Tanec na ledě

22. června 2013 v 21:51 | Eriona Portraid |  Povídky
 
Rozletěla se po ledě. Prudký pohyb jí vyplavoval z těla vztek a zlobu.
Rychle přešlapovala a vyhýbala se ostatním návštěvníkům.
Rozjížděla se rychleji a rychleji, udělala půlobrat a vyskočila,
otočka, několik kroků, znovu se začala točit.
Pomalu se uklidňovala. Další velká hádka s rodiči. Když ona do
té nové školy opravdu nechtěla. A když už je u toho, celé to
stěhování by se mohlo zrušit.
Další pirueta a znovu se rozjela. Dnešní hádka byla jedna z nejhorších.
Doufala, že si to rodiče ještě rozmyslí, ale spíš ne. Dneska
jí oznámili, že už je dům koupený a ona od září zapsaná
v nové škole. Kdyby se jí alespoň zeptali na její názor…
Jistě, ta práce byla tak výhodná, že ji otec prostě musel
přijmout, ale muset se kvůli tomu rovnou stěhovat? Udělala další
otočku a rozhlédla se. Většina návštěvníků už odešla, jen
několik posledních jezdilo na druhé straně.
Stálí návštěvníci jíž dívku znali a vždy ji vyklidili půlku
plochy, aby mohla cvičit. Někteří lidé prostě jen seděli a
sledovali složité tance, které dívka nacvičovala.
Znovu se rozjela, dopředu, dozadu, otočka a znovu. Zcela se ponořila do
tance na bruslích. V tom ji někdo projel přímo přes cestu.
Tak tak, že do něj nenarazila. Rozzlobeně se na něj ohlédla. Byl
to kluk s tmavými vlasy v černém oblečení. Odjížděl
a při každém kroku posměšně zvedal vysoko nohy. Když se za
ním dívka ohlédla, otočil se a rozpustile se na ní ohlédl.
Rukama ji zval a pobízel ke hře. Dívka se usmála a pustila se za
ním. Kluk ji vždy nechal přijet na dosah a pak jí uklouzl. Dívka
se zasmála a pořádně se do bruslí opřela. Brzy ho zahnala do
kouta a nataženou rukou se ho dotkla. Kluk se hned otočil a pustil
se pro změnu za dívkou.
Když se navzájem pronásledovali, využívali veškerý um a zkušenosti,
které měli. Brzy se ukázalo, že tmavovlásek je stejně dobrý,
ne-li lepší, než dívka. Skončili asi po půl hodině udýchaní
a rozesmátí. Sundali si brusle a obuli boty.
"Díky,bylo to prima."
"Jo, bylo jak se vlastně jmenuješ?"
"Rei."
"Já jsem Lire."
 
 
Když Lire večer poslouchala hlasy rodičů, vysvětlující jí jak
výhodná ta nová škola je, vůbec nedávala pozor. Duchem byla
stále na ledě a vzpomínala na toho kluka, na Reie. Už dlouho se
takhle nebavila, cítila se s ním příjemně, jako by všechny
starosti byly pryč, někde v nedohlednu.
"Tak posloucháš nás vůbec?"
"Promiň, mami, co?"
"Říkali jsme, že jsem se ti koukli na to tvoje krasobruslení a že bys
v něm mohla pokračovat i tam."
"Vážně?"
Lire byla překvapená. Tohle nečekala.
"Dlouho jsem o tom s tatínkem mluvili a došli jsme k závěru, že
by byla škoda, kdybys přestala, když se tomu věnuješ už tak
dlouho. Koneckonců, jde ti to krásně a učitel si tě nemůže
vynachválit. Takže jestli budeš mít dobré známky jako doteď, o
čemž nepochybuji, nevidím důvod, proč bys měla skončit."
Lire překvapeně zírala na tvář matky.
"Děkuju. Mockrát děkuju." Vyrazila ze sebe nakonec a matku objala.
"Ale nezapomeň, nesmíš flákat školu." Matka pohladila dceru po
vlasech. Byla ráda, že se usmířili a Lire se snad se stěhováním
smířila. Neměla ráda, když se spolu hádali.
Druhý den se Lire na stadion nedostala. Začaly prázdniny a ona musela jet
s rodiči k příbuzným. Bylo jí to líto. Koukala
z okýnka auta, ale vůbec cestu nevnímala. Myšlenky se jí
rozutekly a většina z nich zamířila na led, za tím
tmavovláskem. Doufala, že se s ním ještě někdy uvidí.
Konečně byli na místě. Dlouhá cesta autem byla úmorná, a tak se Lire
s rozkoší protahovala a uvolňovala ztuhlé nohy.
Babička s dědou už na ně čekali. Po úvodním objímání a vítání
se hned rozproudil živý hovor. Mamka s babičkou probírali
nějaký nový skandál, taťka s dědou zase řešili šance
svého oblíbeného fotbalového týmu v příštím utkání.
Lire byla ponechána sama sobě. Sedla si na své oblíbené křeslo,
vzala si knížku a začetla se. Snad ten týden uběhne rychle.
 
Utekl. Lire si četla, chodila na výlety a trávila čas s rodinou.
Konečně přišel poslední den. Babička uvařila slavnostní oběd
a zabalila velkou bábovku, aby si ji mohli vzít domů. Lire po
obědě pořád nervózně poposedávala a popoháněla rodiče, aby
už vyjeli.
Konečně, ještě pár posledních objetí, a pak už Lire seděla v autě
s bábovkou na klíně a mávala z okna. Zase se podívala
na hodinky, jestli si pospíší, ještě by mohla stihnout jít na
led.
Ale tam ji čekalo zklamání. Kromě jednoho tatínka s malou
holčičkou, co neustále padala, tam nikdo nebyl. Dívka zůstala na
ledě až do zavírací doby, ale Rei nepřišel.
Lire šla domů, v tašce přes rameno měla brusle a snažila se
potlačit zklamání. Vždyť se dalo čekat, že tam nepřijde.
Vždyť tam byl jen jednou a třeba ani není z tohohle města.
A navíc, ona tam teď taky týden nebyla, tak on třeba taky někam
jel. A vždyť si ani nic neslíbili a on neříkal, že zase přijde.
To jen ona v to doufala.
Ale když Lire usínala, plánovala, kdy zase půjde na stadion.Určitě
musí jít hned zítra.
 
Tentokrát byl stadion prázdný. Venku bylo horko, a tak byli lidé u vody,
nebo se opalovali na terase. Trénink hokeje zrovna skončil a Lire
se rozběhla po ledě. Trénink měla jen dvakrát týdně a o
prázdninách vůbec. Lire tedy chodila bruslit sama, občas
s nějakou kamarádkou z tréninku. Dnes chtěla dovymyslet
choreografii na soutěž, která se konala koncem prázdnin.
Stoupla si doprostřed, lehce pokrčila nohy, a pak začala. Nejdřív se
rozjet, pak výskok, pirueta a dál. Lira trénovala, ale pořád se
jí to nezdálo. Všechny ty kroky a ostatní bylo dobré, ale pořád
stejné, jako vždycky. Dívka si povzdechla a zpomalila. Chtělo by
to nějaký nápad.
"Ahoj."
Lire sebou prudce trhla a otočila se. Za ní stál Rei a šklebil
se.
"Ahoj, ráda tě zase vidím."
"Jo, já tebe taky, co že jsi tak dlouho nepřišla?"
"Musela jsem s rodiči na návštěvu u příbuzných. Ty jsi tu byl?"
"Jasně, chtěl jsem si s tebou zase zabruslit. Minule to bylo skvělé."
"Mě to taky bavilo."
"Tak na co čekáme?" Rei pohodil tmavými vlasy a rozjel se. Lire se za
ním hned pustila.
Asi po hodině padli vyčerpaní na sedačky a prudce oddechovali. Byli
naprosto vyčerpaní.
"Přijdeš zase zítra, Rei?" Lire konečně popadla dech a usmála se na
chlapce vedle sebe.
"Jasně, v kolik si dáme sraz?"
"Můžeš ve čtyři? Dopoledne tu mají zase trénink hokejisti."
"Jasně, tak na čtvrtou."
Pak se bavili o všem možném. Když se za hodinu na rohu náměstí
loučili s veselým: 'Uvidíme se zítra' oba si mysleli, že
to byl jeden z nejlepších dnů, co kdy zažili.
 
"A nebylo by to lepší takhle?" Rei předvedl, co měl na mysli. Už
týden spolu vymýšleli choreografii na soutěž.
"Asi jo, počkej, já to zkusím."
Rei chvíli Lire pozoroval.
"To je mnohem lepší Lire, takhle bych to nechal."
"Máš skvělé nápady. Nechceš se té soutěže účastnit taky?"
"No, nevím, co kdybys nade mnou vyhrála? To by má mužská pýcha asi
nepřežila."
"Tak to zkusíme."
"Hm, já fakt nevím." Rei přemýšlivě nakrčil čelo. "Tak mě
napadá, mohou se té soutěže zúčastnit i dvojice?"
"Jo, ty bys se mnou šel?"
"Moc rád, ale museli by jsme úplně změnit kroky."
"No, tak do toho." A oba se s novým elánem pustili do práce.
Příští schůzku se dali v kavárně. Byl svátek a stadion
byl zavřený. Rei donesl několik papírů a teď se nad nimi
skláněli, v rukou tužky a vymýšleli pohyby po ledě.
"Uf, to by pro dnešek stačilo." Rei se protáhl a napil se už
vychladlého čaje. "Jsem moc utahaný na to, abych ještě něco
vymyslel."
"Jo, to s tebou souhlasím." Lire se naposled podívala na papíry,
a pak je rozhodným pohybem shrnula a strčila do tašky. Zbytek
schůzky už o bruslení nepadlo ani slovo.
"Tak ahoj." Lire se otočila k Reiovi a chtěla se s ním
rozloučit.
"Počkej ještě. Máš tuhle neděli čas?"
"Jo, proč?"
"Šla bys se mnou do zábavního parku? Tentokrát na pořádné rande, kde
si nebudu muset brát bruslení jako výmluvu na to, abych tě někam
pozval."
Lire se rozzářila.
"Půjdu moc ráda."
"Výborně."
Rei na chvíli zaváhal. Pak natáhl ruku a jemně Lire pohladil po
tváři. "Budu se těšit."
 
Velké prázdniny rychle ubíhaly. Lire s Reiem spolu trávili spoustu
času. Chodili spolu bruslit, ale taky do kaváren, do kina, nebo jen
tak do parku na procházky. Čas jim spolu rychle ubíhal a termín
soutěže se neúprosně blížil. Oba trávili čím dál tím víc
času na ledě. Choreografii už měli dávno vymyšlenou, jen se to
teď museli naučit. Některé kroky byly hodně složité, a tak jim
to dalo práci. Ale oba to bavilo a tak svůj 'Tanec na ledě'
jak tomu vzletně říkal Rei kousek po kousku přiváděli
k dokonalosti.
Konečně velký den nadešel. Lire ani nemohla pořádně spát. Ráno byla
vzhůru už od šesti hodin a nemohla už znovu usnout. Soutěž sice
začínala až v deset, ale byla tak nervózní, že už nemohla
ležet.
Chvíli se s rozpolceným výrazem vrtala v snídani, až se
přinutila něco přes půlku sníst. Pak už doma neměla stání.
Ještě třikrát překontrolovala, jestli má v tašce všechno,
hlavně brusle, a pak už v domě nevydržela. Zhluboka se
nadechla a vyšla na ulici. Tam na ní s úsměvem mával Rei.
"Ahoj, Rei, co ty tady? Neměli jsme se setkat až u stadionu?"
"Nemohl jsem dospat, a tak jsem tu dřív." Rei se usmál. Takhle nervózní
už dlouho nebyl. Povídali si a šli pomalu směrem ke stadionu, kde
se konaly závody. Když došli blíž, všimli si zástupu aut,
vyrovnaných jedno vedle druhého podél silnice. Parkoviště vedle
stadiónu bylo úplně plné a všude postávaly hloučky lidí.
"Do háje, to je lidí."
"To mi povídej." Lire se zatvářila zoufale.
"Neboj, to zvládnem." Rei se ušklíbl. "Nebo to alespoň nějak dopadne
a doufám, že ne natvrdo."
Lire se trochu zadýchaně zasmála a následovala Reie do šaten. Když
se museli rozdělit mávla ne Reie a zamířila do dívčí šatny.
Když otevřela dveře, všechny tváře se k ní otočili a
všechny dívky hodnotili novou konkurenci. Když byly s prohlídkou
spokojeni, většinou se zase odvrátili a dál si hleděli svého.
Lire si našla volné místo a vyndala si kostým. Ten také
vymysleli a Reiem. Byla to krátká modrá sukně s modrým
vrškem, který držel jen na jednom rukávě. Rei měl modrou košili
a černé kalhoty. Lireiny rodiče je nechali ušít, a Rei
prohlásil, že jen to, že v tom Lire bude moct vidět, je
dostatečný důvod aby se té soutěže účastnil.
Lire se při té vzpomínce pousmála a začala se převlékat.
 
Dámy a pánové, velevážené publikum i vy, milí soutěžící. Po
dvacetiminutové přestávce přistoupíme k poslední části
naší soutěže, k soutěži párů. Prosím soutěžící, aby
se dostavili do šaten."
"A je to tady Lire. Jsi nervózní?"
"To je snad jasné, že jo! Já tam nechci, pojď, řekneme jim, že se
mi udělalo špatně, nebo něco takového."
Rei se rozesmál. "Po tom, kolik jsem do toho vložili úsilí, to
prostě musíme dokázat, i kdyby to bylo to poslední, co uděláme.
Jen počkej, však mi jim ukážeme. Ptal jsem se v šatně
kluků a moc párů tady není jen něco kolem deseti."
"Deset!
Víš kolik to je?"
"Na to, že jsou tu lidi z celého okolí moc ne. Neboj, určitě
budeme nejlepší. Choreografii jsem přese vymýšlel já."
"Ty kecko, dělali jsme to spolu."
"Neboj, to bude dobrý. Konec konců, o nic nejde."
"Jo, o nic nejde. Rodiče to vzali jako velkou událost a pozvali hromadu
známých a příbuzných, dle jejich slov, aby se pochlubili, když
konečně mají čím. Nevím, jestli mě tím spíš neurazili, než
potěšili. Každopádně, jestli to zkazím, tak mě zabijou."
"Chudáčku. Ode mě jsou tu jenom rodiče a babička, co žije s náma."
Další rozhovor jim přerušil hlas z reproduktorů, který vesele
oznámil, že je konec přestávky a že soutěžící pár číslo
jedna se má jít připravit. Lire pevně sevřela kartičku s číslem
sedm a zadívala se na pár ve žlutém oblečení, který vjel na
led.
"Nebyli až tak špatní." Pochválil dvojici Rei, když za potlesku
opouštěli kluziště. "Ale my jsme lepší."
"Jen aby." Lire se ani nesnažila skrýt strach v hlase.
"Neboj, za chvilku to máme za sebou." Rei Lire objal a snažil se ji
uklidnit. Když šestá dvojice vjela na led, pomalu ji nasměroval
do šatny.
"A nyní, se nám dámy a panové představí dvojice Lire Sian a Rei
Strydler!" Oba jmenovaní vjeli na led. Všechny dvojice začínaly
spolu, a tak se diváci trochu divili, když si Rei stoupl kousek
stranou a nechal stát Lire uprostřed bílé plochy samotnou. Dívka
si zatím v klidu stoupla a nehnutě čekala na hudbu. Když
zazněly první tóny, dala se do pohybu. Začátek bruslila sama.
Byla to nejhezčí část z kroků, které měla vymyšlené,
když ještě chtěla soutěžit sama. Hudba zněla bouřlivě a Lire
bezchybně předváděla složité kroky na bruslích. Potom, se
hudba malinko ztišila a zazněly nové tóny. To byl signál pro
Reie, aby se přidal. Vjel Lire do cesty a předvedl výskok
s otočkou a pozadu ujížděl, zatímco na dívku posměšně
mával. Lire sebou nahněvaně cukla a skočila taky. Skočila výš
a otočila se dvakrát. Rei to tak nenechal. Předved jí otočku a
vyskočil. Lire to po něm zopakovala a ještě přidala další
otočení. Připomínalo to jejich první sekání. Rei před Lire
utíkal a ukazoval jí čím dál složitější prvky. Lire je
všechny dělal po něm a konečně ho dohonila. Rei po ní natahoval
ruce, objal ji a zvedl do výše. Teď začala jejich opravdu
společná část, kdy bruslili bok po boku a všechny kroky a figury
tvořili společně, jako jeden člověk.
Rei zvedl Lire do výšky a cítil, jak se dívka napnula. Tohle byl
krok, u kterého strávili nejvíc času a u kterého utržili nejvíc
modřin. Rei držel Lire jen na jedné ruce, ona se mu opírala
rukama o ramena a nohy měla zvednuté vysoko, nad jejich hlavami.
Rei sebou malinko pohnul, když zatáčel a Lire ho sevřela o něco
křečovitěji. Rei ji zlehka objal druhou rukou a pustil na zem. Teď
už měli tu nejhorší část za sebou. Když zazněly poslední
tóny, Rei zastavil v konečné póze s Lire v objetí.
Zvládli to!
Sálem se rozezněl potlesk stovek dlaní. Dvojice zadýchaných
krasobruslařů se několikrát uklonila a objeli si triumfální
kolečko kolem stadionu, než zamířili do šaten.
"Už jsem myslela, že tam spadnem!" Lire nadšeně objala Reie a
políbila ho.
"Neboj, vždyť jsem tě držel, to o mě tak moc pochybuješ?" Rei se
snažil tvářit pobouřeně, ale moc mu to nešlo. Přímo z něj
čišela úleva a radost, že to mají za sebou a nic nezkazili.
"Stejně tak jsi mě držel i mockrát předtím a víš, jak to dopadlo. Tu
modřinu na zádech mám ještě pořád celou fialovou."
Rei se jen úlevně zasmál.
"Ale máme to za sebou a přežili jsme. No není to skvělé?"
"Jo, ale mám hlad, od rána jsem měla tak stažený žaludek, že jsem
myslela, že se pozvracím a skoro nic jsem nesnědla."
"Ty tu máš něco dobrýho?"
"Jasně, že jo. Dvě bagety."
"Dvě? I jednu pro mě?"
"Ty máš hlad pořád, nedělal jsem si iluze, že by to dneska bylo
jiné."
"Teď jsi mě dostala." Rei se zasmál a objal Lire. Ta se ráda schovala
v jeho silných pažích a chvíli tak oba odpočívali. Ticho
přerušil až potlesk, oznamující , že další dvojice skončila.
"Pojď, půjdeme se podívat ještě na ty poslední, ať vidíme, o kolik
jsme lepší." Rei jemně pobídl dívku vpřed. Lire se zasmála
a ruku v ruce zamířili na lavičky.
 
 
"A nyní přejdeme k vyhlášení vítězů v kategorii
dvojic."
Lire vyschlo v krku. Ruce už ji bolely, jak neustále tleskala
ostatním soutěžícím, kteří byli doteď vyhlašovaní. Ucítila
jak ji Rei stiskl dlaň. Teď se rozhodne.
"Na třetím místě se umístili Kate Hale a Lory McDag, prosím
potlesk!" Dvojice ve žlutém, která bruslila jako první, se
s širokým úsměvem postavila na stupeň vítězů a přijala
pohár, který zvedli do výše, za bouřlivého potlesku
přihlížejících.
"Na druhém místě, pouhého půl bodu za prvními se umístili Lauren
Hanzal a Tomas Davis!" Diváci zase tleskali, když drobná
blonďatá dívka zvedala pohár.
"A nyní, dlouho očekávané první místo. Tak tedy, dovolte mi pozvat
sem dopředu dvojici, která získala nejvíc bodů, Lire Sian a Rei
Strydler!"
Lire nemohla uvěřit svým uším. Vedle ní radostně zavýskl Rei a za
ohlušujícího potlesku z tribun ji odtáhl ke stupni vítězů.
Když jí usměvavý pán předával zlatý pohár, Lire myslela, že
sní. Rei jí postrčil ruce, aby zvedla trofej do výše jako
dvojice před nimi a pevně ji objal.
 
"Dokázali jsme to! Dokázali jsme to! Rei objímal Lire a nadšeně s ní
tancoval po celé šatně, ve které ještě před nedávnem seděli
celí nervózní a čekali, až budou na řadě.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit."
"Tak si to rychle srovnej v hlavě! Dokázali jsme to, jsme
nejlepší!"
Lire se trochu zadýchaně vyvlekla z Reiova objetí.
"Dobře, teď mě ale nech převlíknout a ty by sis měl taky pospíšit.
Mamka zve tebe i vaše do cukrárny, že to musíme oslavit."
"Dobře."
Rei letmo políbil Lire a mávl jí od dveří. "Za chvilku jsem
zpátky."
Do cukrárny šli celí rozesmátí, nadšení chválou, kterou je
zahrnovali rodinní příslušníci a úlevou, že to mají za sebou.
V cukrárně doprostřed stolu postavili zlatý pohár a každý
si objednal na co měl chuť.
Rozloučili se asi za hodinu. Rodiče už šli domů, ale Rei se chtěla ještě
s Lire projít, že jí musí něco důležitého říct.
"Tak už mě nenapínej. Co to je?"
"No tak, nech mě si tu novinku pořádně vychutnat. Víš kolik mě
stála úsilí?"
"Ne, tak už dělej."
"Dobře, pamatuješ jak sis stěžovala, že se budete stěhovat?"
"Jasně že jo, asi hned podruhé, co jsme se viděli, ne?"
"Jo, dlouho jsem o tom přemýšlel, a pak mě napadlo řešení. Rodiče
byli sice zezačátku proti, ale soustavným naléháním, a jak oni
říkají, otravováním, se mi povedlo je přemluvit. A tak mi dovol
s potěšením ti oznámit, že v září začínám na
střední Salva jen o ročník výš, než ty."
Lire se zastavila s pusou dokořán.
"Cože? Vážně? Myslíš to doopravdy? Jestli ne, tak si mě nepřej!
Opravu tam budeš chodit taky?"
"Jasně že jo, ještě abych tě tam nechal všem těm klukům napospas. Mám
tam tetu, která souhlasila, že si mě vezme k sobě, abych měl
kde bydlet, a tak rodiče nakonec dovolili, abych tam přestoupil."
Lire se vrhla Reiovi kolem krku. Tohle bylo to nejlepší, co se jí dnes
stalo.
"Miluju tě."
"Já tebe taky."
Lire se usmála. S Reiem po boku už bude všechno v pořádku.
 
 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama