Říjen 2013

Ledový sever

15. října 2013 v 19:37 Svit severních hvězd

Zima, ticho, cosi jemného, chladného, mu dopadá na tvář, ruší ho ze spánku.
S úlekem se podsadil. Nemůže spát, vždyť by ho to zabilo!
Otevírá oči a hledí k obloze. Něco je špatně, poslední obraz oblohy v jeho hlavě vypadal jinak. Jakoby od jeho poslední vzpomínky uplynulo několik hodin. Ale to přece není možné, kdyby to tak bylo, dávno by byl mrtvý, dávno by umrzl. Avšak jeho oči nelhaly, a rozum, přestože se mu to příčilo, musel uznat fakta.
Opravdu usnul. Ale v tom případě, jak to, že stále žije? Pamatoval si, co vyprávěli zkušení lovci z jeho kmene o tom, když člověk umrzne. Přestává cítit zimu, slyší šepot ledových obrů a přichází spánek. To by odpovídalo. Jenže, na rozdíl od něj, se obvykle člověk už neprobudí.
Tak proč on vyvázl? Není na něm přece nic zvláštního, naopak, je vyděděnec, vyhnali ho z kmene, protože neměl dostatek odvahy. Měl se hájit, měl bojovat o svůj život, ale místo toho poslechl. Bál se, že kdyby to neudělal, mohli by ho zabít.
A přece, když mu rozkazovali, aby odešel, spatřil v jejich očích a tvářích něco jako náznak strachu. Starší to dobře skrývali, ale u zbytku kmene, zvlášť u mladší generace to nešlo nepostřehnout. Dokonce i Ami s ním odmítal mluvit, nehlásil se k němu. Na jednu strnu ho chápal, hlásit se k vyděděnci, si vyžadovalo odvahu, dotyčný by mohl skončit stejně, na druhou stranu byli s Amidarem přátelé od malička, bolelo to.
Dost úvah o tom, co se stalo, zakázal si smutné myšlenky. Teď je třeba myslet na budoucnost. Kolem se do dálky táhla bělostná pláň, ničím nepřerušená, třebaže na chvilinku se mu zazdálo, že spatřil hory.
Přibližně dokázal určit směr, odkud přišel, tam se rozhodně nechtěl vracet. K čemu taky. Ale někam jít musí, nemůže tu zůstat a čekat až zmrzne. Teda, sice by mohl, ale nechtělo se mu dosud umřít. A jestli se tak má stát, nevzdá se alespoň bez boje.
Zvedl se ze země, ledový vítr se do něj opřel ve snaze proniknout skrz jeho oblečení, ale zatím neuspěl. Ne, dnes mne nedostaneš, pomyslel si Niza, dnes ne.
Já se jen tak nevzdám.
Vykročil po sněhu, zmrzlém tak, že se pod jeho lehkým krokem ani kousíček nepropadl, dokonale uhlazeném od neustálého obrušování větrem. Kroky byly namáhavé,měl pocit, že ho síla větru tlačí zpět, dál než co ušel. Jakoby se ho snažil donutit vrátit se zpět.
Nepoddal se však nutkání otočit se a uposlechnout větru. Nevrátí se k těm, kteří ho vyhnali. Zarputile se dral zpět, bojoval o každý krok, odhodlán zvítězit.
Pak se vítr obrátil, uznav svou porážku, a dul mu teď do zad. Chůze se rázem stala snadnější, uvědomil si, že se mu i snadněji dýchá, až doposud lapal po dechu, snažíc se získat trochu vzduchu z prudkých šlehů větru, tak mrazivých, že měl pocit, že se mu hruď promění v kus ledovce. Ale nestalo se tak a nyní pocítil úlevu. Vítr ho tlačil kupředu, on jen musel dávat nohu před nohu. Znovu pocítil lehkou malátnost. Avšak zatím neusínal, zatím ne. A myšlenky se vrátily.
Dokonce i Ami s ním nechtěl nic mít. A proč vlastně? Protože vyřezal pro D'naru z polínka ozdůbku z kousku dřeva? Co na tom bylo špatně? Jakmile to D'nařin manžel spatřil, a odešel ke Starším. A potom Naziho předvolali. Vyvedli ho na pláň, pryč z teplých Příbytků a řekli mu, ať odejde a nikdy se nevrací.
Na jeho otázky se mu dostalo jediné odpovědi: "Nemůžeš tu už zůstat, nepatříš mezi nás."
Dali mu raneček jídla a i jeho věci, moc jich nebylo. A on poslechl a šel. Neměl sílu bojovat, aby mohl zůstat, když ho mezi sebou nechtěli.
Ale proč? Kvůli jedinému přívěšku? Co na něm bylo tak špatně? Dal si na něm opravdu záležet, přestože to byl jen tvar, nic určitého, dal si záležet, aby svou představu ztvárnil do posledního detailu. Avšak proč by to někomu mělo vadit, co bylo špatného na tom, že chtěl ženě, která na něj byla hodná, udělat radost?
Snad to s tím přívěskem ani nesouviselo. Třeba, že to bylo kvůli něčemu jinému. V tom případě kvůli čemu? Proč mu alespoň neřekli, čeho tak závažného se dopustil?
Měl by je nenávidět? Nějak na to neměl sílu, k čemu by to bylo? Možná, že to přijde později. Už jednou ho napadlo, aby je nenáviděl. To mu bylo devět a měl svého života dost. Dost toho, že žil na úkor ostatních, dost posměšků jeho vrstevníků, že nemá otce ani matku, že je žebrák, dost svých slabostí, dost těch zdravých, silných, kteří měli své rodiny a opravdové rodiny, dost života toulavého psa. Chvíli mu to vydrželo, ale postupně ho to přešlo. Nějak tak se přizpůsobil svému životu, právě D'nara mu tenkrát hodně pomohla. Pomalu si získával svou pozici v kmeni, mohl se stát jeho uznávaným členem. A potom přišlo tohle.
Zalila ho vlna vzteku, ale i ten byl jaksi chabým, jakoby všechny jeho city ztratily sílu poté, co byl odmítnut těmi, jimž je byl ochoten věnovat.
Proč je vlastně naživu? Jaký smysl měl jeho život, měl-li vůbec nějaký. A přece, přes všechny tyto myšlenky, v něm byla náruživá touha žít, ochota za svůj život bojovat.
Na obzoru se objevila záře,rudá a zelená, kroutila se ve spirálách, padala dolů jako vodopád, stoupala vzhůru do nedozírných výšek. Jeho lid ji nazýval Branou příslibů a znamenala předzvěst velikých věcí, ať už strašných či nádherných. Vyprávělo se, že má kouzelnou moc.
Jeho vždycky fascinovala, svou krásou, tajemností, objevila se a zase zmizela, jako skvostný sen. Pohled na ni ho povzbuzoval, když sám sedával u bran Příbytků a sledoval oblohu.
I teď mu dodala naději. Byla pro něj příslibem života, lepší budoucnosti. Nakonec jsou i jiné kmeny, u kterých se dá žít, a on je najde, nezahyne v té ledové pustině, v níž jen ledoví obři pějí své písně.


O rytíři Durdianovi

13. října 2013 v 20:02 | Alvrin |  Legendy
I událo se roku 291 prvního věku, že rytíř, jméno jeho jest Durdian Aremon a původ jeho urozený z města Wilfrim, z hradu Ultimon, zdědil po zesnulém svém strýci velké bohatství. Avšak, neboť nemiloval bohatství a slávu, svěřil jmění své správci a stal se potulným rytířem. Zažil mnohá dobrodružství a jeho jméno se stalo známým, až jednoho dne stanul v branách města Rodinar. Město to drželo smutek, neboť obléháno bylo drakem strašlivého vzhledu i moci. Král toho města byl starý a nemoha bojovati, držen byl i se svými dvěma dcerami drakem v jeskyni nad hradem, kam nikdo krom draka dostati se nemohl. Durdian, uslyšev tu novinu zlou, draka na souboj vyzvati bez váhání ráčil a po boji dlouhém a těžkém drak padl. Zachráněný král rytíři dal dceru svou starší za manželku a ve shodě s vůlí lidu, Durdiana místo sebe za krále ustanovil. Zemi té pak se začalo říkat Nevanor, což znamená Dračí hrob.

Kapitola 4

13. října 2013 v 18:56


Narja strčila poslední plech do trouby a odfoukla si z obličeje neposlušný pramínek vlasů. Spokojeně přehlédla úhledně vyrovnané řádky sušenek na stole. Mají zásobu sladkostí na pořádně dlouho.
Otřela si ruce do zástěry a odložila ji na lavici. Teď ještě zabalit věci pro babičku.
Slyšela maminku, jak si oklepává sníh z bot, byla obstarat krávu a slepice.
Usmála se a pustila se do balení ranečku. Zítra ráno bude muset vyrazit časně, aby stihla k babičce dorazit za světla.
Noha už měla v pořádku, snad se nestane nic, co by ji zdrželo. S čím teď měla problém, byla matka. Znovu napadl sníh a vypadalo to, že ten už do jara neroztaje. Matka se bála pustit ji na cestu. To kvůli tehdejší události. Vesničanům řekla, že zabloudila a totéž zopakovala i matce, o Severní se raději nezmínila.
Dúr o tom také moc nemluvil, ale vzhledem ke kožešině, kterou přinesl, a k tomu, že to byl on, kdo ji přivedl zpět, nemohl mlčet docela. Lidé se dozvěděli, že dívku zachránil a měli ho za hrdinu. Narja jeho verzi nijak nepopírala, bylo lepší, když nevěděli, jak to vidí ona.
Ani matce neřekla, co se v těch dnech, které strávila se Severní, dělo. Neřekla nikomu o tom, že ji vlčice vzala ke své rodině a o tom, jak pila mléko od jedné vlčice ze smečky, Lovkyně, která zrovna měla vlčata, protože nebyla schopná pozřít syrové maso ze zvířat, která pro ni Severní ulovila.
Nemluvila o tom, jak spala obklopená vlky, zahřívaná jejich těly a o své vlastní bolesti ze smrti Severní. A hlavně nemluvila o tom, že dokáže mluvit s vlky. Věděla, že by to nikdo nepochopil.
A tak se vyhýbala Dúrovi, snažila se chovat jakoby nic a vzdala se naděje, že se někdy vdá, protože jak by mohla žít v manželství, když by musela skrývat své tajemství, a kdo by ji mohl milovat, kdyby mu své tajemství odhalila.
Matka vkročila do světnice: "Krásně to tu voní. Moc se ti to povedlo, Narjo."
"Dík. Tohle je pro nás a tyhle vezmu babičce."
"Nechceš si to ještě rozmyslet?"
"Ne, jsem pevně rozhodnutá. Babička na mne čekat, nebyla jsem u ní od žní a chci ji vidět."
"Vážně bych byla raději, kdybys zůstala doma. Cesta je nebezpečná, všude je plno sněhu a šelem a ty jdeš sama..."
"Mami!"
"Dobře, vidím, že tě nepřemluvím. Tak si vezmi alespoň lucernu, kdyby ses zdržela, ať nejdeš po tmě."
Narja přikývla. Přidala krabici se sušenkami do rance a utáhla popruhy. Pak připravila ranec s lucernou ke dveřím. Vše je uchystáno na zítřek.
Už jen uklidit zbytek sušenek do spíže a bude hotovo.

Druhého dne zrána, sotva svítalo, Narja tiše vyklouzla z domu. U přístěnku nazula nolče a vydala se na cestu.
Někdy po poledni se na chvíli zastavila, jen aby si vyndala oběd, poté se zase vydala na cestu, ukusujíce za chůze chléb se sýrem.
Všude kolem bylo ticho, až na občasné zašramocení nějakého drobného zvířete ve křoví. Trhlinami mezi mraky občas vysvitlo slunce a prozářilo krajinu bělostným jasem, jak se jeho paprsky odrážely od zasněžených plání i lesů.
Narja si užívala krásu a jakousi zasněnost přírody, ale poznenáhlu začínala cítit jakýsi nepokoj. K babiččinu domu zbývala už jen půlhodinka cesty, když její neklid, který se celou dobu snažila potlačit, pomalu přerostl ve strach. Strach přišel, když se neovládla a ohlédla se, a pak už se ho nezbavila.
Bylo to divné, nikdy dřív se jen tak v lese nebála, když nebyl důvod.
Ano, bála se tenkrát, když potkala Severní, ale teď tu nikdo nebyl. Nemusela se bát ani ledovců, tentokrát s sebou měla pytlíček s rozdrcenou mátou, jejíž vůně ledové mužíče spolehlivě odpuzovala.
Pronásledoval ji však pocit, že ji někdo sleduje. Nakonec nevydržela a místo vyrovnaného tempa nasadila nejvyšší, jaké dokázala na nolčích vyvinout. Konečně se objevila pláň, na které stál babiččin dům. Narja se tentokrát nezastavila, jak to obvykle dělávala, aby si vychutnala ten pohled. Babiččin dům totiž nebyla obyčejná chalupa. Byl to velký dům, spíše sídlo, a stál po bílou skalou, která jakoby ho chránila. Z celého domu vyzařovala jakási majestátnost a malebnost. Dnes však dívka neměla ani pomyšlení na to, ho obdivovat.
Pustila se přes pláň. Už byla v půli cesty k domu, když zaslechla vlčí zavytí. Nebylo to však přátelské zavytí, pozdrav, tohle byla výzva k lovu. Výzva k lovu na ni! Rozuměla, chtěli ji zabít. Nazývali ji zrádcem!
Proč? Vinili ji snad ze smrti Severní? Ona ji přece nezabila!
Ale nemyslela si, že by tohle pochopili. Na to byli příliš plní hněvu. Podle nich neměla právo na život.
Přidala do kroku. Netušila, že je schopná běžet takhle rychle. Přestože se jich bála, cítila i nadšení z té rychlosti. Bylo to jako let.
Viděla, jak se dveře domu před ní otevřely a vyšla z nich postav s dlouhými šedými vlasy vlajícími ve větru. Babička! Náhle z ní vytrysklo rudé světlo a dívka zachytila naléhavý šepot, jehož bylo plné. Bylo to cosi o ochraně a porušení smlouvy, ale to už byla u dveří, babička ji chytila za paži, tak jak byla, ji vtáhla dovnitř, prudce zavřela dveře a zaklapla závoru.
O chvíli později seděla v babiččině kuchyni a držela v roztřesených rukou šálek horkého čaje. Vyhlédla z okna. Vlci dům doslova obklíčili. Polehávali ve sněhu či neklidně přecházeli. Jak se objevila za oknem, rázem zbystřili. Babička ji odtáhla od okna a rázně zatáhla záclony.
"Zbytečně je neprovokuj."
"Ale proč mě honili? A co to bylo za světlo, které z tebe zářilo?"
"Musíme si promluvit, Narjo," babička na dívku upřela své modrošedé oči. Když byla Narja malá, měla z babičky strach, a i teď ji pohled do té modrošedé hloubky zneklidňoval. Působila tak nadpřirozeně.
"Kolik ti toho Naila řekla o tvém otci?"
"Proč teď mluvíš o otci? Neměly bychom spíš řešit, že se nám před domem zabydleli vlci a k tomu pořádně naštvaní?"
"Dobře, chceš řešit současnost? V tom případě, nevšimla sis na sobě poslední dobou něčeho zvláštního?"
Narja ztuhla. Jak to babička ví? Ale koneckonců, pokud o tom mohl někdo vědět, byla to právě ona. Byla to přece ona, z níž zářilo to světlo, a i kdyby nebylo toho, byly tu další věci. Lidé z vesnice, tedy ti, kdo babičku vůbec znali, ji považovali za čarodějnici, kvůli tomu, že byl její dům plný všemožných bylinek a jiných předmětů, odpuzujících divoká stvoření, a navíc se často chovala značně podivně. Přestože však byla babička tak zvláštní, Narja k ní chovala téměř nepochopitelnou důvěru, a byla asi jedinou osobou, která její přiznání nebude považovat za nesmysl. Babička byla někým, kdo jí uvěří. Proto teď promluvila, místo aby to popřela.
"Já, já rozumím těm vlků. Vím, že mě chtějí zabít a tvrdí, jsem zrádce, ačkoli netuším proč."
Viděla v babiččiných očích porozumění a tak pokračovala.
"Víš, nevím, jestli to není kvůli tomu, co se nedávno stalo."
A vyprávěla celý ten příběh. Nezamlčela ani dny strávené s vlky. Když vyprávěla o Severní, znovu se v ní vzedmula bolest a hlas se jí roztřásl.
"Před mýma očima ji zabil a teď ho všichni mají za hrdinu, že mě zachránil. Ale já o to nestála. Severní mne nesla domů. Bylo to strašné, celou tu dobu jsem musela dělat, jakoby se nic nestalo. Neřekla jsem to ani mamince."
Svět se jí před očima rozmazal, když se ztratil za clonou slz. Babička ji konejšivě pohladila svou útlou vrásčitou rukou a nechala ji na její dlani, dokud se její vnučka neuklidnila.
Potom tiše promluvila: "Víš, abys pochopila všechno to, co se teď kolem tebe děje, musím ti vyprávět příběh, který se stal před dvaceti lety. I když začal už o dva roky dříve, tehdy, když tvůj otec přijal titul Ulthavar. Proto jsem se předtím ptala, kolik toho vlastně o svém otci víš."
Narja, stále ještě trochu rozechvělá, se zamyslela. Matka vlastně o otci nikdy moc nemluvila.
"Vlastně vím jen to, že umřel, když jsem byla malá, a že ho zabili vlci, když napadli vesnici, a on se proti nim bránil."
"A ani to není tak úplně pravda. Ale Naila měla své důvody, aby ti to řekla zrovna takhle. No co, neměla bych to protahovat. Zkrátka, tvůj otec vždy vše moc prožíval. Bála jsem se, jak titul Ulthavara přijme. Zpočátku plnil své povinnosti zodpovědně. Výborně se vypořádal s každým problémem.
Ale abych ti vysvětlila, co vlastně titul Ulthavara znamená. Je to výraz přejatý od vlků, tak abychom ho dokázali vyslovit. Povinností těch, kteří tento titul nosí, je dohlížet na pořádek v lesích, horách a lukách. Ulthavar dohlíží na nadpřirozené bytosti a pokud je třeba, bojuje s nimi. Jeho pomocníky v těchto bojích jsou právě vlci, převážně ti velcí.
Jak už jsem řekla, nejdřív šlo s tvým otcem vše hladce. Pak se však mé obavy naplnily, přestože to bylo způsobem, jakým jsem naprosto nečekala. Tvůj otec totiž potkal ji. Byla to nesmírně krásná bytost a on se do ní zamiloval, přestože uvnitř byla zlá. Byla to totiž bludička. Bludičky milují svádění poutníků z cesty. Pokud jim nepomůže jejich světýlko, pomáhá jim i jejich vzhled. Ale běda tomu, kdo se za nimi vydá.
Jedna z bludiček to zkusila i na tvého otce. Sice ho nesvedla do bažin, zato podlehl její kráse a učinil rozhodnutí vzít si ji za ženu. Žádná z mých rad ho od toho nedokázala odradit. Nepomohly ani hrozby. Využil veškeré své moci Ulthavara, s její pomocí uvěznil všechno, co k jeho milované patřilo jako k bludičce a udělal z ní obyčejnou ženu. Tím se zřekl svého poslání a byl zavržen, protože zradil samotnou podstatu Ulthavarů."
Až do této chvíle Narja poslouchala, ale dál to nevydržela.
"Takže chceš říct, že moje matka je bludička a můj otec sobec, který nesplnil svou povinnost?"
"No, takhle to zní dost hrubě, ale v podstatě ano. Ale můžeš se posadit? Ještě jsem neskončila."
"Zato já ano! Myslíš, že budu dál klidně sedět a poslouchat, jak špiníš mé rodiče? Otce, kterého si sice nepamatuji, ale zemřel při ochraně vesnice, a matku, která mě s láskou vychovávala celá ta dlouhá léta, přestože na to byla sama?! Jdu domů a to hned!"
Babička mlčky pozorovala, jak si Narja vztekle uvazuje na nohy nolče a pak se klidně otázala: "Ale jak chceš projít přes vlky? Nevypadají, že by tě zrovna milovali."
Na vlky úplně zapomněla! Naštvalo ji i to, že musí zůstat. Řekla přece, že odejde! Ale nebyla zase tak hloupá, aby nevěděla, že na projití nemá šanci. Nejspíš by ji roztrhali na kusy.
Rozepnula přezky a dupajíce vyběhla do pokoje, kde obvykle přespávala. Přibouchla dveře a zamkla. Usedla do okenního výklenku a skrytá za závěsy pozorovala pláň před domem. Přicházel soumrak a vlci se stávali pouhými tmavšími obrysy na bílé ploše, až zmizeli docela.

Cosi ji probudilo. Chvíli se nemohla zorientovat, pak si však uvědomila, že usnula ve výklenku u okna. Znovu se to ozvalo. Ten zvuk, který ji zřejmě vzbudil. Vlci.
Soustředila se a zachytila význam sdělení. Mluvili k její babičce.
"Vydej nám ji, ať ji můžeme potrestat. Je stejná jako její otec a má zlou krev. Zradila jednu z nás. Zaslouží si trest. Vydej nám ji, jinak budeš též vinna."
"Ničím se neprovinila. Nezavinila smrt Severní a je jiná, než její otec. Uznejte ji a odejděte."
"Sama sis zvolila, stará ženo, Chodící po sněhu."

Přišlo ráno. Narja odhodila přikrývku a vylezla z postele. Byl to jen zlý sen. Vyhlédla z okna. Vlci tu stále byli a bylo jich víc. Povzdechla si. Poslední dobou se vše tak komplikovalo. Odemkla dveře a sešla dolů do kuchyně. Babička zde cosi chystala. Na chvíli vzhlédla a potom se zase sklonila ke své práci.
Narja pomalu přistoupila ke stolu. Jak jen se jí do toho nechtělo.
"Babi, chtěla bych se ti omluvit za včerejšek. Já,..."
"To je v pořádku. Byla jsi unavená a chápu, že toho na tebe bylo moc. Takové věci o svých rodičích se člověk nedozví každý den."
"Ale proč jsi mi to neřekla dřív?"
"Nevěděla jsem, jestli se tvé schopnosti Ulthavara vůbec projeví, také tomu ta tvoje část, která pochází z bludičky, pořádně dlouho bránila, tak proč ti zbytečně mást hlavu, když jsi byla normálním děvčetem? A navíc, myslíš, že bys mi tohle uvěřila, kdyby sis to nevyzkoušela na vlastní kůži?"
To Narja chápala. I teď pro ni bylo něco takového těžké přijmout, natož dříve, když ji něco takového, co teď bylo realitou, nenapadlo ani ve snu.
"Dobře, ale ještě jednu věc. Pořád jsi mi nevysvětlila tu šeptající rudou záři."
"To byla malá ukázka naší rodové moci. Kdybychom měli více času, mohla bych ti ukázat, co všechno dokáže. Ale vzhledem k tomu tam venku ten čas nemáme."
"Takže to nebyl je zlý sen," dívka si ani neuvědomila, že to říká nahlas.
"Ne, vlci jsou přesvědčení o tvojí vině. Víš, to, jak tě Severní zachránila v lese. Bylo to něco jako zkouška, zda patříš do našeho světa a rodu, a kdyby nebylo toho lovce, přijali by tě."
"A nemohla bych jim to nějak vysvětlit?"
"Nemyslím, že by tě vyslechli. Našli mrtvou a zhanobenou Severní, jen těžko je někdo přesvědčí."
"Tak co budeme dělat?"
"Musíme se připravit na boj. Vlkům brzy dojde trpělivost a pak si pro nás přijdou. Škoda jen, že se tvé schopnosti neprojevili dříve, mohla jsem tě toho naučit víc. No, co se dá dělat."