Důvod zůstat

12. listopadu 2013 v 13:56 | Alvrin |  Povídky
Měla tam opravdu jezdit? Proč vlastně by tam měla být?
Seděla na koženkovém sedadle ve vlaku směrem na Prahu a přes zapatlané okénko sledovala krajinu ubíhající kolem a mizející v dálce. Hleděla na zelená a hnědá pole, tmavé lesní stromy, mapu krajiny občas narušila nějaká silnice či skupina domů, nad tím se klenula obloha pokrytá šedými, bezútěšnými mraky.
I přesto by se jí jindy ta cesta celkem líbila, jindy...
Ale teď na to neměla náladu. Bezmyšlenkovitě jezdila prstem po vyklápěcím stolku a roztírala mokrou skvrnku,kterou na něm zanechala její flaška s vodou.
Naposledy ji viděla před 6 lety. Tenkrát studovala na střední. Tenkrát byl její život byl celkem normální. Práce do školy, pomlouvání učitelů, poflakování se s přáteli, ohlížení se po hezkých klucích, prostě obyčejný život středoškolačky. Doma příliš času netrávila, leda snad u počítače, co tam taky, když matka i otec byli v práci a vraceli se většinou až pozdě večer. To už spíš byla raději u babičky, která jí vždycky ráda viděla. Zpočátku jí nezájem rodičů občas zamrzel, ale časem si zvykla a vyhovovalo jí to.
Až do toho dne, kdy se vrátila domů a zjistila, že oba rodiče jsou už doma. Už samotný tenhle fakt ji přinutil zostražitět. Nebylo to normální. Nikdy nechodili domů dřív než ona a pokud přece jen ano, rozhodně ne oba najednou.
Sdělili jí to zcela poklidně, jakoby o nic nešlo, jakoby jí tím nebořili její svět. Prý už prostě nějak nemají nic společného a nevidí důvod, proč spolu dál zůstávat.
Ječela na ně tenkrát hodně, ale pak ji to přešlo, zamkla se ve svém pokoji a sluchátek si pustila hudbu nejhlasitěji, jak to šlo, zatímco vzlykala do polštáře.
Když přišla druhý den ze školy, sbalila si věci a odstěhovala se k babičce. Tam už zůstala a své rodiče zcela vyčlenila ze svého života. Nezvedala jim telefony, odmítala se s nimi bavit, když je potkala na ulici, vyhla se jim obloukem.
A oni se ani příliš nesnažili, rozhodně míň než čekala. To ji ještě víc zatvrdilo. Časem se jejich kontakt omezil pouze na to, že jí posílali peníze na účet a přání k Vánocům.
Přišla jí pozvánka na svatbu, matka se znovu vdávala, ale ignorovala ji. Má se snad radovat z toho, že si matka bere nějakého cizího chlapa?
Nastoupila na vysokou, už nebydlela u babičky, ale na kolejích. Seznámila se s Karlem a ten jí úspěšně zlomil srdce.
Sehnala si byt a chystala se nastoupit do práce, když jí přišel ten dopis. Matka ji chce vidět. Nechtěla jet, ale mluvila o tom s babičkou po telefonu a ta ji přemluvila.
"už příliš dlouho jsi plná vzteku a hořkosti, Kačenko. Zkus s ní alespoň promluvit. Vždycky přece můžeš odejít."
Přesto ještě dlouho váhala, než se rozhodla. A proto teď seděla ve vlaku a poslouchala pravidelné kodrcání jeho kol na kolejích, zatímco se jí myšlenky neklidně převalovaly v hlavě.
"Je tady volno?" mladý hlas jí přinutil vzhlédnout. Spatřila kluka, kterého by kámošky z vysoké rozhodně označily jako sexy. Vysoký, světlovlasý, oblečen s takovou tou dráždivou nedbalostí.
"Samozřejmě, klidně si sedněte," odpověděla ochotně a v duchu přemítala, kam asi jede.
Brzy se to dozvěděla.
"Jedete až do Prahy?"
"Ne, vystupuji už ve Vršovicích."
"Opravdu?" zatvářil se překvapeně, "já taky."
"Jedu domů ke strýci, neviděl jsem se s rodinou přes pět let, studoval jsem v Anglii," vyprávěl jí. Musela myslet na svoji rodinu, také je dlouho neviděla, ona o to však ani nestála.
Mladík byl opravdu příjemný společník, neměla žádné zábrany se s ním bavit. Na chviličku jí sice naskočila myšlenka, jestli to není nějaký úchyl, který z ní chce jen vymámit informace a pak jí něco udělat, ale když viděla jeho odzbrojující úsměv, který ji nutil červenat se, okamžitě to zavrhla. Někdo takový prostě nemůže být hajzl.
Vyhrnuli se na Vršovickém nádraží spolu s hromadou otravných lidí, tlačících se kupředu, jen aby byli rychle pryč z vagónu a nástupiště, a zůstali stát na chodníku s fleky od žvýkaček. Na vteřinku, jako už tolikrát zauvažovala, proč jsou Češi taková prasata, jakoby nemohli odpadky házet do koše, vždyť jich bylo všude kolem plno.
Otočila se k němu. Teď už věděla, že se jmenuje Tomáš a že vystudoval na ajťáka.
Náhle se jí nechtělo loučit.
I on zaváhal a pak se zeptal: "Nemohli bychom se někdy sejít?"
Příliš dlouho se nerozmýšlela: "Dám ti na sebe číslo."
Ještě když seděla v tramvaji, nemohla na něj přestat myslet. Když však vystoupila, myšlenky rázem změnily svůj směr. Přistoupila k ní známá postava.
"Katko?"
Skoro by matku nepoznala, zestárla, a měla jiný sestřih, ale stále to byla ta sebevědomá žena, jakou si pamatovala.
Chviličku na sebe koukaly, jakoby nevěděly, co si počít.
Jestli doufá, že ji bude objímat, tak se spletla, pomyslela si Kateřina.
Nakonec se matka obrátila na podpatku: "Tak pojď, mám tu auto."

Zajeli na příjezdovou cestu a vystoupily. Pohlédla na dům, spíš to byl vilka.
"Polepšila sis."
"Jo, Pepa má dobrý plat a můj taky není špatný. Tak pojď, Pepa není doma, ukážu ti, kde se můžeš zabydlet."
Vyšli po pár schodech a vešli dovnitř. Všude dokonalý pořádek, matka taková byla vždycky, to po ní Katka rozhodně nezdědila. Moderní kuchyně, otevřenými dveřmi zahlédla obývák laděný do červena.
"Tak tady je tvůj pokoj, vítej doma, Katko. Nechám tě vybalit."
Matka ji nechala stát na hnědém koberci s umělými vlákny a odešla. Kateřina stála uprostřed pokoje, vedle sebe svůj kufr.
Vítej doma! Jakoby to nebyl dům, který v životě neviděla, bez jediné známé věci a člověka, kromě matky, o níž prohlásila, že už jí nechce nikdy vidět.
Byly to matčiny kulaté narozeniny, mělo se sjet spousta známých, jakoby někoho z jejích přátel znala. Jenže babička byla přesvědčivá a teď už Katka byla, nemohla se jen tak sebrat a odjet, přestože by to nejraději udělala. Jenže to by vypadala jako naprostý zbabělec a s tím už skončila. Prostě tu oslavu nějak přetrpí a zase se s pár let s matkou neuvidí. Babička celé ty roky doufala, že se Kateřina s matkou udobří, ale nešlo to. Katka prostě na to prostě neměla chuť. Proč dávat milost někomu, který se ani nesnaží o omilostnění?
Rozhlédla se po pokoji. Byl zařízen pěkně, ale matka ho určitě nezařizovala, na to tu bylo příliš útulno. Matka se svým uklízecím perfekcionismem byla naprosto praktická.
Otevřela skříň, aby si vybalila, ovanula ji vůně levandule, někdo ji tu uložil a celý pokoj se naplnil její vůní. Bylo jí to milé, takhle to vonělo i v jejím pokojíčku u babičky.
Vybalila si věci z kufrů, vzala si toho dost, ale váhala, zda to vše vůbec vyndavat, nechtěla se tu přece zdržet dlouho. Vybalovala dlouho, jen aby zabila čas, neměla zájem vycházet z pokoje a snažit se předstírat, že matku ráda vidí.
Ale ani vybalovat nejde donekonečna. Když po dvacáté urovanala již dávno dokonale složené hromádky oblečení, usadila se na postel a vytáhla tablet, ozvalo se zaklepání na dveře.
"Dále," zavolala a vyndala si sluchátka z uší, přestože by raději dotyčného poslala někam do háje.
Dveře se tiše, pomalu otevřely, matka vešla do pokoje.
"Můžu s tebou mluvit?"
Přikývla. Co jí zbývalo. Tím, že sem přijela, dala signál, že je ochotná se usmířit, přestože tomu tak nebylo, a bude se s ní muset bavit.
"Jsem ráda, žes přijela. Myslela jsem, že odmítneš."
"Chtěla jsem, ale bábi mě přemluvila."
"Vím, že jsi hodně naštvaná na mě i otce, ale dopadlo to, jak to dopadlo, teď už s tím nic nenadělám. Chtěla jsem s tebou mluvit, řešit to, co se dělo, ale nepustilas mě k sobě. Jediné, jak se to můžu pokusit napravit, je říct ti, že mě to mrzí."
Kateřina se zadívala na tu ženu před sebou. Už to nebyla ta chladná, sebevědomá žena, kterou nezajímalo, co její dcera dělá ve svém volném čase či proč chodí pozdě domů. Nyní působila tak nějak zhranitelněji, ale Katčino srdce už bylo příliš dlouho nuceno býti tvrdým.
"A to si myslíš, že to jen tak přijmu. Že mi jen řekneš sorry a všechno to spraví? Řekni mi, pomysleli jste alespoň jednou, jedinkrát na mně, když jste se rozhodovali k rozvodu? Zajímalo tě, alespoň jednou, kdo vlastně jsem? Nebo jsem byla jen dcerou, jejíž úspěchy ses mohla chlubit před kolegyněmi. Neděláš i tohle jen proto, aby sis nade mnou mohla umýt ruce?"
"Katko,..."
"Tohle nezvládám. Nech mě prosím tě být, dařilo se ti to přece celé ty roky výborně."
Matka vstala: "Myslela jsem, že to chceš mezi námi dát do pořádku, když jsi přijela."
Klaply dveře a Kateřina osaměla. Zabořila hlavu do polštáře a tlumila jím hněvivé, bolestivé vzlyky, které jí otřásaly tělem.
Konečně se uklidnila a pokusila se utřít si z očí rozmazanou řasenku. Takhle naposledy brečela, když se rozešla s Karlem. To se zamkla na koleji a její spolubylící marně bušila do dveří a častovala ji slovy ne zrovna vhodnými do úst dámy, teda ne že by Johana byla dáma.
V hlavě jí znovu zazněla matčina slova: "Myslela jsem, že ses chtěla usmířit."
Vlastně, uvědomila si překvapeně, opravdu to kdesi v koutku duše chtěla. Už příliš dlouho v sobě nechávala hlodat nenávist.
Jenže ten rozhovor ji znovu probudil k životu. Rozjitřil staré rány, připomněl okamžiky, na které chtěla zapomenout.
Ale to je tak slabá, že se jí nechá ovládnout? Ne, když už sem přijela, musí se alespoň pokusit o zlepšení. Bude se chovat dobře, snad to zvládne.

O pár hodin později zaklepala matka znovu na dveře a skoro až bázlivě se zeptala: "Dáš si večeři?"
Katka vstala: Moc ráda, díky."
Přešla kolem matky a nevšímala si překvapení, které se jí objevilo na tváři. Večeře proběhla v klidu, třebaže trochu rozpačitě. Katka se seznámila s Pepou, který by jí byl velice sympatický, kdyby se potkali za jiných okolností. Nevěděla, zda je za tu sympatii vděčná či nikoli. Kdyby jí byl nesympatický, mohla by to matce vyčíst, ale Pepa se choval tak mile, že ho prostě nesnášet nemohla. Na druhou stranu, třeba jí to usnadní matce odpustit.
Přes tu celkem dobrou náladu však odešla spát brzy. Přece jenom, v srdci se jí stále ozývala ta stará zlost. Ta jen tak nezmizí.
Dlouho se převalovala na posteli, než konečně usnula.

Matka se opravdu snažila zatáhnout do centra dění a ona to chvíli vydržela, ale zkrátka tu nikoho neznala a nebylo tu moc lidí v jejím věku. První hodinu vedla zdvořilé konverzace a poslouchala, jakou to má Ivona krásnou dceru, a usmívala se, ale potom už byla příliš unavená přesdstíráním. Vyzvedla si od stolů s pohoštěním sklenku šampaňského a vydala se k zahradnímu bazénu, kde nebylo tolik lidí. Usedla na okraj bazénu a komíhala nohama nad jeho modrým dnem. A znovu jí přišla na mysl otázka, na kterou myslela už ve vlaku. Měla sem vůbec jezdit?
A znovu se za ní ozval ten hlas, který jí vytrhl z myšlenek už tentokrát.
"Katko, jste to vy?" Otočila se a překvapeně na něj hleděla. Přivolávala ho snad svou depresivní náladou.
"Tomáši? Co ty tady děláš?"
"Na to jsem se přesně chtěl zeptat já tebe."
"Já tady teď na chvíli bydlím."
Zatvářil se zmateně: "Bydlíš? Ale strýc nemá dceru."
"Strýc? Jaký strýc?"
"No Pepa přece."
"To je tvůj strejda?" teď se zatvářila zmateně zas ona.
"Jo, ale ty přece nejsi jeho dcera?"
"Ne," řekla s úlevným úsměvem, "jen nevlastní, moje mamka je Ivona."
"Tak takhle, říkal jsem si, že bych zapomněl na sestřenici? Ale nevybral mi ji strejda špatně, to se musí nechat," zasmál se.
Zrudla. Ale hned mu to vrátila: "No ani já si nemůžu stěžovat."
Byla s ním legrace, to se muselo nechat a oslava se hned stala příjemnější. Teď už se nenudila a ani ji nenapadlo, že by ještě toho dne odjela. Večer, když se s Tomášem loučila, cosi v jejím nitru pomalu začalo tát. V mobilu uložené číslo a příslib brzkého setkání rozehřívaly její ztvdlé srdce a činily ho měkčím. Už věděla, proč zůstat.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama