí div nevypadly z důlků. Tolik krásných věcí. Zastavila se u stánku s koženým zbožím. Chvíli obdivovala nádherně vydělané kožešiny, které se daly použít jako předložka před krb, jako přehoz přes křeslo, nebo prostě jako deka, pak rychle skoukla oblečení, ale to ji moc nezaujalo.

Co se jí ale opravdu líbilo byly kožené spony do vlasů, do kterých byly vyryté různé ornamenty, květy, nebo dokonce pádící kůň. Hned vedle ležely kožené náramky, provázky, pásky, nebo brašny.

Eriona se s povzdechem přesunula k dalšímu stánku. U něj bylo nejvíc dětí, protože tam prodávali sladkosti. Erioně se při pohledu na různé bonbóny a jiné sladkosti sbíhaly sliny. Rychle od stánku odešla, aby nepropadla pokušení a všechno tam neutratila. Chtěla peníze utratit za něco lepšího. Ocitla se u stánku s ozdobami a přívěsky. Na různých tyčích tam viselo množství kovových ozdob na kožených šňůrkách, které ve větru tiše cinkaly a na pultě ležely různé prsteny, náhrdelníky, brože a náramky.

Dívka mohla na té nádheře oči nechat. Zvláště se jí líbil žlutý náramek se zelenými kamínky, nebo ten náhrdelník z proplétaných stříbrných drátků. U tohohle stánku strávila spoustu času.

Prohlížela si třpytící se prstýnky, modré kamínky, které na stříbrném podkladě vypadaly jako kapky vody, nebo dlouhé, těžké náušnice, ze kterých asi budou brzy bolet uši a přemýšlela, kolik asi všechna ta nádhera stojí a jestli vůbec někdo z vesnice bude mít dost peněz nazbyt, aby si něco takového koupil. Navíc, kam by to nosily? Na tancování se nic z tohohle nehodí. To spíš někde ve městech, kde je dost bohatých paniček, tam by měl kupec úspěch.

S povzdechem se otočila k dalšímu stánku. Tam byly látky. Jemné a nadýchané, ale i hrubé, pevné, které vydrží práci na poli a s dobytkem. Eriona si chtěla sáhnout na ty krásné látky, ale pohled, kterým ji sjel obchodník, byl velice výmluvný. Tak si jen povzdechla a vyndala z kapsy mince, aby si je znovu přepočítala. Měla deset asií. To bylo strašně málo. Dívka se vydala znovu kolem krámků a hledala, co by si za takový obnos mohla pořídit.

Chvíli ještě okouněla kolem, ale pak si koupila kožený náramek splétaný ze dvou řemínků. Jeden byl tmavě hnědý a druhý světlý. Zaplatila za něj devět asií a tu poslední utratila za cukrový špalek z vedlejšího krámku.

Už byl pomalu čas k obědu a lidé na prostranství značně prořídli. Kupci si prozatím sbalili zboží a zamířili do hospody na pivo a něco k jídlu.

Eriona šla také na oběd.

Nad masem a bramborami všichni horovali, co bylo ve stáncích a co by si chtěli koupit, kdyby měli dost peněz. Kluci nadšeně vykládali o nožích, lucích a podobných věcech, zatímco děvčata vymýšlela, co by si ušily z těch nádherných látek.





"Veliteli." Muž oznámil svůj příchod a teď čekal, až ho velitel vyzve, aby mu sdělil výsledek své cesty. Ten na něj upřel rozzlobený pohled. teď zrovna neměl náladu na další bezvýznamné hlášení. Musel sdělit svému pánovi, že znovu zklamal. Na okamžik zauvažoval, že pošle špeha pryč, ale nakonec si to rozmyslel.

"Podej hlášení. Ale stručně."

"Našel jsem Elarien."

Velitel jen pozvedl obočí. Jistě, bylo by skvělé, kdyby to byla pravda. Právě. Kdyby to byla pravda. Už několikrát si myslel, že ji našel, ale pokaždé se zklamal. Ale na druhou stranu, kdyby to byla pravda, bylo by mnohem lepší oznámit pánovi spolu s tím, že zklamal i to, že má konečně tu pravou.

Velitel se znovu podíval na svého špeha. Stál tak sebevědomě, zjevně ho jeho nedostatek zájmu nijak nevykolejil. Že by opravdu konečně měli tu pravou? Povzdechl si.

"Dobrá, to bylo opravdu stručné. Tak teď ještě jednou a s podrobnostmi."

"Na své cestě jsem se dostal opravdu daleko. Byl jsem až v západních horách. Je tam jedna celkem velká vesnice, úplně odříznutá od ostatního světa. Nejbližší další vesnice je odtamtud asi týden cesty a nějaké větší město tam nikde není. Jsou hodně odřízlí, a tak se o sebe zjevně starají sami. Kolem vesnice jsou dokonce nějaké hradby, nebo spíš hliněný val s kůly navrch, ale to bych tipoval spíš proti divokým zvířatům, než na obranu.

Nešlo dostat se tam nepozorovaně, tak jsem poslal na průzkum oheň. Zapálil jsem jeden dům a čekal, až ho všichni poběží hasit. Nikdo zajímavý tam nebyl, až na jednu dívku. Byla vidět na první pohled. Měla zlaté vlasy a vypadala úplně jinak něž ostatní rozhodně to nebyl člověk. Natáhl jsem k ní oheň blíž, abych si mohl lépe prohlédnout, ale v okamžiku, kdy se do něj podívala, bych přísahal, že mě viděla, nebo minimálně vycítila. Dívala se mi přímo do očí a stála jako zkamenělá. Pak ji někdo strhl dál od plamenů. Ale v té chvíli jsem byl jistý, že to byla ona. Jenže pak už mi nezbyly síly na udržování ohně a tak se mi ztratila."

"Výborně, doufám, že se nemýlíš. Jak daleko je odtud ta vesnice?"

"Koňmo nejmíň dva a půl týdne, spíš tři. Museli by jsme jet opravu rychle."

"Myslím, že tak dlouho nebude chtít pán čekat, takže se připravte na přenos."

"A koně?"

"To se ještě uvidí. Když tak s nimi jeden z vás zůstane a pojede za námi. Teď můžeš jít. Děkuji ti za zprávy."

Zvěd se mírně uklonil a odešel.

Velitel se zhluboka nadechl a zapátral ve svém nitru po spojení. Bylo to, jako kdyby hledal plamínek uprostřed tmy. Když ho našel, opatrně ho rozfoukával a víc a víc se na něj soustředil. Konečně bylo spojení hotovo. Takhle na dálku to bylo celkem těžké.

"Můj pane, přináším zprávy o přepadení té vesnice."

"Doufám, že jsou dobré."

"Ano i ne, pane. Dívka v téhle vesnici nebyla ta pravá, ale…"

"Cože?" Velitel zatnul zuby a přikrčil se. Pánův hněv mu v hlavě bušil jako kladivo a způsoboval mu bolest. "Jak je to možné? Říkal jsi, že je to jisté. Dobře víš, že jestli dostane někdo Elarien dřív než my, tak bude všechno o co jsem po léta usiloval promarněno."

"Ano, pane." Velitel věděl, že teď musí svého pána rychle uklidnit, než se rozzlobí ještě víc. "Mám ale ještě jednu zprávu. Můj zvěd mi právě oznámil, že Elarien našel."

"Opravdu? A zase je to určitě ta pravá, že?" Hlas ozývající se sedícímu muži v hlavě byl jízlivý a ironický.

"Můj pane, zvěd ji hledal pomocí ohně a ona projevila určité schopnosti. Je to ona. I poloha vesnice odpovídá."

"Kde je? Doufám, že blízko."

"Je v západních horách. Odtud by to tam trvalo asi tři týdny rychlé jízdy."

"Tak dlouho čekat nemíním. Přeneste se tam."

"Ano, můj pane."

"Zítra mi podáš hlášení, že jste ji chytili a že jde všechno podle plánu."

"Ano, můj pane."

Spojení se přerušilo a velitel se rozhlédl. Všichni jeho muži postávali, nebo posedávali na malém paloučku. Jak předtím přikázal, byli připraveni na cestu a zvědavě na něj koukali. Koně byly sehnaní na jednom místě a neklidně přešlapovali.

"Výborně, doufám, že jste všichni připravení. Přeneseme se na místo, které určil Mendor. Ty, Vanyare, vezmeš koně a setkáš se s námi u východního cípu Bezedného jezera. Budeme tě tam čekat asi za dva týdny. Když se tam dostaneš dřív, bude to lepší. Vy ostatní, až se přeneseme, budu si potřebovat odpočinout, takže tam přespíme a za úsvitu zaútočíme. Nezapomeňte, Elarien se nesmí nic stát. Přesný plán útoku určíme až na místě, podle situace, ale nejspíš ani žádný potřebovat nebudeme. Bude tam jen pár sedláků, kteří meč v životě nedrželi v ruce. Má někdo nějaký dotaz? Ne? Výborně. Tak pojďte všichni sem."

Velitel si stoupl kus stranou a ostatní ho obklopili. Pozvedl ruce a překřížil je tak, že konec ukazováku pravé ruky měl kousek na ukazovákem levé. Čelo se mu svraštilo soustředěním a mezi nataženými prsty se mu pozvolna zformovala bílá koule energie. Pomalu rozevřel dlaně tak, že zápěstí se skoro dotýkaly. Koule teď byla mezi jeho dlaněmi. Pomalu se začala zvětšovat a přitom stoupala do výše, až byla asi metr nad svým stvořitelem. Najednou se rozsvítila a obklopila celou skupinu pod ní stojících mužů. Světlo nabíralo na síle, až se skoro nedalo snést a najednou… Bylo pryč. I světlo, i muži. Všichni naráz zmizeli a objevili se daleko odtud. Na kopci, kousek od vyhlídnuté vesnice. Přenos se zdařil. Na starém tábořišti zbyl jen Vanyar, který uklidnil plašící se koně, pak na jednoho nasedl a následován celým stádem se vydal na určené místo.





Eriona zrovna usínala a v polospánku přemýšlela, co bude druhý den dělat, když tu se náhle prudce narovnala. Něco bylo špatně. Najednou měla takový špatný pocit, nebo možná předtuchu. V jednu chvíli byl klid a ticho a najednou ucítila takové divné napětí a chvění ve vzduchu. Něco se stalo, něco špatného.

Přemýšlela, co má dělat. Má někoho varovat? Blbost, co by asi tak řekla?

"Mám pocit, že se děje něco špatného. Nevím, jak jsem na to přišla, vlastně jsem usínala, když mě to napadlo."

Jo, kdyby tohle řekla, rozhodně by jí měli za blázna. Stejně se jí to nejspíš zdálo. Jasně, to bude ono, už skoro spala, a tak nevěděla, co se děje.

Znovu si lehla a snažila se na to nemyslet, ale ještě dlouho se převalovala a nemohla usnout.

Mezitím nedaleko odtud poklidně oddechoval vůdce průzkumné skupiny. Po tak dlouhém přenosu byl pořádně vyčerpaný a do rána si musel odpočinout.

Útok byl naplánován na těsně před svítáním, když bude vesnice ještě spát a odpor bude nulový.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanda! Vanda! | Web | 17. dubna 2013 v 13:04 | Reagovat

Krásnej blog :')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama