Ledový sever

15. října 2013 v 19:37 |  Svit severních hvězd

Zima, ticho, cosi jemného, chladného, mu dopadá na tvář, ruší ho ze spánku.
S úlekem se podsadil. Nemůže spát, vždyť by ho to zabilo!
Otevírá oči a hledí k obloze. Něco je špatně, poslední obraz oblohy v jeho hlavě vypadal jinak. Jakoby od jeho poslední vzpomínky uplynulo několik hodin. Ale to přece není možné, kdyby to tak bylo, dávno by byl mrtvý, dávno by umrzl. Avšak jeho oči nelhaly, a rozum, přestože se mu to příčilo, musel uznat fakta.
Opravdu usnul. Ale v tom případě, jak to, že stále žije? Pamatoval si, co vyprávěli zkušení lovci z jeho kmene o tom, když člověk umrzne. Přestává cítit zimu, slyší šepot ledových obrů a přichází spánek. To by odpovídalo. Jenže, na rozdíl od něj, se obvykle člověk už neprobudí.
Tak proč on vyvázl? Není na něm přece nic zvláštního, naopak, je vyděděnec, vyhnali ho z kmene, protože neměl dostatek odvahy. Měl se hájit, měl bojovat o svůj život, ale místo toho poslechl. Bál se, že kdyby to neudělal, mohli by ho zabít.
A přece, když mu rozkazovali, aby odešel, spatřil v jejich očích a tvářích něco jako náznak strachu. Starší to dobře skrývali, ale u zbytku kmene, zvlášť u mladší generace to nešlo nepostřehnout. Dokonce i Ami s ním odmítal mluvit, nehlásil se k němu. Na jednu strnu ho chápal, hlásit se k vyděděnci, si vyžadovalo odvahu, dotyčný by mohl skončit stejně, na druhou stranu byli s Amidarem přátelé od malička, bolelo to.
Dost úvah o tom, co se stalo, zakázal si smutné myšlenky. Teď je třeba myslet na budoucnost. Kolem se do dálky táhla bělostná pláň, ničím nepřerušená, třebaže na chvilinku se mu zazdálo, že spatřil hory.
Přibližně dokázal určit směr, odkud přišel, tam se rozhodně nechtěl vracet. K čemu taky. Ale někam jít musí, nemůže tu zůstat a čekat až zmrzne. Teda, sice by mohl, ale nechtělo se mu dosud umřít. A jestli se tak má stát, nevzdá se alespoň bez boje.
Zvedl se ze země, ledový vítr se do něj opřel ve snaze proniknout skrz jeho oblečení, ale zatím neuspěl. Ne, dnes mne nedostaneš, pomyslel si Niza, dnes ne.
Já se jen tak nevzdám.
Vykročil po sněhu, zmrzlém tak, že se pod jeho lehkým krokem ani kousíček nepropadl, dokonale uhlazeném od neustálého obrušování větrem. Kroky byly namáhavé,měl pocit, že ho síla větru tlačí zpět, dál než co ušel. Jakoby se ho snažil donutit vrátit se zpět.
Nepoddal se však nutkání otočit se a uposlechnout větru. Nevrátí se k těm, kteří ho vyhnali. Zarputile se dral zpět, bojoval o každý krok, odhodlán zvítězit.
Pak se vítr obrátil, uznav svou porážku, a dul mu teď do zad. Chůze se rázem stala snadnější, uvědomil si, že se mu i snadněji dýchá, až doposud lapal po dechu, snažíc se získat trochu vzduchu z prudkých šlehů větru, tak mrazivých, že měl pocit, že se mu hruď promění v kus ledovce. Ale nestalo se tak a nyní pocítil úlevu. Vítr ho tlačil kupředu, on jen musel dávat nohu před nohu. Znovu pocítil lehkou malátnost. Avšak zatím neusínal, zatím ne. A myšlenky se vrátily.
Dokonce i Ami s ním nechtěl nic mít. A proč vlastně? Protože vyřezal pro D'naru z polínka ozdůbku z kousku dřeva? Co na tom bylo špatně? Jakmile to D'nařin manžel spatřil, a odešel ke Starším. A potom Naziho předvolali. Vyvedli ho na pláň, pryč z teplých Příbytků a řekli mu, ať odejde a nikdy se nevrací.
Na jeho otázky se mu dostalo jediné odpovědi: "Nemůžeš tu už zůstat, nepatříš mezi nás."
Dali mu raneček jídla a i jeho věci, moc jich nebylo. A on poslechl a šel. Neměl sílu bojovat, aby mohl zůstat, když ho mezi sebou nechtěli.
Ale proč? Kvůli jedinému přívěšku? Co na něm bylo tak špatně? Dal si na něm opravdu záležet, přestože to byl jen tvar, nic určitého, dal si záležet, aby svou představu ztvárnil do posledního detailu. Avšak proč by to někomu mělo vadit, co bylo špatného na tom, že chtěl ženě, která na něj byla hodná, udělat radost?
Snad to s tím přívěskem ani nesouviselo. Třeba, že to bylo kvůli něčemu jinému. V tom případě kvůli čemu? Proč mu alespoň neřekli, čeho tak závažného se dopustil?
Měl by je nenávidět? Nějak na to neměl sílu, k čemu by to bylo? Možná, že to přijde později. Už jednou ho napadlo, aby je nenáviděl. To mu bylo devět a měl svého života dost. Dost toho, že žil na úkor ostatních, dost posměšků jeho vrstevníků, že nemá otce ani matku, že je žebrák, dost svých slabostí, dost těch zdravých, silných, kteří měli své rodiny a opravdové rodiny, dost života toulavého psa. Chvíli mu to vydrželo, ale postupně ho to přešlo. Nějak tak se přizpůsobil svému životu, právě D'nara mu tenkrát hodně pomohla. Pomalu si získával svou pozici v kmeni, mohl se stát jeho uznávaným členem. A potom přišlo tohle.
Zalila ho vlna vzteku, ale i ten byl jaksi chabým, jakoby všechny jeho city ztratily sílu poté, co byl odmítnut těmi, jimž je byl ochoten věnovat.
Proč je vlastně naživu? Jaký smysl měl jeho život, měl-li vůbec nějaký. A přece, přes všechny tyto myšlenky, v něm byla náruživá touha žít, ochota za svůj život bojovat.
Na obzoru se objevila záře,rudá a zelená, kroutila se ve spirálách, padala dolů jako vodopád, stoupala vzhůru do nedozírných výšek. Jeho lid ji nazýval Branou příslibů a znamenala předzvěst velikých věcí, ať už strašných či nádherných. Vyprávělo se, že má kouzelnou moc.
Jeho vždycky fascinovala, svou krásou, tajemností, objevila se a zase zmizela, jako skvostný sen. Pohled na ni ho povzbuzoval, když sám sedával u bran Příbytků a sledoval oblohu.
I teď mu dodala naději. Byla pro něj příslibem života, lepší budoucnosti. Nakonec jsou i jiné kmeny, u kterých se dá žít, a on je najde, nezahyne v té ledové pustině, v níž jen ledoví obři pějí své písně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama