Kapitola 1

21. dubna 2013 v 20:19
Kdysi žila jedna černovlasá, černooká dívka. Bylo to milé děvče, vždy ochotné pomoci a světlá pleť ani rudé rty jí na kráse rozhodně neubíraly.
Přesto však o ni, k údivu všech a smutku dívčiny matky i dívky samotné, nikdo z chlapců dosud neprojevil zájem.
Ostatní dívky začínaly být obletovány, dokonce i Běta, kovářova dcera, která moc krásy nepobrala, i Dora, jejíž otec nevlastnil víc než malou chalupu a dvě slepice, a přesto plno dětí, si na vesnických tancovačkách užily víc než ona.
Narja, jak se dívka jmenovala, to zpočátku brala s humorem, jak však stárla, začínalo ji to trápit. Blížily se její 19-nácté narozeniny a stále ji žádný z mladíků neprojevil zájem.
Její matka brzy poznala, že její dceru cosi trápí, a když ji pozorovala, brzy uhádla, co to je.
A tak jednoho dne, když Narja přišla domů z pastvy a usedly k společně k večeři, se na svou dceru podívala a spustila: "Narjo, jsi smutná kvůli tomu, že s tebou chlapci netancují, viď?"
Dívka jen přikývla.
"Ale nemusíš se bát, dceruško. Jsi krásná a milá. Jestli o tebe ostatní chlapci nemají zájem, nemusíš se s tím trápit. Ten pravý si pro tebe přijde. Pro mne si tvůj otec také přišel a byli jsme šťastní."
Narjin výbuch přišel zcela neočekávaně: "Přijde?! Když někoho z nich potkám, sice mě pozdraví, ale pak se ode mne klidí, jako bych byla strašidlo. Když se na ně podívám, uhnou pohledem. Možní pro tebe otec přišel, ale taky hned umřel. A myslíš, že mám šanci, aby pro mě někdo přišel, když se mi zdejší chlapci vyhýbají?
Kdo by asi jezdil do naší vesnice, která je tak zapadlá, že i výběrčí daní sem přijede jen jednou za rok? Rozhodně ne někdo, kdo se chce ženit. Je mi skoro devatenáct. Kdo myslíš, že by mne ještě chtěl?"
Pak prudce odstrčila židli, vyskočila a vyběhla ze dveří, ponechávajíce překvapenou matku u nedojedené večeře.

Narja proběhla vesnicí. Téměř všichni seděli u večeře, takže jen koželuh Bert vzhlédl, když kolem něj proběhla.
Seběhla po pěšince podél poslední chalupy, kde bydlel mladý mlynář Rhona se svojí baculatou manželkou a dvěma malými syny, přeběhla po hrázi a pustila se vzhůru podél potoka.
Postupně se břehy potoka stávaly zarostlejšími, až musela zpomalit a prodírat se mezi houštinami. Když se vynořila na mýtince u malého jezírka, na svém zamilovaném místě, byla zadýchaná, ve vlasech měla větvičky, a ruce poškrábané od šlahounů rostlin.
Svezla se na břeh jezírka a utřela slzy, které se jí nějak objevily v očích a umáčely jí tváře.
Proč to matka musela vytahovat? Už to celkem zvládala, dokud jí to nepřipomněla. I když, zas tak dobře to zřejmě neovládala, jinak by ji pouhá zmínka tak nerozhodila. Ale bylo to těžké. Téměř všechny dívky jejího věku už byly vdané, nebo alespoň měly nápadníka, a na ni se nikdo z chlapců ani nepodíval. Matce se to říká, že se pro ni někdo najde a že je krásná. Asi není úplně ošklivá, ale proč se jí tedy mládenci vyhýbají? Za chvíli bude na vdávání už moc stará!
Když byla malá, snívala o krásných princích na koních, kteří si pro ni přijedou a učiní ji svou princeznou, ale teď by jí docela stačilo, kdyby se našel někdo alespoň trochu hezký a hlavně někdo, kdo by ji opravdu miloval. Ale ani nikdo takový nepřicházel.
Z těžkých úvah ji vytrhl pocit, že ji někdo pozoruje. Zvedla hlavu. Těsně u vody, kousek od ní, napůl kryt stíny stromů, stál obrovský vlk a upíral na ni žluté oči.
Narja si okamžitě vzpomněla na vše, co odmalička o vlcích slyšela a na to, jak ji matka vždy varovala, aby se v noci nezdržovala sama v horách.
Vyprávělo se, že vlci ve zdejších horách jsou mnohem větší než ve zbytku království, mají ohnivé oči a neváhají zabít kohokoli a cokoli, co potkají. Nejnebezpečnější jsou v zimě, když napadne sníh a nastává doba hladu. Potom beze strachu přicházejí až do vesnice a hledají kořist. Zabijí-li pouze dobytek, je to pro vesničany štěstí. Když jí bylo deset, našli v lese roztrhaného Dúmora, staršího syna lovce Dúma, který byl jimi zabit už dříve, a bylo to přičteno vlkům na účet. Předtím, to ještě nebyla na světě, padly prý vlkům za oběť dvě děti pekaře, kterému nikdo neřekl jinak než Kobliha, pro jeho vyhlášené koblihy s medem, které před smrtí svých dětí rozdával veškeré drobotině ve vesnici, přestože Narja si ho nepomatovala jinak, než jako zahořklého muže, který se nikdy neusmál. Byli tu i další případy, ale ty už Narja nezažila, tedy kromě smrti Starého Dúma a jednoho, který by pro ni měl výt nejbolestivější, ale nebyl, protože jí byl sotva rok, když se to stalo. Byl to tehdy, když vlci zabili jejího otce. Tenkrát chránil svou milovanou ženu a ona se od té doby vlků děsila víc než čehokoli jiného.
A teď ten hrozný tvor stál jen pár metrů od Narjy a rozhodně nedělal ostudu řečem, které se o něm vyprávěly. Byl obrovský, velký téměř jako kůň a žluté oči mu žhnuly.
Hleděli na sebe, ani jeden z nich se nepohnul. Dívka si totiž byla jistá, že jestli se pohne, ten tvor po ní skočí, a nepochybovala o tom, že by stačil jediný stisk jeho ohromných čelistí a bylo by po ní.
Padal soumrak a v Narje narůstal strach. Cítila., že už tak dlouho nevydrží a až padne tma, možná ani nenajde cestu domů. Mohla by jít podél potoka, ale to by nejdřív musela vyřešit toho vlka. A to bude problém.
Do přesezených nohou už ji chytaly křeče a vlka již téměř neviděla.
Náhle se vedle ní pohnul velký stín a cosi studeného a vlhkého se dotklo její ruky. Dívka si zděšeně uvědomila, že to, co celou dobu pokládala za vlka, bylo pouhé křoví a vlk dávno stojí vedle ní. Ztuhla hrůzou. Nebyla schopna jediného pohybu, když cítila ten teplý dech na zádech, nohou, hlavě, jak ji ten velký tvor očichával. Když dokončil prohlídku, svalil se vedle ní, tak, že jí dotýkal svým jemným, hustým kožichem. Teď už se vůbec nemohla pohnout, protože by to cítil.
Jedinou výhodou toho, že ležel u ní, bylo, že hřál. S přicházející nocí totiž přišel i chlad. Byl podzim a v noci už někdy mrzlo. Kdyby tu Narja seděla sama, třásla by se zimou, takhle ji však hustý vlčí kožich chránil před ledovým vzduchem. Na druhou stranu, kdyby tu byla sama, mohla se už dávno vrátit domů. Jenže sama nebyla.
Noc ubíhala a Narja byla čím dál ztuhlejší a unavenější.

Naila neklidně přecházela po místnosti. Od okamžiku, kdy její dcera vyběhla z domu, již uplynula značná doba a večerní stíny se už plížily křovinami.
Co když se jí něco stalo? Jak nebezpečné jsou zdejší hory, obzvláště v noci! Dokonce i někomu tak rozumnému jako Narja se může něco přihodit. Měla ji zastavit.
A hlavně, neměla s tím tématem začínat. Ale jak mohla tušit, že Narja, vždy tak klidná, zareaguje tak divoce?
Nakonec to nevydržela. Musí něco dělat. Měla na to právo. Jestliže někdo byl v noci postrádaný, měli jeho příbuzní právo zburcovat vesnici. Muselo tu být tohle pravidlo. Vesnice musela držet při sobě. Byla to podmínka přežití. Hory byly nemilosrdné.
Naila otevřela dveře a vykročila do večerního šera.

Narja se probudila. Cosi chladného, jemného, jí dopadalo na tvář. Nechtělo se jí vstávat. Dosud byla noc. Cosi si zabrumlala a přitiskla se blíže k hřejivým kožešinám.
Počkat! Kožešinám?! Nesmysl! Doma přece nemá kožešiny!
Pak si to náhle uvědomila a prudce se posadila. Po jejím prudkém pohybu se masa kožešiny pohnula a na jejím konci se zvedla velká hlava, která na ni pohlédla. Alespoň podle její siluety, kterou dívka dokázala ve tmě rozeznat,
Spala opřená o toho vlka! A není mrtvá! Tyto dva fakty ji tak ohromily, že chvíli zůstala sedět bez hnutí.
Pak si uvědomila, že to, co ji předtím lechtalo na tváři, je sníh. Sněžilo a zem okolo i vlkovu srst již pokrývala slabá vrstva sněhu.
Co má dělat? Pokusit se utéct, ve tmě a ve sněhu? Nebo setrvat na místě a doufat, že vlk zůstane v mírumilovné náladě?
Nakonec však únava zvítězila nad strachem. Stulila se zpět k vlkovi a usnula.
Ve snu jakoby zdálky slyšela hlasy, volající její jméno, pak vlk zavrčel a vše utichlo.
Když se znovu probudila, už svítalo a vlk už ji nehřál. Pouze vedle ní byl ve sněhu obrys jeho těla. Posadila se a přitáhla si vlněný přehoz k tělu, byla jí zima.
Vlk zmizel, Jen několik napůl zapadaných stop vypovídalo o tom, kterým směrem se vydal.
Dívka se zvedla a s úlevou si povzdechla.
"Budu mít co vyprávět," pomyslela si v duchu a pustila se kolem jezírka, aby mohla sejít podél potoka domů.
Sotvaže však vykročila z vyleženého obrysu vlčího těla, propadla se až po pás do sněhu. Snažila se prodrat závějemi a přitom myslela na legendy o sněhových mužíčcích, kteří se schovávají pod sněhem a neopatrného člověka stahují pod sníh. Ona sama se s nimi nikdy nesetkala, ale věděla, že existují.
Když se jim někoho povede chytit, nechají ubožáka zmrznout a vezmou si z něj vše, co se jim hodí. Peníze, oblečení, nástroje, nože, jsou-li hodně hladoví...
Narja na to ani nechtěla pomyslet. Bála se jich ještě více než vlků.
Postoupila sotva o dva, tři metry, když pocítila na levé noze lehké škubnutí. Poskočila, jakoby ji bodla včela. A je to tu!
Podařilo se jí ujít dalších pár kroků. Že by se jí to jen zdálo?
Ne, znovu se jí něco dotklo. Chladné jako sníh, avšak pevné, Vybavila se jí dětská říkačka, kterou si jako malá slýchávala:

"Prsty ledové,
oči hladové,
Dej si pozor, člověče,
Na sněhové mužíče.
Zdržíš-li se dlouho v lese,
tvoje tělo nenajde se.
Teprv až rozkvetou květiny,
Dočkáš se pohřební hostiny.

A pak jí nohy obemknuly chladné prsty a drobné, přesto silné ručky, ji stáhly do hlubin závěje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama