Úsvit

14. září 2013 v 22:07 | Alvrin |  Povídky
Vojska dorazila až k Asbarathu. Obléhání trvalo 10 dní a jedenáct nocí. Za úsvitu jedenáctého dne se brány města otevřely. Nolotharovi vojáci pronikli v malých skupinkách za tmy do města, snad jim i kdosi pomohl, v naději, že vláda Nolotharova bude lepší než současného krále, a otevřeli cestu do města svým druhům. Město padlo a s ním i starý král.
Ten nový brzy ovládl zemi pevnou rukou a ti, kteří snad doufali, že bude lepší či mírnější, než jeho předchůdce, teď po starém králi toužili.
Jednou z prvních věcí, kterou Nolothar udělal, byla jeho návštěva Asbarathské věznice. Prošel ji celou, od nejvyšších věžních cel až po nejtemnější kobky v hlubinách. Některým udělil milost, na pár věcí se vyptal, ignoroval prosby o propuštění i nadávky.
Až dorazil na samé dno, do míst s největší ostrahou. Zde byli drženi ti nejnebezpečnější zločinci, ti, jenž už nikdy neměli spatřit denní světlo. Byli to děsivé tváře, plné nenávisti či hrůzy, vychrtlé s očima mrtvol či děsivě se lesknoucími ve světle pochodní. Ti v hořejších patrech žádali, křičeli, vyhrožovali či prosili, tito však jen mlčky sledovali procházejícího krále a jeho eskortu, bledí jako duchové.
V jedné cele však spatřil Nolothar ženu. Dlouhé vlasy ji zakrývaly tvář a halily ramena, tvoříce na zemi kolem ní jakousi přikrývku, jak se tak choulila s pažemi objímajícími kolena. Pak náhle vzhlédla a on spatřil její oči, temné jako bouřková mračna, v kdysi krásné a i nyní podivně odlišné tváři, od těch, které zde již spatřil. Hleděla na ně bez hnutí a nejednomu z nich přeběhl mráz po zádech.
"Kdo to je?" otázal se král.
"Můj pane, to je Aynon."
Král znovu pohlédl na ženu. Už to jméno zaslechl. Bylo vyslovováno s úctou i strachem, nadšením i nenávistí. Pocházela prý z legendárního elfího lidu a sama legendou byla.
Jeho předchůdce ji chytil a uvěznil poté, co z jeho pokladnice odcizila Hvězdnou korunu, ale ta se nikdy nenašla, ačkoliv po ní pátrali mnozí a snažili se to z Aynon dostat všemožnými způsoby. Elfčina ústa zůstala němá.
Od té doby uplynulo 15 let.
Její oči zůstaly stále tak temné, když se náhle zvedla, tak rychle, že až užasl a pokročila k němu. Všichni mimoděk sáhli po zbraních. Ale zadržel ji řetěz, vedoucí od stěny až k okovům na jejích útlých zápěstích.
"Nový vladař," její hlas byl chraptivý a přece protknut náznakem líbeznosti, jíž kdysi zněl.
"Nový král!."
Ale nevyslovila to s podřízeností, jakou Nolothar běžně slýchal a na kterou byl zvyklý, ani s náznakem respektu. Z jejích úst to slovo znělo jako urážka.
"Propusť mne," ale nebyla to žádost ani prosba. Byl to rozkaz. Jakoby ona byla jeho paní a on jejím otrokem, jakoby nebyla pouhou lidskou troskou, zavřenou v temnotách, kterou mohl jediným slovem zničit. Její arogance ho urážela, popouzela k hněvu. Jak troufalá je!
Avšak stále byl ochotný se ovládnout, ba jí i nabídnout svobodu, neboť měla něco, co on chtěl.
" Můžeš být svobodná. Výměnou za Hvězdnou korunu!"
Na tváři se jí objevil úšklebek: "Té se tvá špinavá ruka nikdy nedotkne. Nikdy se neměla dostat do lidských rukou a už se tak znovu nestane."
"Sama sis zvolila. Umřeš pohřbená ve tmě, zatímco o ní budeš snít, protože už nikdy neuvidíš
světlo slunce."
A král se otočil, aby se vzdálil.
"Pak buď proklet, ty i všichni z tvého rodu. Má pomsta tě stihne. Nebuď si tak jist svým bezpečím. Už dvakrát jsem odtud unikla, a až se tak stane potřetí, můj hrob se stane tvým."
Neotočil se a nedal na sobě nic znát, ale ten hlas mu stále zněl v uších, zatímco stoupali vzhůru k východu a i poté, co dorazil do svých pokojů v paláci.
Nechal si zjisti, zda Aynon mluvila pravdu o svých útěcích. Strážci Asbarathské věznice o tom neradi mluvili, ale králi pravdu nezapřeli. Elfka opravdu dosáhla toho, o čemž mnozí tvrdili, že je nemožné. Poprvé uprchla, zavřeli ji tedy do Nebeské věže. Ale ona vylezla úzkým okýnkem a sešplhala po vnější stěně, zatímco pod ní zela propast.
Tentokrát ji dopadli až po třech dnech a zavřeli ji tentokrát do podzemí. Ale tentokrát povolali mága a od té doby Aynon neuprchla.
Nolothar se uklidnil. Tedy ne že by si připustil nějaký strach, ale trochu ho to zneklidnilo.
Pokud však tu ženu drží ve vězení magie, není se čeho obávat. A jak plynuly dny, týdny, měsíce a roky a nic se nedělo, upadala ta příhoda v jeho mysli v stále větší zapomnění, až byla zapomenuta úplně. Tedy alespoň z té její části, jež si uvědomujeme.

Vrátil se zrovna z porady, kde se svými rádci probíral, jak naložit se vzbouřenci v Vélletu. Kdyby byli ti rebelové tady a ne tam, nechal by je okamžitě popravit. Už jenom proto, kolik času kvůli nim musel vyplýtvat.
Zatracení Velletší. Měl by to město nechat vypálit do základů. Stejně z něj díky jeho poloze žádné velké zisky neplynou.
Nolothar unaveně usedl do křesla. Všechny sloužící poslal pryč. Potřeboval být chvíli sám.
V posledních dnech jakoby se kupilo příliš záležitostí, které musely být vyřízeny.
Upil trochu bílého, trpkého vína, pocházejícího z Wamnenu a hleděl přes pokoj na žezlo z bílého kovu s velkým, čirým diamantem zasazeným z hlavici. Rukojeť žezla však zdobilo drobné zlaté písmo.
Pohled na něj mu zlepšil náladu náladu. Vzpomněl si na tu ženu, která mu před pár lety vyhrožovala. Svůj slib nesplnila a jemu to tak naprosto vyhovovalo. Možná že ukradla Hvězdnou korunu a nikdo neví, kam ji schovala, ale stále tu bylo žezlo, které ke koruně patřilo. Tenkrát se jí ta krádež zřejmě tak úplně nezdařila. A jemu se daří.
Ušklíbl se, jen ať si v tom vězení shnije.
Pak mu však náhle zmrzl úsměv na rtech. Vytřeštěně hleděl na postavu, která se náhle odlepila od okna. Kde se tu vzala? Byla snad skryta za závěsem? Jak se sem vůbec dostala?
Její tvář poznal okamžitě. Oči v bledé tváři, zářící jako dva černé drahokamy, krásně tvarované rty, třebaže popraskané a suché od dlouhého soužení.
Ale tentokrát na sobě neměla hadry, nýbrž zářivou, i když lehkou zbroj, v ruce třímala štíhlý meč, po boku měla brašnu.
Neřekla nic, jen na něj pohlédla těma děsivýma očima a zvedla žezlo z podstavce. A on nebyl schopen vydat ani hlásku.
Aynon pozvedla žezlo vzhůru, démant se rozzářil a pak náhle zmizela. Avšak předtím na něj naposledy pohlédla a tu spatřil v její tváři tvář jiné.
Byl v pokoji sám. Ale přesto ne, ta tvář, která se mu zjevila, tu byla stále. Ta tvář, na kterou se snažil zapomenout a která se mu zjevovala v nočních můrách. Ta, kvůli níž toužil zemřít a přece se zasloužil o to, aby ji už nikdy nespatřil. Připomínala mu to, co udělal, čin, kterého se děsil víc než čehokoli jiného.
Zhroutil se do křesla, ale ihned vstal, pronásledován stále tou jedinou vzpomínkou.
O chvíli později uslyšeli sloužící, čekající v předpokojích, až si je král zavolá, z panovníkovi ložnice křik. I vběhli dovnitř a našli Nolothara, jak se krčí v koutě, mával před sebou rukou, jakoby odháněl neviditelné nepřátele.
Zkoušeli na něj mluvit, ale nereagoval. Jediné, co řekl, bylo: "Jdi ode mne pryč! Nech mně být!"
Pak se dal do pláče a jen opakoval: "Silene, ach, Silene."
Povolali k němu doktory i čaroděje, ale králův rozum už se nevrátil. A jak už tomu tak bývá, když je ve hře trůn a s ním spjatá moc, této situace využil potomek bývalého krále a rada ho podpořila.
Nolothar byl zatčen, odvezen pod rouškou noci do Asbarathské věznice a ukryt do temnot kobek, kde jen krysy a ostatní vězni, sami pološílení, mohli slyšet jeho křik. Říká se však, že když pro něj přišli, aby ho do kobek odvedli, smál se smíchem tak děsivým, že se ho i ti, kteří ho měli střežit báli.

Její tělo našli za úsvitu. Ležela na lesním palouku, sluneční paprsky se odrážely od třpytivé zbroje. I vzali ji a odnesli. A všichni oplakávali její smrt. Žalozpěvy trvaly celý den a celou noc, oplakávali dceru královskou, která zaplatila za záchranu jejich korunovačních klenotů životem.
Potom přišlo ráno. Ležela tam a pak v hloubi jejího nitra cosi procitlo a její mysl zaplavily vzpomínky.
Lathenia, Onmer, Morré, ruiny Carden atha, Metherie. Do jejího vědomí pronikly zvuky. Šelest stromů, zpěv ptáků, zurčení potoka kdesi opodál, a smutné hlasy zpívající žalozpěv. Pak slunce pomalu zahřálo její pokožku a ucítila vůni svěží, zelené trávy.
Tu žalozpěvy ztichly a zazněly rozčilené hlasy. Rozčilovaly ji, proč narušují takovou krásu a pokoj. Proč ji ruší!
Jemná ruka se dotkla jejího čela. Otevřela oči, nad ní se skláněla nádherná žena s zářící bělostnou korunou, zdobenou zlatem a čirými démanty, na vznešené hlavě. Královna sama!
A vládkyně promluvila hlasem krásnějším než slavičí píseň: "Vítej zpět, Aynon Znovuzrozená, Zachránkyně Hvězdných klenotů, má dcero. Tvůj úkol je splněn. Vedla sis dobře."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eriona Portraid Eriona Portraid | 15. září 2013 v 18:11 | Reagovat

Skládám ti poklonu, páč to bylo fakt krásné. Dokonce jsi to skončila podle mého gusta, i když tentokrát by mi ta smrt tak moc nevadila. Chudák elfka, tak dlouho být zavřená. Zajímalo by mě, jak utekla, ale to mi jistě ráda vysvětlíš v neděli, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama