Dítě bouře

23. května 2013 v 18:55 | Alvrin |  Podivná setkání
Ach, ty lidské plémě, tak podezíravé a kruté, najde se v tobě srdce laskavé?


Hrom zaduněl a pod jeho hlasem se zachvěla zem. Vichřice se opírala do stěn chalup a prudký déšť bičoval jejich střechy.

V hostinci bylo teplo a útulně, přesto vesničané, kteří se tu ukryli před náhlou bouřkou, byli neklidní. Letní bouře tu vždy dávaly najevo svou moc zcela bez zábran. Ale tahle bouřka jako by byla jiná. Jakoby chtěla zbořit samotné základy země.

A pak se ozvalo zabušení na dveře. I ty nejhlučnější a nejveselejší hovory okamžitě ustaly, všechny hlavy se otočily k jedinému místu. Každý ve vesnici věděl, kdo přichází za bouře.

Proto teď strnuli, hledíce bez hlesu na dveře, zatímco vítr skučel mezi střešními trámy a za okny se zlověstně míhaly větve stromů, vichřicí zmítané.

Pak se dveře rozlétly a dovnitř vkročila postava, kapuce bílého, blátem pošpiněného a deštěm zplihlého pláště, se mu lepila k hlavě. Shodil kapuci a odhalil kadeře vlasů temnějších než noc a tvář muže, s kůží bledou a rysy ostrými, přesto jakýmsi způsobem pohlednou.

Prošel kolem vesničanů, mlčících a sledujících ho podezíravýma očima, až k pultu.

"Víno," poručil si jasným, rázným tónem a pak se otočil zpět do místnosti.

"Je tu někdo, kdo by byl ochoten postarat se o dítě?"

Odhrnuv plášť, odhalil tak malý raneček, který pozvedl do výše.

Ano, bylo to dítě, asi roční, ačkoli dosti drobné, s vlasy stejně temnými jako měl neznámý, ale na rozdíl od černých očí neznámého, mělo děcko oči ledově modré.

Jejich důvěru k němu rozhodně nezvýšil. Těkali očima z něj na své sousedy a zpět, a všichni mysleli na to samé. Kdo to je? Patří k Nim? A jestli ano, proč přišel? Co je to za dítě, které jim nabízí? Leží na něm nějaké prokletí? Ne, nemůže být nabízeno za dobrým úmyslem! Rozhodně nemohou dovolit, aby se něco takového dostalo do vesnice! Už jenom to, že ten cizinec přišel za bouřky. Nikdo z lidí by za takovéhoto počasí nepřišel.

Cizincův pronikavý pohled přelétl před nepřátelské tváře, poté znovu promluvil:

"Opravdu tu není nikdo, kdo by se jí ujal? Jsem ochoten zaplatit."

Posadil dítě na desku nejbližšího stolu a odepjal od pasu těžký měšec, který položil vedle dítěte. Ti, co stáli či seděli v jeho blízkosti, spatřili v té chvíli stříbrnou rukojeť meče a ten lesknoucí se příslib nebezpečí rozpoltil jejich mysl. Báli se toho neznámého i toho podivného dítěte, kterého se chtěl zbavit, ale němá výhrůžka je varovala, že by mu měli vyhovět, jen aby co nejrychleji odešel a oni přežili.

Nikdo z nich se však přesto nezvedl, nikdo se neozval, strach byl příliš veliký.

"Prosím," mužův hlas už nerozkazoval, nýbrž úpěnlivě žádal, "ujměte se toho dítěte, jinak zemře!"

Dítě, jakoby vědělo, že se rozhoduje o jeho osudu, nevydalo ani hlásku, pouze velkýma, bystrýma očima sledovalo ty tváře bez kapky vstřícnosti.

Ale opět bylo ticho, rušené jen hukotem bouře. Muž naposledy smutně zapátral po tváři, která by vyslyšela jeho prosbu. Pak zvedl to maličké stvoření, pověsil měšec zpátky na své místo, nasadil kápi a vykročil ke dveřím, nevšímaje si vína, které mu hostinský třesoucí se rukou nalil.

Hlava pod kápí byla svěšená, snad smutkem z odmítnutí, snad únavou, dítě v náručí však držel jemně, jakoby se strachem, aby mu neublížil, v podivném protikladu toho, že se dítěte snažil zbavit tak moc, že byl za to ochoten i zaplatit.

Tu se za ním náhle ozval tichý hlas, laskavý, trochu roztřesený: "Já se o ně postarám."

V té chvíli se na vteřinku sjednotil s ostatními, když se stejně jako oni otočil za tím zvukem. Spatřil mladou ženu, téměř ještě dívku. Ve vlasech stále měla věnec z květin, zbyl jí tam po náhle přerušené slavnosti. Nebyla nijak obzvláště krásná, ale byla hezká takovým tím milým způsobem a z očí jí zářila laskavost.

Přikročil a chvíli se jí hleděl do očí. Neuhnula před jeho pohledem, ačkoli jí naháněl strach.

Pak jí podal dítě se slovy: "Ano, ty jí budeš dobrou matkou. Její jméno je Amia."

Žena převzala holčičku od neznámého a ten, dříve, než stačila jakkoli zareagovat, odepjal měšec, s lehkou úklonou jí ho položil k nohám a vyrazil ze dveří. Ze všech jako by spadl stín, který je držel v nehybnosti, znovu se rozpovídali, ale jejich hovory teď měly jediné společné téma a jejich pohledy se upíraly k ženě, jenž držela náručí holčičku vypadající jako bytost s jiného světa.

Proto si zprvu ani nevšimli, že déšť ustává a vítr již neduje s takovou silou. Teprve když sluneční paprsky pronikly dovnitř skrz okenní tabulky, uvědomili si, že je po bouři.

Vyšli ven a spatřili spoušť, kterou vichřice napáchala. Polámané stromy, děravé střechy, překocené ploty. Pod velkým vyvráceným dubem, který stával společně se svými sedmi druhy na návsi, se třepotalo cosi bílého. Když přišli blíž, poznali to. Nebyl to jen bílý plášť, ale i jeho majitel. Muž tu ležel mrtvý, z hrudi mu trčela velká tříska, která se zřejmě odlomila z padajícího stromu. A všude kolem byla země poseta otisky koňských kopyt.



Amia zamyšleně hleděla na bělostné květy, narušující zeleň trávy pokrývající malý kopeček. Hrob, jenž ani nenesl jméno, a přece pro ni mnoho znamenal. Byl to Jeho hrob, hrob muže, který ji kdysi přinesl do vesnice. Znala ten příběh, v dětství byl častokrát důvodem jejího ponížení.

Ani teď tomu nebylo jinak, ale přesto se to něčím lišilo. Teď měla muže, který ji miloval, který se nezajímal o to, jaký je její původ, nýbrž o to, jaká je ona. A také tu byla její dcerka, veselá, rozpustilá, z hřívou světlých, téměř bílých vlasů a jasnýma černýma očima. Ne, Nime jí nebyla podobná, ale to Amie naprosto nevadilo. Naopak, čím více se od ní dcerka lišila, tím lépe. Alespoň si Nime tolik nespojovali s její podivnou matkou. Amiina dcerka nebyla sice dokonalým dítětem, ale jejím otcem byl Rolan, mladík, který se narodil ve vesnici a nebyl přinesen podivným cizincem, a to samo jí zaručovalo větší důvěryhodnost, než by kdy Amia mohla mít.

Amia byla se svou rodinou šťastná, přesto by ji zajímalo, kdo byl tím mužem v bílém plášti, který ji zanechal v zdejší vesnici a proč přišel za tak podivných okolností. Byla z urozeného rodu či obyčejným dítětem? Proč ji měl u sebe nějaký ozbrojený muž? Jenže cizinec, jediný,kdo mohl něco vědět o jejím původu, byl mrtvý. Cítila nad tím malinko lítosti, ale nakonec, k čemu by jí bylo vědět něco víc. Jen by to mohlo narušit její štěstí.

Naposledy pohlédla na hrob a otočila se, aby se vydala zpět.



O několik dní později nabírala Amia u studny vodu, zatímco Nime si hrála s dětmi kousek dál. Náhle uslyšela křik a zem pod ní se začala chvět. Než stačila zapřemýšlet nad tím, co se děje, vyřítilo se na náměstí stádo krav, zjevně splašených a řítilo se ke skupince dětí. Amia už byla svědkem toho, když se krávy splašily. Věděla, že je nezastaví nic, dokud se neuklidní. Už viděla člověka ušlapaného splašeným stádem. A teď se ta divoká masa řítila k její holčičce, bez jediné šance na únik.

"Ne," ten výkřik jako by nebyl její. Čas se zpomalil. Už viděla svou dcerušku ležet na zdupané zemi. Hruď ji sevřela prudká bolest a pak se už nedala vydržet, vyletěla z ní ven.

Dalším, co si uvědomila, že už neslyší žádný dupot, jen jakýsi křik. Ležela na zemi, nad ní se skláněl Rolan a hleděl na ni se starostí ve svých tmavých očích.

Posadila se. Kolem nich se vytvořil kroužek lidí, v očích měli znovu ten výraz, kterým na ni hleděli, když byla malá, a který postupem času trochu ustoupil, třebaže nikdy nezmizel. To nepřátelství a výhrůžka, o nichž zjistila, že jen skrývají strach.

Na tom však teď nezáleželo.

"Kde je Nime?"

"Je v pořádku. Nic se jí nestalo, zastavila jsi je." Rolanův hlas zněl tak nějak divně, jakoby sám nevěřil tomu, co říká.

"Já?" Poslední, co si pamatovala, byl obraz krav řítících se k její milované Nime.

"Chceš říct, že si vážně nepamatuješ, co si udělala?! Proč myslíš, že tu kolem všichni stojí? Viděli, jak jsi mezi dětmi a stádem vytvořila stěnu, která jakoby byla z blesků. Krávy se snažily zastavit, ale pár jich tam stejně vběhlo. Je po nich."

"Cože?" Amia vyskočila a prorazila kruhem lidí kolem ní, aby spatřila potvrzení Rolanových slov. Přes náves se táhl pruh spálené země, kolem leželo několik mrtvých kravských těl, jakoby sežehnutým ohněm. A stála tu Nime, nezraněná, snad trochu vyděšená, ale živá! Aime se k ní rozběhla, sevřela ji v náručí, znovu a znovu opakujíc její jméno.

Teprve po chvíli si uvědomila, že se kolem ní scházejí její sousedé, stále silněji si šeptající. Pak už je ale nešlo přeslechnout.

"Zabila mé krávy!" "Je to čarodějnice! Žádný člověk nemůže vládnout takovým silám!" "Ano, vždycky byla divná. Nepatří mezi nás!" "Pryč s ní!"

Hrubé ruce ji odtrhly od vyděšené dcerky a vlekly pryč.

"Nime!"

Viděla Rolana, jak se k ní snaží prodrat davem, křičel, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Probojovával se k ní za pomocí pěstí: "Bídáci, vždyť vám zachránila děti."

Potom ho kdosi srazil k zemi.

Milovaný, buď sbohem.

"Pověste ji!"

Kolem rukou jí zadrhly hrubý provaz, vlekly ji k největšímu z vesnických dubů.

Vítr, který byl celý den jemným vánkem, změnil se v prudké poryvy. Prach se zvedal do výše zvednut vzdušnými víry, ztěžoval chůzi.

"Honem, chce se bránit."

vesničané by se dali do běhu, kdyby to jen proti větru šlo. Někteří však s obavami pohlédli k obloze, náhle temné.

"Žene se bouře!"

Pak se ozvalo koňské zařehtání. Pronikavé, až do morku kostí. Tohle nebylo řehtání obyčejného koně. Všichni to poznali. Dav se rozprchl.

Jestli Oni chtějí svou čarodějnici zpět, mají ji mít. Oni proti nim bojovat nebudou.

Pár jich však zůstalo. Zarputile ji hnali vpřed. Zablýsklo se a zahřmělo. Pak se mezi domy objevili jezdci. Temné pláště vlající ve větru, koně s havraní srstí. V tu chvíli se spustil déšť.

Ani ti poslední už nevydrželi. Nechali čarodějnici čarodějnicí a prchli. Nechtěli zemřít.

Amia stála, vlasy jí divoce povlávaly ve větru, modré oči se leskly ve světle blesků. Nikdy se bouřky nebála, naopak, obdivovala její nezkrotnost a nádheru temných mraků, připomínající paláce, jež občas ozářil stříbrný paprsek blesků.

Jako malou ji nenechaly za takovéhoto počasí jít ven, ale teď tu stála, beze strachu, v úžasu nad divokou krásou bouře.

A Oni se blížili. Ti, jimž vesničané přezdívali Bouřní jezdci a jichž se děsili. Nahánějící hrůzu, a přece se jich nebála. Co horšího mohli jí udělat než vesničané.

Už byli u ní, obklopili ji, obrovští frkající koně a jejich jezdci. Ustoupili, jen jeden popojel do popředí a seskočil dolů. Stála, neschopna pohybu, když k ní natáhl ruku. Jeho dotek byl chladný, ale ne mrazivý, spíš chladivý jako pramen vody v parném létu.

Provazy jí sklouzly z rukou. Ve chvíli, kdy se jí dotkl, ji však zaplavil podivný pocit. Teď už věděla, kam patří. Ano, cítila tu sílu, která se v ní probudila. Byla jednou z nich.

Když se jezdci řítili z vesnice, zatímco kolem nich burácela bouře, všichni se krčili ve svých chalupách. Jen malá dívka, s očima černýma jako mraky nad její hlavou a vlasy stejné barvy jako světlo blesků, hleděla za nimi, s rukou zdviženou k pozdravu.



Vypráví se, že za silných letních bouřek se v kraji kolem Alrantaru prohání Bouřní jezdci. V jejich čele jezdí žena nádherného vzhledu, jejíž oči září ledovou modří. Někteří věří, že má cosi společného s místním šlechtickým rodem, neboť jejich rodovým znakem je blesk v černém poli, jiní to zavrhují jako smyšlenou báji. Jisté však je, že všichni z tohoto rodu mají vlasy světlé a oči temnější než noc, a nikdo z nich se nebojí bouře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama