12. Kapitola

30. listopadu 2013 v 15:00

"Výborně, Yae, tady jsi."
"Ahoj mami, ahoj tati, sluší vám to." Oba její rodiče měli na tvářích také masky, její otec měl klasický oblek, ale její matka měla krásné černobílé šaty a složitý účes.
Sayori beze slova přešla oslovení mami. Na veřejnosti vždy hrála roli vzorné matky.
"Prosím tě, Yae, teď nemám čas, musím jít vítat hosty. Pak ti to vysvětlím. Hlavně nesmíš udělat nějakou hloupost, jasné? Taky nesmíš odejít před koncem. Dnešek je hodně důležitý, tak nic nepokaz."
Sayori se otočila a se zářivým úsměvem šla pozdravit nově příchozí hosty. Yae se za ní zamyšleně dívala. Co se to děje? Proč jí napomíná, aby nic neprovedla? A proč tam má zůstat až do konce? Podezřívavě přimhouřila oči a pátravě se podívala na otce, ale ten se také otočil a začal se bavit s někým jiným. Jo, rozhodně je něco divně.
Na večírku bylo čím dál tím víc lidí. Yae se řídila příkladem rodičů, na všechny kolem se usmívala, povídala si s nimi a vítala nové a nové hosty. Vypadalo to, že na dnešní slavnosti je každý, kdo něco znamená. Yae se rozhlédla po plném sále, byli tu podnikatelé, politici, ale i zpěváci a herci.
"Yae, ahoj, co tu děláš?"
Ta sebou překvapeně trhla, když ji zezadu objaly čísi ruce.
"Mio! Moc ráda tě vidím! Jak to, že jsi tady a ne v Evropě?" Yae opětovala kamarádce objetí.
"Odlétáme až pozítří. A tenhle večírek vypadal důležitě. Jen se kolem rozhlédni." Zpěvačka rozhodila rukama, až se jí černé šaty rozvlnily a neposedný pramínek tmavých vlasů jí spadl do očí. Prudkým pohybem hlavy ho odhodila a výmluvně se na Yae zadívala.
"Jo, to máš pravdu."
"O co tu vlastně jde? Bylo řečeno, že je to na oslavu navázání dobrých vztahů mezi Kannagi zaibetsu a Matsuhi group. Co to znamená?"
"To bych taky ráda věděla. Mně nikdo nic neřekl. Dokonce jsem ani nevěděla, že se něco koná, dokud mě dneska prakticky neunesli ze školy."
"Ze školy? Povídej, co kluci. Padl ti tam někdo do oka? Nebo rovnou k nohám?"
Yae se rozesmála. "Ty jsi praštěná Mio. Ale jo, máš pravdu, někdo mi do oka padl."
Mio se zakuckala vínem, které si právě vzala od kolemjdoucího číšníka.
"Cože? Jak to, že o tom nic nevím? Kdo to je? Jak vypadá? Už jste byli na rande? Řekla jsi mu, že se ti líbí?"
Yae zatvářila tajemně. "To bys chtěla vědět, viď?"
"No jasně, že jo, dělej, nenapínej mě." Mio přímo nadskakovala vzrušením. Yae se musela usmát, její kamarádka se někdy chovala, jako by mladší, než ona sama.
"Je to jeden spolužák. Je hrozně hezký. Má černý vlasy, modrý oči, vysoký a vážně úžasný."
"Páni, to zní skvěle. Takového fešáka chci vidět. Nemáš fotku?"
"Bohužel ne, ale slibuju, že to napravím a pošlu ti jí."
Yae si ještě chvilku povídala s Mio, ale ta se pak musela pozdravit s dalšími známými a Yae osaměla. Rozhlédla se, s kým by si mohla popovídat. Všude kolem bylo plno lidí v pestrých šatech a maskách. Do háje, jak má vědět, kdo je kdo?
Jak se bezradně rozhlížela kolem, upoutala ji jedna maska, která se prodírala davem směrem k ní. Dívka se na ní pátravě zadívala. Byl to muž v masce, která mu zakrývala celou tvář. Celá byla černá s bílými ornamenty a skvěle se hodila k pirátskému oblečení, co měl na sobě. Tmavé volné kalhoty, rudou šerpu kolem pasu a černou košili s širokými rukávy a rozhalenkou. Kdo to může být? Byl moc daleko, aby to mohla uhodnout. Rychle se rozhlédla kolem sebe, ale nikdo blízko ní zrovna nebyl, takže nejspíš mířil opravdu k ní. A tak na něj čekala. Hýbal se elegantně, takřka mezi lidmi tančil, aby se nikoho nedotkl a do nikoho nevrazil. Když přišel blíž, Yae se snažila zachytit jeho pohled, aby zjistila, jaké má oči, ale nedařilo se. Konečně stál před ní. Dívka se konečně povedlo pohlédnout do těch neuvěřitelně modrých očí a začala tušit.
"Smím vás požádat o tanec, má krásná paní?"
"Ryuu! Co tady děláš?"
Ryuu zvedl hlavu z poklony, se kterou žádal Yae o tanec a zamrkal na ni.
"Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Tak co, zatančíme si? Alespoň si budeme moct popovídat."
Yae se usmála a podala Ryuuovi ruku, ten ji uchopil a už se spolu otáčeli v moři masek.
"Tak znovu, co tady děláš?" Yae mluvila potichu, i když bylo nepravděpodobné, že by je při tanci někdo poslouchal.
"Tančím s tebou."
"Ryuu přestaň si dělat legraci a mluv vážně. Jak ses sem dostal, je to jen pro zvané."
"Což nás přivádí k otázce, proč jsi mě nepozvala."
"Protože jsem o tom nevěděla a vůbec, já se ptala první."
"Třeba mě pozval někdo jiný."
"Jak ses dostal k tý pozvánce?"
"Nebylo to zas tak těžké."
Yae se na něj podezřívavě zadívala.
"Dobře, tak tohle přejdu, tak mi řekni pravdu alespoň teď. Proč jsi sem přišel?"
"Chtěl jsem tě vidět v těhlech nádherných šatech. Už jsem ti říkal, že ti to moc sluší?"
"Ryuu!"
"Dobře, říkal jsem ti, že ti to, co jsi chtěla vědět, řeknu jedině dnes večer. Tak jsem tady, abych nemusel porušit slovo."
"Díky Ryuu. Jestli ti nebude vadit, že jsi přišel ty za mnou a ne já ze tebou, tak tě zvu. Pokoj mám nahoře, tak když nenápadně zmizíme, tak mi to můžeš říct."
"Výborně."
"Tak pojď."
"Už?"
"Jasně, stejně, co tady?" Yae hořela zvědavostí. "Pojď, tudy po schodech." Yae strhla Ryuua z parketu a nasměrovala ho ke schodům. Když však stoupla na první schod, zastavil ji jeden ze sluhů.
"Je mi líto, slečno, ale vaši rodiče zakázali, aby jste odešla před koncem večírku."
"Nech mě projít."
"Opravdu se omlouvám, ale nemohu."
Yae se na sluhu zamračila a odhadovala, jakou má šanci mu proklouznout. Přejela pohledem po jeho rozložité postavě. Moc velkou asi ne. Proč do háje dělá sluhu, neměl by to být spíš kulturista? Kdyby ovšem nechtěl udělat scénu, tak by mohla…
Myšlenka zůstala nedořečená.
"Yae!"
"Ano, mami?"
"Říkala jsem ti, že odtud nemáš odcházet. Teď pojď se mnou a opovaž se udělat scénu." Poslední slova už jen zašeptala a pokynula dceři, aby ji následovala. Ta ještě stihla zatahat Ryuua za ruku a dát mu tak najevo, aby šel za nimi.
Sayori prošla pomalu celým sálem, cestou se na všechny usmívala a s několika prohodila pár slov.
"Tady počkej a hlavně žádnou scénu, rozumíš?"
Yae mlčky přikývla. Matka se hned otočila a odešla a nechala tam nervózní dceru stát.
Proč jí pořád zdůrazňují, aby nic neprovedla? Yae se začala bát. Měla nepříjemné tušení, že to bude něco opravdu zlého, co se jí rozhodně nebude líbit.
"Yae, co to bylo?"
"Nevím, Ryuu, ale musím tu počkat a neudělat žádnou scénu."
"Scénu? Proč bys měla dělat nějakou scénu?"
"To je právě to, co nevím a co mi dělá starosti."
Ryuu chtěl ještě něco říct, ale odkašlání, které zaznělo ve všech reproduktorech ho přerušilo. Oba dva se ohlédli. Na nízkém pódiu, před kterým stáli, se objevil Yain otec s mikrofonem v ruce.
"Dámy a pánové." To už ho sledovali všichni lidé v sále. Ztichla i hudba, lidé přestali tančit a povídat si. "Chtěl bych vás tu všechny přivítat a poděkovat vám, že jste sem dnes vážili cestu. Dnešní večer, je velice důležitý a cenný, a proto jsem chtěl, abych ho s vámi mohl sdílet. Tento večírek je na oslavu ještě užšího vztahu mezi rodinami Matsuhi a Kannagi. A proto je mi nesmírným potěšením oznámit vám zasnoubení mé dcery Yae s Daichim Matsuhira."
Síní se rozezněl ohlušující potlesk a šum hlasů. Yae ale nic z toho neslyšela. Bradu měla pokleslou, v údivu otevřenou pusu a vytřeštěné oči. V hlavě měla úplně prázdno. Jediné, co si dokázala uvědomit bylo to slovo. Zasnoubená. Celou ji naplňovalo, znělo jí v hlavě, jako kdyby se na něm její myšlenky zasekly a nemínily se pohnout dál. Zasnoubená zasnoubená.
Pomalu si zase začala uvědomovat svět kolem sebe a uslyšela i tichý hlas, který se ji snažil probrat. Zavřela pusu a otočila se k Ryuuovi, který ji jemně držel za ruku a očividně se už delší dobu snažil upoutat její pozornost.
Yae se konečně pořádně probrala a rozhlédla kolem. Lidé kolem ní se na ni dívali, několik se tvářilo zmateně, jiní pobaveně, několik se nepokrytě usmívalo a ukazovalo na ní. Dívka se rychle ovládla a nasadila klidný obličej, který nijak neukazoval na bouři, která ji zuřila v nitru.
Tohle jen tak nenechá. Kde má rodiče? Ah, támhle je matka. Hned to s ní musí vyřídit.
"Oh, slečno, gratuluji vám."
"C…Cože? Ah, děkuji." Yae si zaskočeně potřásla rukou s nějakou ženou v zelených šatech.
"Gratuluji k zasnoubení. Jistě je o pro vás obrovská radost."
"Jménem firmy Aosuti bych vám chtěl poblahopřát k zasnoubení."
"To je úžasná zpráva. Blahopřeji vám jménem celé K.L. group.
Yae se naštvaně zadívala na ten dav gratulantů. Nemá šanci jim utéct. Začala se na všechny usmívat, podávala jim ruce a nenápadně se snažila dostat ke schodišti. Její snaha však byla náhle zmařena člověkem, kterého teď chtěla vidět ze všeho nejmíň.
"Ahoj, Yae. Dneska jsem ještě neměl příležitost se s tebou pozdravit. Ty šaty ti moc sluší." Daichi se sehnul a políbil jí. Yae úplně ztuhla a měla co dělat, aby mu jednu nevrazila. Jak se opovažuje! Ale všude kolem byla spousta lidí, a tak se omezila jen na zuřivý pohled a mlčky strpěla jeho ruku, která ji objímala kolem pasu.
"Děkuji vám." Daichi se s odzbrojujícím úsměvem začal věnovat gratulantům a všem těm lidem, kteří se chtěli zalíbit budoucí hlavě Matsuhi group. Na všechny kolem se usmíval, podával si s nimi ruce a poslouchal jejich prázdné řeči. A Yae musela dělat proti své vůli to samé. Dav lidí ji brzy odřízl od Ryuua a nedal jí možnost uniknout.
Yae pomalu docházela trpělivost. Všude kolem bylo plno lid, kteří znovu a znovu opakovali ty samé, prázdné, neupřímné řeči, které nemysleli vážně a kterými se pouze snažili upozornit na svou firmu, podnik, nebo jen na sebe.
"Promiňte, s dovolením." Yae se začala prodírat davem pryč. Daichi se jí pokusil nenápadně zastavit, ale vysmekla se mu a zamířila nejkratší cestou pryč. Když se dostala z davu, rychle se rozhlédla po Ryuuovi. Ještě si všimla rozzlobeného pohledu matky, ale pak už zahlédla stát masku piráta kousek od sebe, jak na ni mává a snaží se upoutat její pozornost.
"Promiň, že jsem tě nechala čekat."
"Nic si z toho nedělej, konec konců, jsi zasnoubená a to je velká věc."
"Ryuu, jestli nechceš, abych tě praštila, tak toho nech."
Ryuu se smutně usmál. "A co mám dělat?"
"Pojď se mnou, právě mi došla trpělivost." Yae popadla Ryuua za ruku a táhla ho ke schodům. Dívčina matka, která správně uhodla, co chce její dcera udělat, jí vyrazila naproti. Ale Yae toho měla dost. Strhla si z ucha jednu modrou náušnici a podržela ji na natažené dlani.Stálo ji to jen zlomek soustředění a náušnice se zvedla dobrých deset centimetrů do vzduchu. Yae vyzývavě pohlédla matce do očí. Ta zbledla a zatnula zuby. Vyděšeným pohledem sklouzla po lidech kolem. Bylo jí jasné, co chce její dcera udělat. Vztekle se jí zablýsklo v očích a toporně jí pokynula hlavou, že rozumí. Yae prolétlo tváří zadostiučinění a náušnice jí dopadla zpátky do dlaně. Znovu trhla Ryuuem a vyrazila ke schodišti. Sotva stoupla na první schod, cestu jí zahradil ten samý sluha, co minule. Yae se otočila a zachytila pohled matky. Ta se zatvářila ještě zuřivěji a mávla na sluhu, ať je nechá projít. Yae naštvaně vypochodovala nahoru a hlasitě za sebou práskla dveřmi.
"Sakra! To si snad ze mě dělají srandu! Co je to napadlo!" Yae vztekle rázovala po pokoji. Měla chuť do něčeho praštit, kopnout, vztekat se. "Zasnoubení! Co to má znamenat! Jak si to představují, postavit mě před hotovou věc. To si myslí, že sklapnu a budu dělat, co mi říkají?! Tak to se sakra pletou!" Vztekle praštila rukou do zdi. Bolelo to víc, než myslela, ale bolest jí aspoň trochu probrala.
"Sakra" Dřepla si na gauč a teprve teď si uvědomila, že naproti ní sedí Ryuu a celou dobu ji pozoruje.
"Promiň, že tak vyvádím. Já jen…. překvapilo mě to."
"A naštvalo."
"Ani nevíš jak." V Yae se zase začal probouzet vztek. Jak si to vůbec představují? Celou dobu se nestarají, ani slůvkem se nezmíní, a pak najednou tohle!"
"Klid, nemůžeš to prostě odmítnout?"
"Prostě odmítnout? Tak lehké to nebude, viděl jsi to ne? Plno lidí, tisk, zítra to bude vědět celé Japonsko! To všechno proto, abych to nemohla odmítnout! Vsadím se, že už podepsali nějakou smlouvu, abych se z toho nemohla vyvlíknout."
"Takže říkáš, že to vzdáš a vezmeš si ho."
Yae se překvapeně podívala na Ryuua.
"Jasně, že ne." Nevesele se zasmála. "Živou mě nedostanou."
"Tak co tedy uděláš?"
"Zatím nevím, nemám všechny informace. Ach jo." Yae složila hlavu do dlaní. Proč mi to dělají?" Seděla skrčená v křesle a měla co dělat, aby se nerozplakala. Teď, když ji přešel největší vztek, ji začala bolet zrada rodičů. Pak uslyšela tiché kroky a ucítila, jak se gauč vedle ní prohnul. Vzápětí jí objaly Ryuuovy ruce a přitiskly ji k němu.
"Neboj se, to bude dobrý. To bude dobrý."
Yae se přitiskla k teplu přes sebou. Ten pocit byl takový zvláštní…. známý.
Dívka sebou trhla. Mysl jí náhle zalila vlna strachu a tma. V hlavě se jí objevil obrázek železných mříží a malé cely. Drobné tělíčko chvějící se pláčem, teplé objetí a uklidňující slova. 'Neboj se. To bude dobrý.'
Yae šokovaně otevřela oči a s výkřikem od Ryuua odskočila.
"Co je, co se děje?" Ryuu poplašeně vyskočil a očima propátrával místnost a hledal nebezpečí.
"Ne… to…" Yae si třela spánky a usilovně se snažila vybavit si co nejpřesněji to, co právě viděla. "Byla tam tma a mříže a někdo a…já? Co to bylo?"
"Co se stalo? Najednou jsi vykřikla a…" Ryuu bezradně pokrčil rameny.
"Byla to… vzpomínka. Myslím. Byla jsem ve tmě, v nějaké cele. Brečela jsem a někdo mě utěšoval úplně stejně, jako teď ty. Měla jsem strach. Strašný strach."
Ryuu se usmál, udělal krok směrem k dívce a znovu ji objal.
"Jsem rád, že jsi v pořádku a že si začínáš vzpomínat. Opravdu se omlouvám, jestli tě to vyděsilo."
"Ne, to je… počkat. Ty víš, co to mělo znamenat?" Yae Ryuua odstrčila a podezřívavě ho probodla pohledem. Ryuu si znovu sednul na gauč a poklepal na místo vedle sebe.
"Pojď si zase sednout. Slíbil jsem ti, že ti řeknu všechno, co vím, ne?"
Yae rázem seděla vedle něj a vyčkávavě se na něj podívala. Ryuu se musel usmát.
"Tak dobře, už jsi určitě uhádla, že tě znám z doby, na kterou se nepamatuješ. Přesto ale, můžeš mi říct, kam až přesně si na všechno vzpomínáš a odkud ne?" Ryuu se vyčkávavě podíval na dívku vedle sebe. Byl rád, že přestala myslet na tu patálii se zasnoubením. Později se tomu bude muset postavit, ale pro teď tu starost víc než ochotně odsunula stranou.
"Tak dobře. Poslední, co si pamatuju je, že jsme byli s rodiči někde na párty. Bylo to 21. září. Mě to tam ale vůbec nebavilo. Ještě si přesně pamatuji, jak jsem byla otrávená, že tam musím jít, a pak jsem jen seděla v rohu, stejně mě tam nikdo nepotřeboval a já se hrozně nudila. Vím určitě, že jsem mamce řekla, že chci jít domů a ona mě poslala za řidičem, ať mě odveze. Pak už nevím. Ještě si pamatuji, že jsem si v šatně vyzvedávala kabát. Takový světle hnědý, lehký, protože ten večer poprchávalo, ale pak už je to rozmazané. Myslím si, jenom si myslím, že jsem nastoupila do auta, ale je to jen takový pocit. Vůbec si nepamatuji, že bych to udělala. Jen mám pocit, že ano. No, a pak jsem se probrala v nemocnici, a tam mi řekli, že mě nějací lidé našli v bezvědomí ležet na ulici a že zavolali záchranku. Až od rodičů jsem se dozvěděla, že mě unesli a že jsem byla víc jak půl roku pryč."
"Dobře, já ti tedy řeknu všechno, co vím, ale pozor, varuji tě. Bude to znít dost nepravděpodobně. Možná bych měl pro začátek zmínit, že vím o té tvé schopnosti pohybovat předměty."
Yae zkameněla. Cože? Jak to zjistil? To předtím přece nemohl vidět, na to si dávala pozor. Co teď má dělat? Jestli jí s tím bude vydírat…
"Uklidni se, ano? Prosím tě nepanikař, klid. Zhluboka se nadechni a poslouchej mě."
Ryuu s Yae lehce zatřásl, aby jí probral. Dívka se zhluboka nadechla a pokoušela se uklidnit.
"Dobře, jak jsi to zjistil?"
"Asi bude lepší, když ti nejdřív něco ukážu. Pak mi budeš víc věřit." Ryuu přes sebe natáhl levou ruku a pravou zamířil k opasku. V pochvě tam měl repliku pirátské šavle a kratší nůž. Když ho vytáhl, Yae udiveně nadzdvihla obočí. Nebyla to replika, ale skutečný, na první pohled dost ostrý nůž. Ryuu přiložil střenku k hřbetu ruky a rychle po něm přejel ostřím. Yae poplašeně vyjekla, když viděla, jak se z rány hrne krev.
"Ty blbečku! Co to děláš! Vždyť-"
"Ticho, dívej se." Ryuu strčil Yae ruku před obličej. Dívka se zadívala na ránu. Přímo před jejíma očima se přiblížily okraje rány k sobě a vzápětí celé říznutí zmizelo. Na ruce zůstala jen zasychající krev, která Yae dokazovala, že se jí to všechno jen nezdálo.
"C… Co to bylo?"
"Moje schopnost."
"Tvoje… Cože?"
"Nediv se tak, ty zase umíš zvedat předměty bez toho, aniž bys na ně sáhla.
"Ale to je něco jiného. Tohle…" Yae nevěděla, jak pokračovat. Nevěřícně zírala na zahojenou ruku, po ráně nebylo ani památky ani jizva tam nezůstala. Jen normální, hladká kůže. Zavřela oči a snažila se to všechno vstřebat.
"Možná bys měl začít od začátku."





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama