Kapitola 3

21. dubna 2013 v 20:37
Dúr strávil v lese téměř celý svůj život. Jeho otec ho tam přes protesty matky bral už od čtyř let a chlapec se pomalu přestal bát. Naučil se, jak se vyhýbat ledovcům, hnízdištím harpyjí, lesním vílám, bludičkám, a jak se proti nim bránit. Naučil se, jak poznat zvířata podle stop a jak se skrýt před medvědy či vlky. Dokázal by ve volné přírodě přežít dlouho, nejspíš i stále.
Rád se toulal lesem a obdivoval vůni stromů, přestože nechoval žádnou náklonnost k jeho obyvatelům. Snad možná veverky, drobní ptáci a pak zajíci, myši. Měl rád dravé ptáky, miloval způsob jejich lovu.
Ale jinak! Všechna ta havěť, která v lese bydlela. Květinoví skřítci, víly stromů a vod, kamenní trpaslíci, harpyje, bludičky, ohniví rarášci, prý i čarodějnice, ačkoli nikdy žádnou nespatřil, a další. Všechno to byla proradná stvoření, čekajíce jen na to, aby mohla člověku uškodit.
Ale nejhorší ze všech byli vlci. Dúr o nich kupodivu moc povídaček neslyšel, ale docela mu stačily vlastní zkušenosti.
Už tolikrát za jeho život napadli vlci jeho vesnici. Většinou zabili jen dobytek, ale několikrát zabili i člověka. Přítelkyni Narjina otce, děti pekaře Koblihy, Narjina otce. Když mu bylo 6, zabili vlci jeho otce, který pro něj vždy znamenal sílu a bezpečí a o dalších šest let později i jeho bratra Dúmora. Tenkrát, když našli jeho tělo v lese roztrhané a kolem spoustu velkých vlčích stop, se zapřisáhl je oba pomstít. Stal se nepřítelem vlků a věděl, že proti nim nepřestane bojovat, dokud nezemře.
Žil téměř jen pro lov. Neustával ve své honbě za vlky a byl úspěšný.
Ale nemohl si nevšímat dívek ve vesnici. Dospívaly a provdávaly se, a on si uvědomil, že za chvíli bude jediný svobodný mládenec ve vesnici. Ne že by mu samota vadila, ale jestliže se všechny hezké dívky provdají, jaké asi zůstanou. Navíc možná taky žádná.
Zastavil se na několika tancovačkách a tu zjistil, že to s ním zas tak bledě nevypadá. Ani ostatní vesničtí mládenci se ženitbou příliš nespěchali. A navíc, ta nejhezčí dívka ze všech byla pořád volná. Dúr viděl, že po ní dost mládenců obdivně pokukuje, ale nikdo se neodvážil se jí oslovit.
Avšak nebyl to jen ostych, co je od ní drželo dál. Bylo tu cosi jiného. Dúr si to vyzkoušel. Když ani ti nejsebevědomější mladíci nepožádali Narju o tanec, zkusil to sám. Už to nikdy víckrát neudělal.
Narja byla hezká, usmívala se na něj a rozhodně ani nepůsobila hloupě, přesto se po celou dobu tance cítil nesvůj.
Přestože s Narjou už netančil, občas ji sledoval. S údivem zjistil, že dívka nemá ve vesnici žádné nějak dobré kamarádky.
Byla pilná, milá, přesto s ní málokdo promluvil. Jakoby ostatní od ní cosi odpuzovalo. Dúr s ní cítil jakési spříznění, oba přece přišli o otce vinou vlků, ale i tak s ní nedokázal navázat rozhovor. Musel si přiznat, že k ní cítí to samé, co ostatní. Nedokázal to popsat. Jakoby se mezi lidmi u vesnice a Narjou tyčila jakási hranice. Jakoby jim instinkt velel, že se od ní mají držet dál. Že jim od ní hrozí nebezpečí.
U Naily, Narjiny matky, se to projevovalo také, ale zdaleka ne tak silně.
A pak se Narja najednou ztratila v lesích. Co ji to napadlo? Žila přece v horách odmalička, mohla poznat, že se blíží sněhová vánice!
Naila zburcovala celou vesnici, ale třetího dne se vrátila z lesů a oznámila, že další pátrání nemá smysl. Jak zničený výraz tehdy měla, zato zbytek vesnice jakoby pocítil úlevu. Nikdo to neřekl, nejspíš na to nikdo ani nepomyslel, ale bylo to jasně ve vzduchu, ve změně atmosféry. Lidé se chovali uvolněněji, jakoby z nich spadlo něco, co je celé roky tížilo.
Naila se zavřela ve své chalupě a nikdo ji od té doby neviděl vyjít ven. Dúr to chápal. Přestože nenašla známky krve, vlčí stopy mluvili za vše. Její dcera byla ztracená.
Pátrání bylo odvoláno právě včas. Znovu začalo hustě sněžit a nebylo možné opustit vesnici. Po dvou dnech vánice ustala, ale nikdo už se pátrat nevydal. Proč by také, Naila přece jasně řekla, že už to nemá cenu. A i kdyby ne, samotná dívka nemohla v takovémhle počasí v horách přežít pět dní.
Vesničané byli rádi, že se nemusí prodírat hlubokými závějemi a pokud to šlo, zůstávali zalezlí v chalupách.
Pak sníh začal tát. Do týdne bylo po něm. Život ve vesnici se rozběhl normálním tempem, až na to, že se možná všichni začali připravovat na zimu trochu rychleji.
Dveře Nailiny chalupy zůstávaly zavřené, ale kravka se neozývala. Že se o ni někdo postaral, bylo jediné znamení toho, že Naila je ještě naživu.
Včera Dúr opustil vesnici. Plánoval zajít trochu hlouběji do hor a pobýt tam několik dní. Chtěl najít medvěda. Jeho kožešina by se na zimu hodila. Co nevyužije, si určitě rád vezme koželuh nebo někdo ze sousedů.
Dnes odpoledne si vesele vykračoval, když uslyšel náhlé teskné zavytí. Strnul v půli kroku. Tenhle zvuk se nedal s ničím splést. Byl to vlčí hlas a podle zvuku musel patřit někomu z velkého druhu, jeden z příbuzných těch, kteří ho připravili o rodinu.
Dúra zachvátilo vzrušení. Rázem zapomněl na medvěda. Vlk byl důležitější.
Vmžiku zjistil, zda je mu vítr nakloněn příznivě a pak se tichými, přesto rychlými skoky rozběhl za hlasem. Ačkoliv by to nepřiznal, jeho běh byl v té chvíli zcela podoben běhu vlčímu.
Chvílemi se zastavoval, kontroloval okolí.
Když takto uběhl značnou vzdálenost, zpomalil, odložil ranec na zem a připravil si šíp na tětivu. Kradl se mezi stromy jako stín. Stanul na kraji loučky a měl co dělat, aby nezalapal po dechu. Před padlým stromem, se stříbřitě šedou srstí a hlavou skloněnou, stál ten největší vlk, jakého kdy Dúr spatřil. Menšímu medvědovi by mohl být rovnocenným protivníkem a i pro většího by mohl být důstojným protivníkem.
Mladý lovec si byl každopádně jistý, že by se mu nechtěl dostat do zubů, ale také se okamžitě rozhodl, že tohohle vlka musí dostat.
Pozvedl luk a pak si uvědomil, nad čím se ten vlk sklání. Byl to nějaký člověk a ještě se hýbal. Dúrovi se mihla hlavou myšlenka, jak to, že ho vlk ještě nezabil. Potom se vlk s prudkým zavrčením otočil k němu. Mladík nezaváhal. Jistou rukou vystřelil. Nemohl minout. Ale to už sahal pro další šíp a natahoval.
Vlk se na chvíli zarazil, z oka mu trčel šíp, z hrudi druhý. Udělal pár nejistých krůčků, poté se zhroutil k zemi.
Lovec přeběhl palouk a pak opatrně přistoupil k ležícímu vlkovi. Ztuhl. Žluté oko jej pozorovalo a z hrudi se vydralo zavrčení. Pak však oheň v očích vyhasl a stisknuté čelisti malinko povolily. Teď byl vlk opravdu mrtvý.
Dúr na něj chvíli hleděl, obdivoval jeho velikost a zároveň cítil údiv nad tím, snadno jej šlo zabít.
Vedle něj cosi zašramotilo a on si uvědomil, nad čím se to vlk předtím skláněl. Odvrátil svou pozornost od vlka, ten dotyčný určitě bude potřebovat jeho pomoc.

Narja se namáhavě snažila zvednout ze země. Proč jen si nedávala větší pozor a pořádně se nedržela?
Vlčice k ní skláněla hlavu a tiše kňučela. Nevěděla, jak jí pomoci.
"Možná kdyby sis lehla, mohla bych se na tebe vydrápat."
Dívka znovu žasla nad tím, že jí vlčice zjevně rozumí. Stále nedokázala pochopit, jak je to možné. Nemají být vlci jen vlci, či spíš, jak od malička slýchávala, krvelačné bestie? Ale jestliže jí vlčice rozumí, pak se lidé s vlky mohli domluvit! Vlčice jí za celou tu dobu neublížila, ba naopak, chránila ji! Proč?! Jak to, že ji vlci chrání a přitom napadají vesnici a zabíjejí lidi? Bylo to, jakoby každý mluvil úplně o něčem jiném a ne o tom samém, o vlcích.
Pokusila se postavit, ale jakmile se pohnula, bolest jí projela nohou a ona znovu upadla na zem. Proklínala svou hloupost. Věděla přece, že vlčice skočí, tak proč se líp nechytila!
Protože přemýšlela o tom, jak to všechno ve vesnici a hlavně matce vysvětlí. Kdo jí uvěří?
Zaslechla tiché zasvištění a úder a ještě jedena a pak už jen s hrůzou zírala, jak se vlčice zakymácela, z hrudi jí trčel dlouhý šíp.
"Severní," vyšel jí z úst tichý vzlyk, na víc se nevzmohla. Nemohla ji ani nazvat pravým jménem, byl to jen hrubý překlad do lidské řeči. A z úst jí nevyšel ani hlásek. Jakoby střelili ji a ne vlčici. V mrákotách slyšela kroky, jak se přibližují, ale nebyla schopná se pohnout.
Byl to muž, viděla jeho záda, jak přešel k mrtvé vlčici, měl toulec s černě natřenými šípy, v ruce luk, u pasu lovecký nůž.
Pak se k ní otočil a ve tváři se mu objevil nevěřícný výraz: "Narjo?! Mysleli jsme, že jsi mrtvá!"
Poznala ho, byl to Dúr. Poklekl k ní: "Jsi v pořádku? Můžeš vstát?"
Všiml si její nohy.
"Počkej, ošetřím ti to, jen si dojdu pro věci," a zmizel.
Během chvilky byl však zpátky: "Kde jsi byla? Jak se ti podařilo tady přežít? Tvoje matka byla zoufalá!"
Zřejmě si všiml jejího výrazu.
"Promiň, muselo to pro tebe být těžké."
Konečně našla svůj hlas: " Ty jsi ji zabil! Jak jsi mohl! Ty jsi ji zabil!"
Dúr se na ni zadíval s nechápavým výrazem. Tohle určitě nečekal. Myslel si, že ji zachraňuje a za to, že jí pomohl, by se hodily díky.
Ale ona nebyla schopná děkovat. Jediné, co k němu cítila, byl hněv. Nezachránil ji, ačkoliv si to myslel. Ne, zabil jí před očima někoho, kdo se o ni skoro 2 týdny staral a chránil ji před umrznutím, divými bytostmi i hladem. Bolest byla větší, než by čekala.
"Ji? Myslíš toho vlka? Ohrožoval tě, musel jsem ho zabít dřív, než on zabije tebe!"
"Nikdy by mě nezabila. Chtěla mi pomoct!"
"Vlčice a pomoct! To je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel! Je to šelma a nejenom to, jsou to bestie, které lační po naší krvi. Zasloužila si zemřít, stejně jako všichni jejího plemene. Zrovna ty bys to měla chápat."
Narju vyděsila ta nenávist v jeho očích. Raději svůj smutek nad ztrátou Severní skryla. Pouze odvrátila tvář, když Dúr zručnými pohyby stahoval vlčici z kůže, ačkoli srdce se jí tříštilo na tisíce kousků.
Konečně byl hotov a prohlásil: "Můžeme."
Podal jí ruku, aby ji podepřel. Kdyby to zvládla bez něj, nejradši by odmítla a utekla od něj, tak velký odpor v ní vzbuzoval. Ale potřebovala ho. A tak nabízenou ruku s nechutí přijala. Snažila se tam nedívat, ale stejně spatřila několik pozůstatků jeho krvavého díla.
"Vrahu!" chtělo se jí křičet, ale věděla, že by Ji tím stejně nevzkřísila.

Putovali až téměř do setmění, pak se zastavili k odpočinku. Rozdělal malý ohýnek a řekl jí, ať spí, že bude hlídat. Věděla, že je to od něj obětavé, přesto ho za to nenáviděla ještě víc. Neměla tak ani trochu soukromí pro svůj žal. Usnula rychle, byla vyčerpaná, noha ji bolela, přestože se opírala o něj a o klacek, který jí posloužil místo hole. Ze spánku jí po tvářích stékaly slzy.
Ráno se probudila chladem. Zdvihla hlavu. Oheň stále hořel a u něj seděla nehybná postava. Dúr.
Zvedl ze země cosi a podal jí to.
"Snídaně."
Pečené maso. Zajímalo by ji, kdy to stihl ulovit. Vypadalo to, jakoby tu seděl celou noc. Vůbec nezměnil polohu.
"Omlouvám se za včerejšek. Byla jsi v šoku a já si to neuvědomil. Choval jsem se hnusně."
Nic na to neřekla. Co by taky měla říci? To nevadí, omluva se přijímá, je v pořádku, že jsi ji zabil?
Když mlčela, řekl jen: "Sněz to rychle, ať můžeme vyrazit:"
Poslechla. Čím dříve vyrazí, tím dříve budou doma a tím dříve se zbaví jeho společnosti.
Znovu putovali mlčky. Přemýšlela. Pokud řekne ve vesnici pravdu o tom, co se jí stalo, určitě jí nebudou věřit a budou se jí stranit ještě více než doposud. Bude jednodušší vymyslet si nějakou lež. V tom případě by se však měla chovat k Dúrovi jako k svému zachránci. Vděčně.
Svoje předchozí chování může svést na vyčerpání. Nebyla kvůli tomu zcela při smyslech.
Ale taková přetvářka se jí hnusila. A navíc, musela by se mu omluvit.
Zaobírala se těmi neradostnými myšlenkami, dokud se neukázala vesnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama