Listopad 2013

12. Kapitola

30. listopadu 2013 v 15:00

"Výborně, Yae, tady jsi."
"Ahoj mami, ahoj tati, sluší vám to." Oba její rodiče měli na tvářích také masky, její otec měl klasický oblek, ale její matka měla krásné černobílé šaty a složitý účes.
Sayori beze slova přešla oslovení mami. Na veřejnosti vždy hrála roli vzorné matky.
"Prosím tě, Yae, teď nemám čas, musím jít vítat hosty. Pak ti to vysvětlím. Hlavně nesmíš udělat nějakou hloupost, jasné? Taky nesmíš odejít před koncem. Dnešek je hodně důležitý, tak nic nepokaz."
Sayori se otočila a se zářivým úsměvem šla pozdravit nově příchozí hosty. Yae se za ní zamyšleně dívala. Co se to děje? Proč jí napomíná, aby nic neprovedla? A proč tam má zůstat až do konce? Podezřívavě přimhouřila oči a pátravě se podívala na otce, ale ten se také otočil a začal se bavit s někým jiným. Jo, rozhodně je něco divně.
Na večírku bylo čím dál tím víc lidí. Yae se řídila příkladem rodičů, na všechny kolem se usmívala, povídala si s nimi a vítala nové a nové hosty. Vypadalo to, že na dnešní slavnosti je každý, kdo něco znamená. Yae se rozhlédla po plném sále, byli tu podnikatelé, politici, ale i zpěváci a herci.
"Yae, ahoj, co tu děláš?"
Ta sebou překvapeně trhla, když ji zezadu objaly čísi ruce.
"Mio! Moc ráda tě vidím! Jak to, že jsi tady a ne v Evropě?" Yae opětovala kamarádce objetí.
"Odlétáme až pozítří. A tenhle večírek vypadal důležitě. Jen se kolem rozhlédni." Zpěvačka rozhodila rukama, až se jí černé šaty rozvlnily a neposedný pramínek tmavých vlasů jí spadl do očí. Prudkým pohybem hlavy ho odhodila a výmluvně se na Yae zadívala.
"Jo, to máš pravdu."
"O co tu vlastně jde? Bylo řečeno, že je to na oslavu navázání dobrých vztahů mezi Kannagi zaibetsu a Matsuhi group. Co to znamená?"
"To bych taky ráda věděla. Mně nikdo nic neřekl. Dokonce jsem ani nevěděla, že se něco koná, dokud mě dneska prakticky neunesli ze školy."
"Ze školy? Povídej, co kluci. Padl ti tam někdo do oka? Nebo rovnou k nohám?"
Yae se rozesmála. "Ty jsi praštěná Mio. Ale jo, máš pravdu, někdo mi do oka padl."
Mio se zakuckala vínem, které si právě vzala od kolemjdoucího číšníka.
"Cože? Jak to, že o tom nic nevím? Kdo to je? Jak vypadá? Už jste byli na rande? Řekla jsi mu, že se ti líbí?"
Yae zatvářila tajemně. "To bys chtěla vědět, viď?"
"No jasně, že jo, dělej, nenapínej mě." Mio přímo nadskakovala vzrušením. Yae se musela usmát, její kamarádka se někdy chovala, jako by mladší, než ona sama.
"Je to jeden spolužák. Je hrozně hezký. Má černý vlasy, modrý oči, vysoký a vážně úžasný."
"Páni, to zní skvěle. Takového fešáka chci vidět. Nemáš fotku?"
"Bohužel ne, ale slibuju, že to napravím a pošlu ti jí."
Yae si ještě chvilku povídala s Mio, ale ta se pak musela pozdravit s dalšími známými a Yae osaměla. Rozhlédla se, s kým by si mohla popovídat. Všude kolem bylo plno lidí v pestrých šatech a maskách. Do háje, jak má vědět, kdo je kdo?
Jak se bezradně rozhlížela kolem, upoutala ji jedna maska, která se prodírala davem směrem k ní. Dívka se na ní pátravě zadívala. Byl to muž v masce, která mu zakrývala celou tvář. Celá byla černá s bílými ornamenty a skvěle se hodila k pirátskému oblečení, co měl na sobě. Tmavé volné kalhoty, rudou šerpu kolem pasu a černou košili s širokými rukávy a rozhalenkou. Kdo to může být? Byl moc daleko, aby to mohla uhodnout. Rychle se rozhlédla kolem sebe, ale nikdo blízko ní zrovna nebyl, takže nejspíš mířil opravdu k ní. A tak na něj čekala. Hýbal se elegantně, takřka mezi lidmi tančil, aby se nikoho nedotkl a do nikoho nevrazil. Když přišel blíž, Yae se snažila zachytit jeho pohled, aby zjistila, jaké má oči, ale nedařilo se. Konečně stál před ní. Dívka se konečně povedlo pohlédnout do těch neuvěřitelně modrých očí a začala tušit.
"Smím vás požádat o tanec, má krásná paní?"
"Ryuu! Co tady děláš?"
Ryuu zvedl hlavu z poklony, se kterou žádal Yae o tanec a zamrkal na ni.
"Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Tak co, zatančíme si? Alespoň si budeme moct popovídat."
Yae se usmála a podala Ryuuovi ruku, ten ji uchopil a už se spolu otáčeli v moři masek.
"Tak znovu, co tady děláš?" Yae mluvila potichu, i když bylo nepravděpodobné, že by je při tanci někdo poslouchal.
"Tančím s tebou."
"Ryuu přestaň si dělat legraci a mluv vážně. Jak ses sem dostal, je to jen pro zvané."
"Což nás přivádí k otázce, proč jsi mě nepozvala."
"Protože jsem o tom nevěděla a vůbec, já se ptala první."
"Třeba mě pozval někdo jiný."
"Jak ses dostal k tý pozvánce?"
"Nebylo to zas tak těžké."
Yae se na něj podezřívavě zadívala.
"Dobře, tak tohle přejdu, tak mi řekni pravdu alespoň teď. Proč jsi sem přišel?"
"Chtěl jsem tě vidět v těhlech nádherných šatech. Už jsem ti říkal, že ti to moc sluší?"
"Ryuu!"
"Dobře, říkal jsem ti, že ti to, co jsi chtěla vědět, řeknu jedině dnes večer. Tak jsem tady, abych nemusel porušit slovo."
"Díky Ryuu. Jestli ti nebude vadit, že jsi přišel ty za mnou a ne já ze tebou, tak tě zvu. Pokoj mám nahoře, tak když nenápadně zmizíme, tak mi to můžeš říct."
"Výborně."
"Tak pojď."
"Už?"
"Jasně, stejně, co tady?" Yae hořela zvědavostí. "Pojď, tudy po schodech." Yae strhla Ryuua z parketu a nasměrovala ho ke schodům. Když však stoupla na první schod, zastavil ji jeden ze sluhů.
"Je mi líto, slečno, ale vaši rodiče zakázali, aby jste odešla před koncem večírku."
"Nech mě projít."
"Opravdu se omlouvám, ale nemohu."
Yae se na sluhu zamračila a odhadovala, jakou má šanci mu proklouznout. Přejela pohledem po jeho rozložité postavě. Moc velkou asi ne. Proč do háje dělá sluhu, neměl by to být spíš kulturista? Kdyby ovšem nechtěl udělat scénu, tak by mohla…
Myšlenka zůstala nedořečená.
"Yae!"
"Ano, mami?"
"Říkala jsem ti, že odtud nemáš odcházet. Teď pojď se mnou a opovaž se udělat scénu." Poslední slova už jen zašeptala a pokynula dceři, aby ji následovala. Ta ještě stihla zatahat Ryuua za ruku a dát mu tak najevo, aby šel za nimi.
Sayori prošla pomalu celým sálem, cestou se na všechny usmívala a s několika prohodila pár slov.
"Tady počkej a hlavně žádnou scénu, rozumíš?"
Yae mlčky přikývla. Matka se hned otočila a odešla a nechala tam nervózní dceru stát.
Proč jí pořád zdůrazňují, aby nic neprovedla? Yae se začala bát. Měla nepříjemné tušení, že to bude něco opravdu zlého, co se jí rozhodně nebude líbit.
"Yae, co to bylo?"
"Nevím, Ryuu, ale musím tu počkat a neudělat žádnou scénu."
"Scénu? Proč bys měla dělat nějakou scénu?"
"To je právě to, co nevím a co mi dělá starosti."
Ryuu chtěl ještě něco říct, ale odkašlání, které zaznělo ve všech reproduktorech ho přerušilo. Oba dva se ohlédli. Na nízkém pódiu, před kterým stáli, se objevil Yain otec s mikrofonem v ruce.
"Dámy a pánové." To už ho sledovali všichni lidé v sále. Ztichla i hudba, lidé přestali tančit a povídat si. "Chtěl bych vás tu všechny přivítat a poděkovat vám, že jste sem dnes vážili cestu. Dnešní večer, je velice důležitý a cenný, a proto jsem chtěl, abych ho s vámi mohl sdílet. Tento večírek je na oslavu ještě užšího vztahu mezi rodinami Matsuhi a Kannagi. A proto je mi nesmírným potěšením oznámit vám zasnoubení mé dcery Yae s Daichim Matsuhira."
Síní se rozezněl ohlušující potlesk a šum hlasů. Yae ale nic z toho neslyšela. Bradu měla pokleslou, v údivu otevřenou pusu a vytřeštěné oči. V hlavě měla úplně prázdno. Jediné, co si dokázala uvědomit bylo to slovo. Zasnoubená. Celou ji naplňovalo, znělo jí v hlavě, jako kdyby se na něm její myšlenky zasekly a nemínily se pohnout dál. Zasnoubená zasnoubená.
Pomalu si zase začala uvědomovat svět kolem sebe a uslyšela i tichý hlas, který se ji snažil probrat. Zavřela pusu a otočila se k Ryuuovi, který ji jemně držel za ruku a očividně se už delší dobu snažil upoutat její pozornost.
Yae se konečně pořádně probrala a rozhlédla kolem. Lidé kolem ní se na ni dívali, několik se tvářilo zmateně, jiní pobaveně, několik se nepokrytě usmívalo a ukazovalo na ní. Dívka se rychle ovládla a nasadila klidný obličej, který nijak neukazoval na bouři, která ji zuřila v nitru.
Tohle jen tak nenechá. Kde má rodiče? Ah, támhle je matka. Hned to s ní musí vyřídit.
"Oh, slečno, gratuluji vám."
"C…Cože? Ah, děkuji." Yae si zaskočeně potřásla rukou s nějakou ženou v zelených šatech.
"Gratuluji k zasnoubení. Jistě je o pro vás obrovská radost."
"Jménem firmy Aosuti bych vám chtěl poblahopřát k zasnoubení."
"To je úžasná zpráva. Blahopřeji vám jménem celé K.L. group.
Yae se naštvaně zadívala na ten dav gratulantů. Nemá šanci jim utéct. Začala se na všechny usmívat, podávala jim ruce a nenápadně se snažila dostat ke schodišti. Její snaha však byla náhle zmařena člověkem, kterého teď chtěla vidět ze všeho nejmíň.
"Ahoj, Yae. Dneska jsem ještě neměl příležitost se s tebou pozdravit. Ty šaty ti moc sluší." Daichi se sehnul a políbil jí. Yae úplně ztuhla a měla co dělat, aby mu jednu nevrazila. Jak se opovažuje! Ale všude kolem byla spousta lidí, a tak se omezila jen na zuřivý pohled a mlčky strpěla jeho ruku, která ji objímala kolem pasu.
"Děkuji vám." Daichi se s odzbrojujícím úsměvem začal věnovat gratulantům a všem těm lidem, kteří se chtěli zalíbit budoucí hlavě Matsuhi group. Na všechny kolem se usmíval, podával si s nimi ruce a poslouchal jejich prázdné řeči. A Yae musela dělat proti své vůli to samé. Dav lidí ji brzy odřízl od Ryuua a nedal jí možnost uniknout.
Yae pomalu docházela trpělivost. Všude kolem bylo plno lid, kteří znovu a znovu opakovali ty samé, prázdné, neupřímné řeči, které nemysleli vážně a kterými se pouze snažili upozornit na svou firmu, podnik, nebo jen na sebe.
"Promiňte, s dovolením." Yae se začala prodírat davem pryč. Daichi se jí pokusil nenápadně zastavit, ale vysmekla se mu a zamířila nejkratší cestou pryč. Když se dostala z davu, rychle se rozhlédla po Ryuuovi. Ještě si všimla rozzlobeného pohledu matky, ale pak už zahlédla stát masku piráta kousek od sebe, jak na ni mává a snaží se upoutat její pozornost.
"Promiň, že jsem tě nechala čekat."
"Nic si z toho nedělej, konec konců, jsi zasnoubená a to je velká věc."
"Ryuu, jestli nechceš, abych tě praštila, tak toho nech."
Ryuu se smutně usmál. "A co mám dělat?"
"Pojď se mnou, právě mi došla trpělivost." Yae popadla Ryuua za ruku a táhla ho ke schodům. Dívčina matka, která správně uhodla, co chce její dcera udělat, jí vyrazila naproti. Ale Yae toho měla dost. Strhla si z ucha jednu modrou náušnici a podržela ji na natažené dlani.Stálo ji to jen zlomek soustředění a náušnice se zvedla dobrých deset centimetrů do vzduchu. Yae vyzývavě pohlédla matce do očí. Ta zbledla a zatnula zuby. Vyděšeným pohledem sklouzla po lidech kolem. Bylo jí jasné, co chce její dcera udělat. Vztekle se jí zablýsklo v očích a toporně jí pokynula hlavou, že rozumí. Yae prolétlo tváří zadostiučinění a náušnice jí dopadla zpátky do dlaně. Znovu trhla Ryuuem a vyrazila ke schodišti. Sotva stoupla na první schod, cestu jí zahradil ten samý sluha, co minule. Yae se otočila a zachytila pohled matky. Ta se zatvářila ještě zuřivěji a mávla na sluhu, ať je nechá projít. Yae naštvaně vypochodovala nahoru a hlasitě za sebou práskla dveřmi.
"Sakra! To si snad ze mě dělají srandu! Co je to napadlo!" Yae vztekle rázovala po pokoji. Měla chuť do něčeho praštit, kopnout, vztekat se. "Zasnoubení! Co to má znamenat! Jak si to představují, postavit mě před hotovou věc. To si myslí, že sklapnu a budu dělat, co mi říkají?! Tak to se sakra pletou!" Vztekle praštila rukou do zdi. Bolelo to víc, než myslela, ale bolest jí aspoň trochu probrala.
"Sakra" Dřepla si na gauč a teprve teď si uvědomila, že naproti ní sedí Ryuu a celou dobu ji pozoruje.
"Promiň, že tak vyvádím. Já jen…. překvapilo mě to."
"A naštvalo."
"Ani nevíš jak." V Yae se zase začal probouzet vztek. Jak si to vůbec představují? Celou dobu se nestarají, ani slůvkem se nezmíní, a pak najednou tohle!"
"Klid, nemůžeš to prostě odmítnout?"
"Prostě odmítnout? Tak lehké to nebude, viděl jsi to ne? Plno lidí, tisk, zítra to bude vědět celé Japonsko! To všechno proto, abych to nemohla odmítnout! Vsadím se, že už podepsali nějakou smlouvu, abych se z toho nemohla vyvlíknout."
"Takže říkáš, že to vzdáš a vezmeš si ho."
Yae se překvapeně podívala na Ryuua.
"Jasně, že ne." Nevesele se zasmála. "Živou mě nedostanou."
"Tak co tedy uděláš?"
"Zatím nevím, nemám všechny informace. Ach jo." Yae složila hlavu do dlaní. Proč mi to dělají?" Seděla skrčená v křesle a měla co dělat, aby se nerozplakala. Teď, když ji přešel největší vztek, ji začala bolet zrada rodičů. Pak uslyšela tiché kroky a ucítila, jak se gauč vedle ní prohnul. Vzápětí jí objaly Ryuuovy ruce a přitiskly ji k němu.
"Neboj se, to bude dobrý. To bude dobrý."
Yae se přitiskla k teplu přes sebou. Ten pocit byl takový zvláštní…. známý.
Dívka sebou trhla. Mysl jí náhle zalila vlna strachu a tma. V hlavě se jí objevil obrázek železných mříží a malé cely. Drobné tělíčko chvějící se pláčem, teplé objetí a uklidňující slova. 'Neboj se. To bude dobrý.'
Yae šokovaně otevřela oči a s výkřikem od Ryuua odskočila.
"Co je, co se děje?" Ryuu poplašeně vyskočil a očima propátrával místnost a hledal nebezpečí.
"Ne… to…" Yae si třela spánky a usilovně se snažila vybavit si co nejpřesněji to, co právě viděla. "Byla tam tma a mříže a někdo a…já? Co to bylo?"
"Co se stalo? Najednou jsi vykřikla a…" Ryuu bezradně pokrčil rameny.
"Byla to… vzpomínka. Myslím. Byla jsem ve tmě, v nějaké cele. Brečela jsem a někdo mě utěšoval úplně stejně, jako teď ty. Měla jsem strach. Strašný strach."
Ryuu se usmál, udělal krok směrem k dívce a znovu ji objal.
"Jsem rád, že jsi v pořádku a že si začínáš vzpomínat. Opravdu se omlouvám, jestli tě to vyděsilo."
"Ne, to je… počkat. Ty víš, co to mělo znamenat?" Yae Ryuua odstrčila a podezřívavě ho probodla pohledem. Ryuu si znovu sednul na gauč a poklepal na místo vedle sebe.
"Pojď si zase sednout. Slíbil jsem ti, že ti řeknu všechno, co vím, ne?"
Yae rázem seděla vedle něj a vyčkávavě se na něj podívala. Ryuu se musel usmát.
"Tak dobře, už jsi určitě uhádla, že tě znám z doby, na kterou se nepamatuješ. Přesto ale, můžeš mi říct, kam až přesně si na všechno vzpomínáš a odkud ne?" Ryuu se vyčkávavě podíval na dívku vedle sebe. Byl rád, že přestala myslet na tu patálii se zasnoubením. Později se tomu bude muset postavit, ale pro teď tu starost víc než ochotně odsunula stranou.
"Tak dobře. Poslední, co si pamatuju je, že jsme byli s rodiči někde na párty. Bylo to 21. září. Mě to tam ale vůbec nebavilo. Ještě si přesně pamatuji, jak jsem byla otrávená, že tam musím jít, a pak jsem jen seděla v rohu, stejně mě tam nikdo nepotřeboval a já se hrozně nudila. Vím určitě, že jsem mamce řekla, že chci jít domů a ona mě poslala za řidičem, ať mě odveze. Pak už nevím. Ještě si pamatuji, že jsem si v šatně vyzvedávala kabát. Takový světle hnědý, lehký, protože ten večer poprchávalo, ale pak už je to rozmazané. Myslím si, jenom si myslím, že jsem nastoupila do auta, ale je to jen takový pocit. Vůbec si nepamatuji, že bych to udělala. Jen mám pocit, že ano. No, a pak jsem se probrala v nemocnici, a tam mi řekli, že mě nějací lidé našli v bezvědomí ležet na ulici a že zavolali záchranku. Až od rodičů jsem se dozvěděla, že mě unesli a že jsem byla víc jak půl roku pryč."
"Dobře, já ti tedy řeknu všechno, co vím, ale pozor, varuji tě. Bude to znít dost nepravděpodobně. Možná bych měl pro začátek zmínit, že vím o té tvé schopnosti pohybovat předměty."
Yae zkameněla. Cože? Jak to zjistil? To předtím přece nemohl vidět, na to si dávala pozor. Co teď má dělat? Jestli jí s tím bude vydírat…
"Uklidni se, ano? Prosím tě nepanikař, klid. Zhluboka se nadechni a poslouchej mě."
Ryuu s Yae lehce zatřásl, aby jí probral. Dívka se zhluboka nadechla a pokoušela se uklidnit.
"Dobře, jak jsi to zjistil?"
"Asi bude lepší, když ti nejdřív něco ukážu. Pak mi budeš víc věřit." Ryuu přes sebe natáhl levou ruku a pravou zamířil k opasku. V pochvě tam měl repliku pirátské šavle a kratší nůž. Když ho vytáhl, Yae udiveně nadzdvihla obočí. Nebyla to replika, ale skutečný, na první pohled dost ostrý nůž. Ryuu přiložil střenku k hřbetu ruky a rychle po něm přejel ostřím. Yae poplašeně vyjekla, když viděla, jak se z rány hrne krev.
"Ty blbečku! Co to děláš! Vždyť-"
"Ticho, dívej se." Ryuu strčil Yae ruku před obličej. Dívka se zadívala na ránu. Přímo před jejíma očima se přiblížily okraje rány k sobě a vzápětí celé říznutí zmizelo. Na ruce zůstala jen zasychající krev, která Yae dokazovala, že se jí to všechno jen nezdálo.
"C… Co to bylo?"
"Moje schopnost."
"Tvoje… Cože?"
"Nediv se tak, ty zase umíš zvedat předměty bez toho, aniž bys na ně sáhla.
"Ale to je něco jiného. Tohle…" Yae nevěděla, jak pokračovat. Nevěřícně zírala na zahojenou ruku, po ráně nebylo ani památky ani jizva tam nezůstala. Jen normální, hladká kůže. Zavřela oči a snažila se to všechno vstřebat.
"Možná bys měl začít od začátku."






Důvod zůstat

12. listopadu 2013 v 13:56 | Alvrin |  Povídky
Měla tam opravdu jezdit? Proč vlastně by tam měla být?
Seděla na koženkovém sedadle ve vlaku směrem na Prahu a přes zapatlané okénko sledovala krajinu ubíhající kolem a mizející v dálce. Hleděla na zelená a hnědá pole, tmavé lesní stromy, mapu krajiny občas narušila nějaká silnice či skupina domů, nad tím se klenula obloha pokrytá šedými, bezútěšnými mraky.
I přesto by se jí jindy ta cesta celkem líbila, jindy...
Ale teď na to neměla náladu. Bezmyšlenkovitě jezdila prstem po vyklápěcím stolku a roztírala mokrou skvrnku,kterou na něm zanechala její flaška s vodou.
Naposledy ji viděla před 6 lety. Tenkrát studovala na střední. Tenkrát byl její život byl celkem normální. Práce do školy, pomlouvání učitelů, poflakování se s přáteli, ohlížení se po hezkých klucích, prostě obyčejný život středoškolačky. Doma příliš času netrávila, leda snad u počítače, co tam taky, když matka i otec byli v práci a vraceli se většinou až pozdě večer. To už spíš byla raději u babičky, která jí vždycky ráda viděla. Zpočátku jí nezájem rodičů občas zamrzel, ale časem si zvykla a vyhovovalo jí to.
Až do toho dne, kdy se vrátila domů a zjistila, že oba rodiče jsou už doma. Už samotný tenhle fakt ji přinutil zostražitět. Nebylo to normální. Nikdy nechodili domů dřív než ona a pokud přece jen ano, rozhodně ne oba najednou.
Sdělili jí to zcela poklidně, jakoby o nic nešlo, jakoby jí tím nebořili její svět. Prý už prostě nějak nemají nic společného a nevidí důvod, proč spolu dál zůstávat.
Ječela na ně tenkrát hodně, ale pak ji to přešlo, zamkla se ve svém pokoji a sluchátek si pustila hudbu nejhlasitěji, jak to šlo, zatímco vzlykala do polštáře.
Když přišla druhý den ze školy, sbalila si věci a odstěhovala se k babičce. Tam už zůstala a své rodiče zcela vyčlenila ze svého života. Nezvedala jim telefony, odmítala se s nimi bavit, když je potkala na ulici, vyhla se jim obloukem.
A oni se ani příliš nesnažili, rozhodně míň než čekala. To ji ještě víc zatvrdilo. Časem se jejich kontakt omezil pouze na to, že jí posílali peníze na účet a přání k Vánocům.
Přišla jí pozvánka na svatbu, matka se znovu vdávala, ale ignorovala ji. Má se snad radovat z toho, že si matka bere nějakého cizího chlapa?
Nastoupila na vysokou, už nebydlela u babičky, ale na kolejích. Seznámila se s Karlem a ten jí úspěšně zlomil srdce.
Sehnala si byt a chystala se nastoupit do práce, když jí přišel ten dopis. Matka ji chce vidět. Nechtěla jet, ale mluvila o tom s babičkou po telefonu a ta ji přemluvila.
"už příliš dlouho jsi plná vzteku a hořkosti, Kačenko. Zkus s ní alespoň promluvit. Vždycky přece můžeš odejít."
Přesto ještě dlouho váhala, než se rozhodla. A proto teď seděla ve vlaku a poslouchala pravidelné kodrcání jeho kol na kolejích, zatímco se jí myšlenky neklidně převalovaly v hlavě.
"Je tady volno?" mladý hlas jí přinutil vzhlédnout. Spatřila kluka, kterého by kámošky z vysoké rozhodně označily jako sexy. Vysoký, světlovlasý, oblečen s takovou tou dráždivou nedbalostí.
"Samozřejmě, klidně si sedněte," odpověděla ochotně a v duchu přemítala, kam asi jede.
Brzy se to dozvěděla.
"Jedete až do Prahy?"
"Ne, vystupuji už ve Vršovicích."
"Opravdu?" zatvářil se překvapeně, "já taky."
"Jedu domů ke strýci, neviděl jsem se s rodinou přes pět let, studoval jsem v Anglii," vyprávěl jí. Musela myslet na svoji rodinu, také je dlouho neviděla, ona o to však ani nestála.
Mladík byl opravdu příjemný společník, neměla žádné zábrany se s ním bavit. Na chviličku jí sice naskočila myšlenka, jestli to není nějaký úchyl, který z ní chce jen vymámit informace a pak jí něco udělat, ale když viděla jeho odzbrojující úsměv, který ji nutil červenat se, okamžitě to zavrhla. Někdo takový prostě nemůže být hajzl.
Vyhrnuli se na Vršovickém nádraží spolu s hromadou otravných lidí, tlačících se kupředu, jen aby byli rychle pryč z vagónu a nástupiště, a zůstali stát na chodníku s fleky od žvýkaček. Na vteřinku, jako už tolikrát zauvažovala, proč jsou Češi taková prasata, jakoby nemohli odpadky házet do koše, vždyť jich bylo všude kolem plno.
Otočila se k němu. Teď už věděla, že se jmenuje Tomáš a že vystudoval na ajťáka.
Náhle se jí nechtělo loučit.
I on zaváhal a pak se zeptal: "Nemohli bychom se někdy sejít?"
Příliš dlouho se nerozmýšlela: "Dám ti na sebe číslo."
Ještě když seděla v tramvaji, nemohla na něj přestat myslet. Když však vystoupila, myšlenky rázem změnily svůj směr. Přistoupila k ní známá postava.
"Katko?"
Skoro by matku nepoznala, zestárla, a měla jiný sestřih, ale stále to byla ta sebevědomá žena, jakou si pamatovala.
Chviličku na sebe koukaly, jakoby nevěděly, co si počít.
Jestli doufá, že ji bude objímat, tak se spletla, pomyslela si Kateřina.
Nakonec se matka obrátila na podpatku: "Tak pojď, mám tu auto."

Zajeli na příjezdovou cestu a vystoupily. Pohlédla na dům, spíš to byl vilka.
"Polepšila sis."
"Jo, Pepa má dobrý plat a můj taky není špatný. Tak pojď, Pepa není doma, ukážu ti, kde se můžeš zabydlet."
Vyšli po pár schodech a vešli dovnitř. Všude dokonalý pořádek, matka taková byla vždycky, to po ní Katka rozhodně nezdědila. Moderní kuchyně, otevřenými dveřmi zahlédla obývák laděný do červena.
"Tak tady je tvůj pokoj, vítej doma, Katko. Nechám tě vybalit."
Matka ji nechala stát na hnědém koberci s umělými vlákny a odešla. Kateřina stála uprostřed pokoje, vedle sebe svůj kufr.
Vítej doma! Jakoby to nebyl dům, který v životě neviděla, bez jediné známé věci a člověka, kromě matky, o níž prohlásila, že už jí nechce nikdy vidět.
Byly to matčiny kulaté narozeniny, mělo se sjet spousta známých, jakoby někoho z jejích přátel znala. Jenže babička byla přesvědčivá a teď už Katka byla, nemohla se jen tak sebrat a odjet, přestože by to nejraději udělala. Jenže to by vypadala jako naprostý zbabělec a s tím už skončila. Prostě tu oslavu nějak přetrpí a zase se s pár let s matkou neuvidí. Babička celé ty roky doufala, že se Kateřina s matkou udobří, ale nešlo to. Katka prostě na to prostě neměla chuť. Proč dávat milost někomu, který se ani nesnaží o omilostnění?
Rozhlédla se po pokoji. Byl zařízen pěkně, ale matka ho určitě nezařizovala, na to tu bylo příliš útulno. Matka se svým uklízecím perfekcionismem byla naprosto praktická.
Otevřela skříň, aby si vybalila, ovanula ji vůně levandule, někdo ji tu uložil a celý pokoj se naplnil její vůní. Bylo jí to milé, takhle to vonělo i v jejím pokojíčku u babičky.
Vybalila si věci z kufrů, vzala si toho dost, ale váhala, zda to vše vůbec vyndavat, nechtěla se tu přece zdržet dlouho. Vybalovala dlouho, jen aby zabila čas, neměla zájem vycházet z pokoje a snažit se předstírat, že matku ráda vidí.
Ale ani vybalovat nejde donekonečna. Když po dvacáté urovanala již dávno dokonale složené hromádky oblečení, usadila se na postel a vytáhla tablet, ozvalo se zaklepání na dveře.
"Dále," zavolala a vyndala si sluchátka z uší, přestože by raději dotyčného poslala někam do háje.
Dveře se tiše, pomalu otevřely, matka vešla do pokoje.
"Můžu s tebou mluvit?"
Přikývla. Co jí zbývalo. Tím, že sem přijela, dala signál, že je ochotná se usmířit, přestože tomu tak nebylo, a bude se s ní muset bavit.
"Jsem ráda, žes přijela. Myslela jsem, že odmítneš."
"Chtěla jsem, ale bábi mě přemluvila."
"Vím, že jsi hodně naštvaná na mě i otce, ale dopadlo to, jak to dopadlo, teď už s tím nic nenadělám. Chtěla jsem s tebou mluvit, řešit to, co se dělo, ale nepustilas mě k sobě. Jediné, jak se to můžu pokusit napravit, je říct ti, že mě to mrzí."
Kateřina se zadívala na tu ženu před sebou. Už to nebyla ta chladná, sebevědomá žena, kterou nezajímalo, co její dcera dělá ve svém volném čase či proč chodí pozdě domů. Nyní působila tak nějak zhranitelněji, ale Katčino srdce už bylo příliš dlouho nuceno býti tvrdým.
"A to si myslíš, že to jen tak přijmu. Že mi jen řekneš sorry a všechno to spraví? Řekni mi, pomysleli jste alespoň jednou, jedinkrát na mně, když jste se rozhodovali k rozvodu? Zajímalo tě, alespoň jednou, kdo vlastně jsem? Nebo jsem byla jen dcerou, jejíž úspěchy ses mohla chlubit před kolegyněmi. Neděláš i tohle jen proto, aby sis nade mnou mohla umýt ruce?"
"Katko,..."
"Tohle nezvládám. Nech mě prosím tě být, dařilo se ti to přece celé ty roky výborně."
Matka vstala: "Myslela jsem, že to chceš mezi námi dát do pořádku, když jsi přijela."
Klaply dveře a Kateřina osaměla. Zabořila hlavu do polštáře a tlumila jím hněvivé, bolestivé vzlyky, které jí otřásaly tělem.
Konečně se uklidnila a pokusila se utřít si z očí rozmazanou řasenku. Takhle naposledy brečela, když se rozešla s Karlem. To se zamkla na koleji a její spolubylící marně bušila do dveří a častovala ji slovy ne zrovna vhodnými do úst dámy, teda ne že by Johana byla dáma.
V hlavě jí znovu zazněla matčina slova: "Myslela jsem, že ses chtěla usmířit."
Vlastně, uvědomila si překvapeně, opravdu to kdesi v koutku duše chtěla. Už příliš dlouho v sobě nechávala hlodat nenávist.
Jenže ten rozhovor ji znovu probudil k životu. Rozjitřil staré rány, připomněl okamžiky, na které chtěla zapomenout.
Ale to je tak slabá, že se jí nechá ovládnout? Ne, když už sem přijela, musí se alespoň pokusit o zlepšení. Bude se chovat dobře, snad to zvládne.

O pár hodin později zaklepala matka znovu na dveře a skoro až bázlivě se zeptala: "Dáš si večeři?"
Katka vstala: Moc ráda, díky."
Přešla kolem matky a nevšímala si překvapení, které se jí objevilo na tváři. Večeře proběhla v klidu, třebaže trochu rozpačitě. Katka se seznámila s Pepou, který by jí byl velice sympatický, kdyby se potkali za jiných okolností. Nevěděla, zda je za tu sympatii vděčná či nikoli. Kdyby jí byl nesympatický, mohla by to matce vyčíst, ale Pepa se choval tak mile, že ho prostě nesnášet nemohla. Na druhou stranu, třeba jí to usnadní matce odpustit.
Přes tu celkem dobrou náladu však odešla spát brzy. Přece jenom, v srdci se jí stále ozývala ta stará zlost. Ta jen tak nezmizí.
Dlouho se převalovala na posteli, než konečně usnula.

Matka se opravdu snažila zatáhnout do centra dění a ona to chvíli vydržela, ale zkrátka tu nikoho neznala a nebylo tu moc lidí v jejím věku. První hodinu vedla zdvořilé konverzace a poslouchala, jakou to má Ivona krásnou dceru, a usmívala se, ale potom už byla příliš unavená přesdstíráním. Vyzvedla si od stolů s pohoštěním sklenku šampaňského a vydala se k zahradnímu bazénu, kde nebylo tolik lidí. Usedla na okraj bazénu a komíhala nohama nad jeho modrým dnem. A znovu jí přišla na mysl otázka, na kterou myslela už ve vlaku. Měla sem vůbec jezdit?
A znovu se za ní ozval ten hlas, který jí vytrhl z myšlenek už tentokrát.
"Katko, jste to vy?" Otočila se a překvapeně na něj hleděla. Přivolávala ho snad svou depresivní náladou.
"Tomáši? Co ty tady děláš?"
"Na to jsem se přesně chtěl zeptat já tebe."
"Já tady teď na chvíli bydlím."
Zatvářil se zmateně: "Bydlíš? Ale strýc nemá dceru."
"Strýc? Jaký strýc?"
"No Pepa přece."
"To je tvůj strejda?" teď se zatvářila zmateně zas ona.
"Jo, ale ty přece nejsi jeho dcera?"
"Ne," řekla s úlevným úsměvem, "jen nevlastní, moje mamka je Ivona."
"Tak takhle, říkal jsem si, že bych zapomněl na sestřenici? Ale nevybral mi ji strejda špatně, to se musí nechat," zasmál se.
Zrudla. Ale hned mu to vrátila: "No ani já si nemůžu stěžovat."
Byla s ním legrace, to se muselo nechat a oslava se hned stala příjemnější. Teď už se nenudila a ani ji nenapadlo, že by ještě toho dne odjela. Večer, když se s Tomášem loučila, cosi v jejím nitru pomalu začalo tát. V mobilu uložené číslo a příslib brzkého setkání rozehřívaly její ztvdlé srdce a činily ho měkčím. Už věděla, proč zůstat.




Ve skrytu stínů

9. listopadu 2013 v 19:41 | Alvrin |  Povídky
Ze stanice metra vyšla dívka. Podle jejího oblečení se dalo usoudit, že jí peníze nechybí, kabelka naditá knihami a pohledný mladý obličej napovídal, že je to studentka, dobré nalíčení a rázný krok nohou obutých v botkách na vysokém podpatku svědčily o tom, že jí seběvědomí nechybí.
Přesto nevypadala úplně jistě. Byl už večer a v místech, kam nedosáhlo světlo pouličních lamp, byla téměř naprostá tma.
Zahnula do leva a ubírala se směrem k Národní třídě. Temného stínu, který ji sledoval, si povšimla teprve, když míjela osvícenou výlohu šperkařství. Na chvíli se zastavila, aby si prohlédla vystavené zboží a kousek od ní spatřila muže postávajícího na rohu tak, aby naň světlo lamp nedosáhlo. Odvrátila se od výlohy a spěšnými kroky se vydala dál. Klapot jejích podpatků se rozléhal opušťěnou ulicí a zněl nepravidelně, před každou lampou se zrychloval a za ní zpomaloval, to jak se dívka instinktivně snažila zůstat ve světle, jakoby ji pouhá záře lamp mohla ochránit.
Muž za ní kráčel tiše, jen občas zaslechla jeho chraplavé zakašlání, ale stále ji sledoval. Vypadal na bezdomovce, zarostlý, oděný do pomuchlané hnědé bundy, potrhaných kalhot a sešlapaných botasek.
Ohlížela se stále častěji, to jak v ní narůstal strach. Teď zřejmě litovala volby svých bot, tak nevhodných k běhu. Po pár dalších uličkách už však na botách nezáleželo. Dala se do běhu, klopýtala na podpatcích, těžká taška ji bila do boku.
Konečně se před ní objevilo spásné světlo Národní třídy a blikající neonové nápisy lákající zákazníky.
Ohlédla se zpět, bezdomovec se zastavil u u jednoho vchodu do domu, ale stále na sobě cítila jeho oči.
Doběhla k jakémusi dobře oblečenému muži.
"Prosím vás, pomozte mi, ten muž mne sleduje," ukázovala rukou zpět do uličky, kterou přišla.
Muž, asi třicetiletý, pohlédl na dívku, do uličky a znovu zpět na ni. Kdo by nepomohl slečně v nesnázích, navíc tak pěkné?
"Nebojte se, už vám nic nehrozí. Kam jdete? Doprvodím vás, pro slečnu jako jste vy není bezpečné, abyste v tuhle hodinu chodila sama."
"Děkuji vám," stále se jí třásl hlas. Po pár metrech se však už celkem uklidnila a rozpovídala se. Muž přikyvoval, usmíval se a vyptával, a ona odpovídala, ze samé úlevy ani nevěděla, co mluví.
Odobočili z Národní třídy, přešli přes malé náměstíčko a stanuli před Kostelem Svatého Anotonína.
"Moc děkuji za doprovod, dál už dojdu sama. Promiňte, že jsem vás tak dlouho obtěžovala."
"Myslel jsem, že vás doprovodím až domů," zatvářil se téměř zklamaně.
"Co kdyby vás ještě někdo sledoval?"
"Jste opravdu džentlman," usmála se na něho, "ale mám to odtud už jen kousek a nic se mi nestane. Děkuji vám."
"Jak si přejete, rád jsem vás poznal," otočil se k odchodu.
Chviličku se za ním dívala, pak vyrazila k domovu.
Za chvíli však za sebou zaslechla spěšné kroky. Otočila se a na tváři se jí objevilo pobavení.
"Takže vám to přece jen nedalo?"
Při pohledu do jeho tváře však veselí z jejích očí zmizelo a v nahradilo jej zděšení.

Detekiv Daniels tiše zaklel. Tohle zatracené počasí mu už vážně lezlo krkem. To mu alespoň ono nemohlo přát, když už musel dělat v přestrojení? Jakoby nestačilo že se musel poflakovat po ulicích v převleku za bezdomovce, což mimo jiné zahrnovalo páchnoucí oblečení, posedávání v zaneřáděných koutech podzemky a znechucené pohledy kolemjdoucích.
Teď zrovna kráčel za jednou dívkou. Vypadala vystrašeně, neustále se po něm ohlížela, ale bylo lepší, aby se ho bála, než aby jí někdo ublížil. Procházela místy, kde za poslední týdny došlo k několika přepadením a on nehodlal riskovat, že se to stane i jí. Držel se od ní dostatečně daleko, aby si ho případný útočník hned nevšiml, ale dost blízko na to, aby mohl rychle zasáhnout.
Rozběhla se, asi to s tím sledováním přece jen trochu přehnal.
Ustoupil do stínu jednoho z vchodů do domum víděl, jak dívka vyběhla do světel Národní třídy. Oddechl si. Na Národní třídě se i v tuhle dobu pohybovalo dost lidí, tam už té slečince nikdo neublíží.
Otočil se a pomalu, šouravým krokem člověka, který ztratil smysl života, či jej nikdy vlastně nenašel, se vracel ke stanici metra, kde na něj čekala špinavá podlaha a pár ještě špinavějších chlapíků, kteří už od života nic nečekali, leda snad brzkou smrt.
O hodinu později, když se choulil na lavičce v parku a předstíral spánek, k němu přistoupil muž v policejní uniformě.
"Tady nemáte co dělat, pane. Nemáte kam jít?"
"Kam bych chodil, chlape. Tady je mi dobře."
"Opravdu? Ale nemůžete zůstat. Pojďte prosím se mnou."
"Nikam s tebou nelpůjdu, fízle. Dej ode mě ty špinavý policajtský pracky pryč," hrál Daniels dál svou roli.
"Tak to by stačilo. Jdeme," vytáhl ho muž hrubě z lavičky a postrčil ho kupředu.
Daniels ještě párkrát zanadával, ale sotva vyšli z parku, chování obou mužů se naprosto změnilo.
"Tak o co jde, Johne?"
"Sakra, v čem ses to vyválel, Mitchi? V tomhle nemůžeš sednout do auta. Vždyť by jsme se tam udusili," John se tvářil znechuceně.
"Ani se neptej," Daniels se ušklíbl.
"Tak o co jde?"
"Našli jsme svědka. Holka, kolem dvacítky. Přepadl ji a okradl, je v nemocnici."
"Jak je na tom?"
"Nic moc, ale přežije to. Vyrušili ho a utekl, jinak by asi dopadla hůř. Hlavně je otřesená. Ti manželé, co ji našli, ji odvezli do nemocnice a odtud nám zavolali. Proto jsem pro tebe přišel, jestli nám toho ta holka řekne dost, mohli bysme ho konečně dostat."
Konečně. Daniels si vzpomněl na první mrtvou dívku, kterou našli u starého skladiště. Následovaly dny bezvýsledného pátrání, dokud se nenašlo další tělo.
Potom žena, okradená a zbitá.
Všude po sobě nechal stejný podpis. Každé své oběti zapíchul do kabátu rudý špendlík. Ano, chtěl toho parchanta konečně dostat. Musel za své zločiny zaplatit.
"Kde je ta holka?"
"V Myrthově nemocnici. Ale nejdřív tě hodím domů, aby ses dal trochu do pořádku. Nemůžeš za ní přijít takhle, ještě víc bys jí pocuchal nervy."

"Slečna Joane Maersová?"
Otočila se k tomu, kdo promluvil a znovu pocítila bolest v zraněném rameni.
"Ano, to jsem já."
Ukázal jí policejní odznak.
"Jsem detektiv Reynolds a tohle je můj kolega Daniels. Rádi bychom vám položili několik otázek."




Kapitola 5

3. listopadu 2013 v 21:45
Probudil se, bylo šero a země pod ním se houpala a nějak ujížděla do strany. Na chviličku se vylekal, pak si však uvědomil, proč tomu tak je. Stále seděl na Tath, musel usnout s hlavou položenou na jejím krku.
A stále ujížděl kamsi do neznáma s těmi cizinci. Jakmile si tento fakt uvědomil, napřímil se sedle. Jak se to mohlo stát?
Každopádně už dál pokračovat nebude, dokud mu nedají nějaké vysvětlení. Proč ho dostávali z vězení, kam jedou, co jsou zač. Sám v té chvíli neměl docela jasno, zda jim za vysvobození z vězení je vděčný či nikoli, proto chtěl odpovědi.
Cizinci jeli před ním, nijak zvlášť si ho nevšímali. Vlastně by mohl zmizet, aniž by si toho všimli. Ale on chtěl vědět, co jsou zač. Proto zarazil Tath a místo toho, aby ji otočil na druhou stranu, zavolal na neznámé: "Stůjte!"
Kupodivu poslechli a otočili koně k němu, ale jejich tváře byly stále zčásti skryté stínem kapucí, nebylo mu to milé, ale nic s tím nemohl dělat.
"Dál s vámi nepojedu, dokud mi neřeknete, kdo jste a proč jste mě vytáhli z vězení."
Jeden z nich popojel blíž k němu a Amroth teď lépe viděl jeho tvář. Bledou, ostře řezanou, ale pohlednou, lemovanou tmavými vlasy. Oči temné, kvůli jejich zastínění nerozeznal jejich barvu, a přece nejvíce upoutaly jeho pozornost.
"Nutí tě snad někdo, abys s námi jel?" mužův hlas zněl posměšně.
Mladíka tím zarazil. Pravda, kromě toho, že ho jeden z nich donutil, aby vylezl z vězěnské cely, bylo vše, co udělal, jen jeho aktivita.
Na druhou stranu, po celou cestu městem se mu stále jeden z nich držel za zády, a Amroth si nebyl jist, co by mu udělali, kdyby se rozhodl jinak, než oni. Stále mu tanula na mysli vzpomínka na mrtvé strážné. Nedůvěra v tyto muže se tím rozhodně neumenšila.
Každopádně nevěděl, co by na tohle odpověděl a tak se pokusil o protiútok.
"A ne snad?"
Muž se poušklíbl: "Vlastně, když se na to ptáš, tak ano."
Mladíkovi explodovala v hlavě prudká bolest. Poslední, co ho napadlo, než ztratil vědomí, bylo, kdo ho to vlastně praštil, když všichni tři cizinci byli před ním a jak se ten neznámý mohl dostat tak blízko k němu, aniž by si ho všiml.

Když se probral, hlava o stále bolela. Ležel na vlhké zemi pokryté lesní trávou, voněla a lechtala ho na tváři, ale to ho teď zrovna příliš nezajímalo. Byla tma, malý ohýnek kousek od něj vrhal světlo na křoviny a stromy okolo, vykeslujíc na nich prapodivné obrazce. U ohně seděly čtyři postavy a tiše se mezi sebou bavili. Slovům nerozuměl, ale zvuk jazyka zněl jinak než obecné řeči.
Zkusil se posadit, jeho pozice byla dost nepohodlná, a uvědomil si, že má ruce i nohy pevně svázané. I tak se mu však pokus o zvednutí se do sedu zdařil.
"Už se probral," jeden z neznámých přerušil hovor, který až dosud vedli.
"Dojdu se na něj podívat," před Amrothem se zastavil muž, který s ním předtím mluvil, pokud tedy všichni neznámí neměli stejně bledou pokožku a oči stejně zářivě temné.
Amroth měl sto chutí se znovu začít ptát, ale po minulé zkušenosti raději mlčel a čekal, jak se věci vyvinou.
"Jmenuji se Arakin. Omlouvám se za tohle," ukázal na Amrothova pouta, "ale nevypadal jsi, že bys byl ochotný spolupracovat a my potřebovali rychle zmizet."
"Kdo je to my?"
Ten, který se představil jako Arakin, mávl rukou k ohni: "No přece já a mí společníci."
Pousmál se: "Tak snadno to nepůjde. Řekneme ti víc, teprve až si získáš naši důvěru."
"Tak to bude oboustrané. Co po mně chcete?"
"Jen abys jel s námi bez kladení otázek. Vojáci už určitě prohledávají kraj a když budeš dělat problémy, akorát jim ulehčíš práci. A myslím, že oprátka by se ti moc nezamlouvala."
Mladíkovi přeběhl mráz po zádech, muž to řekl tak klidně, jakoby bylo věšení každodenní, celkem obyčejnou záležitostí.
"Možná, že ne, ale jestli si myslíte, že s vámi pojedu bez toho, že byste mi dali důvod, tedy kromě toho, že po mně jdou, mýlíte se. Chci vědět minimálně to, kam mě chcete vzít a proč."
"Toho jsem se obával. Jak chceš, vybral sis sám. Doufal jsem , že by to mohlo jít po dobrém, i když jsem příliš nevěřil tomu, že budeš souhlasit."
Během řeči muž ošpuntoval malou nádobku a část jejího obsahu vylil na ostří nože.
Amroth začínal mít opravdu špatné tušení.
"Co to děláte?" hlas mu nepatrně sklouzl, přece jen se nedokázal zcela ovládnout.
Arakin se k němu sklonil a pevně uchopil jeho ruku. Snažil se vyškubnout, ale marně. Ostří se zalesklo a mladík pocítil v dlani pronikavou bolest. Pak náhle pouta kolem jeho zápěstí a kotníků povolily. Jeho první myšlenkou byl útěk, ale slova, která uslyšel, ho zarazila dřív, než se vůbec stačil zvednout.
"Ani na to nemysli. Právě teď se ti dostal do krve jed, který tě do dvou dnů zabije. Když půjdeš s námi, dáme ti protijed, jestliže nás však neuposlechneš, můžeš se spolehnout na to, že zemřeš. A jestli uvažuješ o tom, že bys snad stejně utekl a našel protijed sám, ujisštuji tě, že se ti to nepodaří. Tahle látka není zrovna známá, a i kdyby se ti podařilo zjistit, jak se proti ní bránit, upozorňuji tě, že stále budeš mít v patách strážné. Takže už budeš rozumný?"
"Vzhledem k vaší lákavé nabídce nemůžu odmítnout."
Arakin se usmál: "Nikdy neztrácíš smysl pro humor, to se ti bude ještě hodit. Já věděl, že si budeme rozumět. Tak co kdybys šel mezi nás, ať se můžeme lépe poznat. Strávíme spolu ještě dost času."
"Ne díky," zavrčel.
"Tak nic, donesu ti něco k jídlu, ať máš dost sil na cestu."
Opravdu odešel k ohni a vrátil se s kusem dobře propečeného masa a měchem s vodou, zatímco Amroth zvažoval svou situaci. Byl to opravdu jed nebo jen trik jak ho přimět k poslušnosti? Podle toho, co o těch neznámých věděl, však vypadali spíš na to, že neblafují. Co tedy dál. Má se jimi jen tak nechat vláčet, kam se jim zachce? I kdyby s ním měli dobré úmysly, o čemž pochyboval, nelíbilo se mu jen tak se nechat vést a nevědět kam. Neměl rád, když se někomu musel podřizovat, aniž bvy věděl důvod.
Jak tedy dál? Napadlo ho vzít jednoho z nich jako rukojmí, donutit je vydat mu protijed a prchnout. Jenže co když odmítnou? Dokáže jen tak chladnokrevně zabít muže? Nebyl si jistý. Boj, to ano, ale jen tak někoho podříznout, třebaže mu vyhrožuje smrtí. Amroth ještě nikdy v životě nezabil žádného člověka. A i kdyby ho zabil, akorát přijde o rukojmí a nebude mít proti nim nic. Byl si jistý, že tihle by na jeho hru nepřistoupili. Podle toho, jak zatím jednali i podle jejich odění je odhadoval na někoho dobře postaveného. Jsou to profesionálové. Jenže jací? Vojáci? Na to nevypadali. Vlastně nevypadali na nikoho v králových službách, třebaže Arakin vypadal dobře oblečen. Ne nějak zvlášť honosně, celkem jednoduše, ale v dobře padnoucím a pohodlném šatu. Snad tedy nějací dobrodruzi.
Na každý pád, co po něm chtějí? Pokud věděl, nevyznačoval se ničím zvláštním. Takových jako byl on bylo mnoho, obchodnící, potulní kováři, nižší šlechtici toužící po dobrodružství, zlodějíčci, komedianti a další hledající ve světě štěstí, slávu, bohatství či snad moudrost, ačkoli tu lze jen těžko nalézt. Tak proč si vybrali zrovna jeho?
Bude to muset zjistit. Na přímé otázky mu zřejmě neodpoví, ale mohli by být ochotní se s ním alespoň bavit. A když už budou v tom...
Nejspíš jim to dojde, budou si dávat pozor, ale může to alespoň zkusit. Rozhodl se, že zatím se pokoušet o útěk nebude, alespoň dokud nezjistí, co jsou zač. Zvědavost sehrála svou roli. A také, dokud nebude vědět, jak se to má s tím jedem. Rozhodně nehodlá umřít někde v hostinci na následky otravy jen proto, že se nechtěl dát nechat oklamat.
Bolest v dlani a vůně masa ho vytrhly z úvah. Všiml si, že mu zde Arakin nechal i kus látky, přišlo mu to k smíchu. Jaká najednou starost o to, aby nepřišel o trochu krve, když má v sobě jed, který ho má údajně do dvou dnů zabít.
Ale stejně si opláchl ruku od krve trochou vody a látku použil. Měl by o sebe dbát, musí vydržet a být při síle, až ji bude potřebovat.
Pak pohlédl na jídlo. Už dlouho neměl nic v ústech a maso tak lákavě vonělo. Na chvilinku zaváhal, ale pak se do něj pustil. Co horšího mu vlastně můžou udělat? Ještě víc ho přiotrávit? Jaký by to mělo smysl?
Jeho žaludek proti tomuto rozhodnutí rozhodně neprotestoval.

Spatřil krásnou dívku. Seděla na malém kopečku uprostřed louky a nastavovala tvář slunci. Tmavé vlasy jí spadaly po zádech a dotýkaly se vrcholků stébel trávy. Něžnou ruku natahovala k nebi, bělostný motýl na ni usedl a chlubil se světu krásou svých křídel.
Kráčel blíž a blíž, cosi ho k ní přitahovalo. Teprve když byl téměř u ní, pohlédla na něj. Byla krásná. Štíhlý obličej barvy mramoru zdobila ústa jako růže dva okvětní plátky růže a oči podobné očím laně. Tak něžné, velké, lemované hebkými řasami. Usmála se na něj a on přistoupil až k ní, jako očarován.

Arakin jím ne zrovna jemně zatřásl: "Vstávej, musíme vyrazit."
Amroth se posadil. Bylo chladné, kalné ráno, všude kolem něj se mlha válela mezi stromy. Ani stopy po nějaké louce prohřáté sluncem, natož po dívce.