Kapitola 2

21. dubna 2013 v 20:35
Naila si unaveně odhrnula z čela pramínek plavých vlasů. Lidé se často pozastavovali nad tím, jak odlišnou barvu vlasů mají matka a dcera. Naila to vysvětlovala tím, že je Narja po otci.
Odlišnost neodlišnost, byla to však její dcera a teď se ztratila. Celou noc pátraly skupiny vesničanů po její zmizelé dceři, ale marně. Když se spustila sněhová vánoce, většina se vrátila zpět. Nemělo smysl pátrat, když nebylo vidět na krok a spíše by se mohl ztratit někdo další.
Zůstala pouze malá skupinka v čele s Nailou a lovcem Dúrem. Pak se sníh však stal tak hlubokým, že nebylo možné dál pokračovat a oni se museli pomalu a namáhavě vracet.
Teď seděla Naila u kuchyňského stolu a ztrápeně pozorovala desku stolu. Nakonec dokázala sousedy přesvědčit, aby se malé skupinky střídaly v pátrání, zatímco mohli ostatní odpočívat a věnovat se svým záležitostem, ale byla by raději, kdyby v pátrání pokračovala dál celá vesnice. Její dceruška byla přece kdesi v lese!
Zvedla se, vyšla z chalupy a zamířila k přístěnku, kde měly uložené všemožné potřebné náčiní. Mimo jiným také takzvané nolče, jakési rámy s přichycenými kůžemi, jež umožňovaly chůzi po sněhu, aniž by se člověk propadl.
Naila dopnula řemínky, jimiž se nolče připoutávaly k obuvi a vyrazila. Najde svou Narju!

Narja zajela do sněhu, jako když kámen zmizí pod hladinou. Předtím však, než jí stačila zmizet pod sněhem i hlava, ucítila jakési silné škubnutí za živůtek, vyletěla ze sněhu a dopadla o několik metrů dál. Náraz na sníh jí vyrazil dech.
Tam, kde před chvíli ležela, se míhal šedý stín, který vytrhával se sněhu bledé postavičky v pestrém odění, párkrát jimi zatřepal a nechal je nehybně ležet ve sněhu.
Konečně chytila dech a chystala se, že využije šance k útěku. Tu stín pohodil na sníh posledního sněhového mužíka a jediným skokem se ocitl před ní. Žluté oči se zableskly, z hrdla se mu vydralo zavrčení.
"Prosím vlku, nech mě jít domů."
Začínám bláznit, pomyslela si. Mluvím na vlky. O tomhle se zmiňovat nebudu, jestli se mi podaří dostat domů.
Vlk na n upíral oči a nehýbal se, stále jí však stál v cestě a nevypadal, že by ji hodlal nechat jít.
Nakonec se Narja odhodlala a vykročil, aby ho obešla. Přišlo to náhle. Nezmohla se na to uhnout či utéct. Nezmohla se na nic. Jediný skok a stál za jejími zády. Napadla ji jediná myšlenka,"Je po mně!"
a čekala stisk ohromných čelistí.
Místo toho ucítila škubnutí a vylétla do vzduchu. Tlak na živůtek a pak se svět kolem ní dal do pohybu. S hrůzou si uvědomila, že visí z vlkovy tlamy. Kam ji nese? Zazmítala se, ale on ji nepustil, pouze vrčivě zabručel.
Poslechla a přestala sebou hýbat, přemýšlejíce, zda si ji sebou odnáší jako kořist. Ale to nedávalo smysl. Bylo by přece jednodušší, kdyby ji zakousl a odnesl si ji sebou až pak.
Celou tu dobu ji navíc chránil před zimou i ledovými mužíči. Proč? Co za tím je?
Připadala si hloupě, ale přesto na vlka znovu promluvila: "Hele, vážně mě musíš nést zrovna takhle? Je to fakt nepohodlné a pro tebe to přece taky musí být taky nepraktické, Co kdybys mne radši vezl na zádech, když už teda musím jít s tebou."
Vlk se zastavil.
"Ty mi vážně rozumíš?" Tohle nečekala.
Odpovědí jí byl pád na zem pokrytou sněhem.
Opravdu jí rozuměl? A jestli ano, to jí věří? Mohla přece utéct! I když, jak se tak rozhlédla kolem, tak asi nemohla. Zaváhala, má se o to přesto pokoušet? Jak rychle by ji asi chytil?
Vlk tlumeně zavrčel. Tušil, o čem uvažuje?
Sejně to nemá cenu, sníh je příliš hluboký.
Svalil se vedle ní a čekal. Opravdu na něj má vylézt? Vlk ležel, nehybný jako socha. Konečně se k tomu odhodlala. Chytila se za jeho huňatou srst a usadila se mu na hřbetě.
Málem zase spadla dolů, jak se rozběhl. Křečovitě zabořila ruce do jeho srsti. Vlk ji nesl výš a výš do hor.
Narja cítila podivný klid, vzhledem k tomu, že ji nesl na zádech tvor, kterým ji od malička strašili, byla v naprosto neznámé krajině a nevypadalo to, že by ji ten vlk odnesl zpět. A hlavně na to, že její vyhlídky na budoucnost vypadaly asi tak, že buď bude zabita vlkem, nebo umrzne v zasněžených horách, pokud by ji ovšem dřív nezabili ledoví mužíci.
Nesl ji dlouho, až si říkala, jestli vůbec někdy zastaví, když vtom, jakoby slyšel její myšlenky, zpomalil, chvíli větřil, a poté se vydal kupředu mnohem pomaleji než prve.
Zahnul mezi tmavá, k nebi čnící skaliska. Pak se najednou zastavil a dívka zjistila, že hledí do ústí jeskynně.

Naila znepokojeně pohlédla na oblohu. Byla temná a věštila další sníh. Bude se muset vrátit. Ve vánici nemá smysl hledat.
Také už jí začínala být zima. Nebyla však způsobena pouze chladem a právě to ji znepokojovalo. Už několik týdnů na sobě pozorovala změny. Neměla by tu být. Bála se, strašlivě se bála.
Jen ještě kousek a vrátí se. Musí Narju najít. Bez ní bude ztracená.
Prošla mezi stromy. Před sebou uviděla jezírko. Uvědomila si, že se sněhem je cosi v nepořádku. Nebyla to hladká přikrývka. Jeho jednolitost byla na několika místech porušená. Byl tu cítit pach ledovců a jejich. Ten nenáviděný, kterého se tolik bála. Zaváhala. Strach ji na chvíli téměř přemohl. Potom rychle vykročila na volné prostranství. Ano, byly tu její stopy a také vlčí. Obrys velkého těla v bělostné ploše.
Její stopy vedly až k díře ve sněhu, obklopené stopami ledovců a vlka. Přišla pozdě. Její dcera je ztracena. A v tom případě byla ona také.
"Riene," zašeptala žalostně a pak prchala od jezera. Spěchala do vesnice, kde ji čekalo bezpečí, ale ne život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama