Naslouchající stromům

4. června 2013 v 19:16 | Alvrin |  Legendy

Vayanar mezi svými nikdy nevynikal. Kdyby přišel mezi lidi, možná by působil trochu sličněji a mrštněji, ale tady v Anam- Ardu byl spíše nevzhledný a v boji se zbraní se nemohl nikomu ze svých známých rovnat. Jeho tělo prostě bylo slabé a ani jeho mysl netoužila po hudebním či malířském nadání, kráse či síle. Ano, snad párkrát , když byl mladší, zatoužil překonat někoho ze svých vrstevníků, ale nyní se tím již netrápil. Každý má prostě jiné dary.

Jeho životní láskou byla příroda. Hodiny a hodiny dokázal sedět u potoka nebo v koruně stromu, nechat se jím kolíbat a poslouchat jemné šumění jeho větví. Ale ten klid ho neuspával. Ba naopak, jeho mysl byla průzračně čistá a jasná, vnímal své okolí každičkým kousíčkem svého těla. Nejdříve to bylo jen štěbetání a švitoření ptáků, rozpustilé veverky, bzučení hmyzu hledajícího potravu. Postupně však začal vnímat víc. Pohyby tvorů zemi, šelestění ptačích křídel, růst květin, travin i kůry stromu, na jehož větvi seděl.

Ostatní si brzy zvykli, že pokud s ním chtějí mluvit, najdou ho v koruně velkého buku pod skalou. Občas za ním přicházeli, pro radu nebo si jen tak popovídat, ačkoli se stal nemluvným. Nazývali ho Naslouchajícím stromům, Noermu Eliathni, ale to on nevěděl. Se svým lidem se už příliš nestýkal. Mnohem víc než rozhovory s jeho vlastními ho naplňovalo naslouchání hlasům přírody. Mluvil s rostlinami a zvířaty a oni mu rozuměli. Stal se jedním z nich.

Potom přišla válka, bouřící a strašná. Skřeti povstali a vytáhli se svými vojsky na sever. Lidé i elfové se s nimi utkávali a byli poráženi.

A skřeti se blížili k Vayanarovu městu. Všichni začali zbrojit a trénovat, každý, kdo unesl zbraň, se připravoval na boj. Také Vayanar s lítostí opustil svůj milovaný les a chopil se zbraně. Ale zbroj ho příliš tížila, meč jeho se příliš třpytil a válečné přípravy příliš hlučely.

I opustil své druhy, shodil ze sebe lesklé brnění i nádherný meč, který se však jemu hnusil a vrátil se do lesa.

Pak nepřátelé přišli, divoce řvoucí, vrahové bez slitování. Mnozí padli, sraženi jejich prokletými čepelemi, zatímco chránili Anam-Ard.

Náhle se však zvedl hlas strašný, někteří prý v něm rozpoznali hlas Vayanarův a sama příroda vyrazila do boje. Ani skřeti se svou krutostí nemohli odolat ohromné síle starých stromů, divoce bujícím rostlinám a vodě zdvíhající se.

Obrátili se na útěk, pronásledováni těmi, které až dosud poráželi, a mnoho jich tehdy bylo pobito. Anam-Ard byl zachráněn. Když se však po slavném vítězství vrátili elfové do svých domovů, nikdo už neseděl v koruně buk u staré skály. Vayanar spojil se se svou milovanou přírodou a stal se její součástí.

A Anam-Ard je už navždy chráněn stromy. Stačí jen zavolat Vayanarovo jméno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama