Kapitola 5

3. listopadu 2013 v 21:45
Probudil se, bylo šero a země pod ním se houpala a nějak ujížděla do strany. Na chviličku se vylekal, pak si však uvědomil, proč tomu tak je. Stále seděl na Tath, musel usnout s hlavou položenou na jejím krku.
A stále ujížděl kamsi do neznáma s těmi cizinci. Jakmile si tento fakt uvědomil, napřímil se sedle. Jak se to mohlo stát?
Každopádně už dál pokračovat nebude, dokud mu nedají nějaké vysvětlení. Proč ho dostávali z vězení, kam jedou, co jsou zač. Sám v té chvíli neměl docela jasno, zda jim za vysvobození z vězení je vděčný či nikoli, proto chtěl odpovědi.
Cizinci jeli před ním, nijak zvlášť si ho nevšímali. Vlastně by mohl zmizet, aniž by si toho všimli. Ale on chtěl vědět, co jsou zač. Proto zarazil Tath a místo toho, aby ji otočil na druhou stranu, zavolal na neznámé: "Stůjte!"
Kupodivu poslechli a otočili koně k němu, ale jejich tváře byly stále zčásti skryté stínem kapucí, nebylo mu to milé, ale nic s tím nemohl dělat.
"Dál s vámi nepojedu, dokud mi neřeknete, kdo jste a proč jste mě vytáhli z vězení."
Jeden z nich popojel blíž k němu a Amroth teď lépe viděl jeho tvář. Bledou, ostře řezanou, ale pohlednou, lemovanou tmavými vlasy. Oči temné, kvůli jejich zastínění nerozeznal jejich barvu, a přece nejvíce upoutaly jeho pozornost.
"Nutí tě snad někdo, abys s námi jel?" mužův hlas zněl posměšně.
Mladíka tím zarazil. Pravda, kromě toho, že ho jeden z nich donutil, aby vylezl z vězěnské cely, bylo vše, co udělal, jen jeho aktivita.
Na druhou stranu, po celou cestu městem se mu stále jeden z nich držel za zády, a Amroth si nebyl jist, co by mu udělali, kdyby se rozhodl jinak, než oni. Stále mu tanula na mysli vzpomínka na mrtvé strážné. Nedůvěra v tyto muže se tím rozhodně neumenšila.
Každopádně nevěděl, co by na tohle odpověděl a tak se pokusil o protiútok.
"A ne snad?"
Muž se poušklíbl: "Vlastně, když se na to ptáš, tak ano."
Mladíkovi explodovala v hlavě prudká bolest. Poslední, co ho napadlo, než ztratil vědomí, bylo, kdo ho to vlastně praštil, když všichni tři cizinci byli před ním a jak se ten neznámý mohl dostat tak blízko k němu, aniž by si ho všiml.

Když se probral, hlava o stále bolela. Ležel na vlhké zemi pokryté lesní trávou, voněla a lechtala ho na tváři, ale to ho teď zrovna příliš nezajímalo. Byla tma, malý ohýnek kousek od něj vrhal světlo na křoviny a stromy okolo, vykeslujíc na nich prapodivné obrazce. U ohně seděly čtyři postavy a tiše se mezi sebou bavili. Slovům nerozuměl, ale zvuk jazyka zněl jinak než obecné řeči.
Zkusil se posadit, jeho pozice byla dost nepohodlná, a uvědomil si, že má ruce i nohy pevně svázané. I tak se mu však pokus o zvednutí se do sedu zdařil.
"Už se probral," jeden z neznámých přerušil hovor, který až dosud vedli.
"Dojdu se na něj podívat," před Amrothem se zastavil muž, který s ním předtím mluvil, pokud tedy všichni neznámí neměli stejně bledou pokožku a oči stejně zářivě temné.
Amroth měl sto chutí se znovu začít ptát, ale po minulé zkušenosti raději mlčel a čekal, jak se věci vyvinou.
"Jmenuji se Arakin. Omlouvám se za tohle," ukázal na Amrothova pouta, "ale nevypadal jsi, že bys byl ochotný spolupracovat a my potřebovali rychle zmizet."
"Kdo je to my?"
Ten, který se představil jako Arakin, mávl rukou k ohni: "No přece já a mí společníci."
Pousmál se: "Tak snadno to nepůjde. Řekneme ti víc, teprve až si získáš naši důvěru."
"Tak to bude oboustrané. Co po mně chcete?"
"Jen abys jel s námi bez kladení otázek. Vojáci už určitě prohledávají kraj a když budeš dělat problémy, akorát jim ulehčíš práci. A myslím, že oprátka by se ti moc nezamlouvala."
Mladíkovi přeběhl mráz po zádech, muž to řekl tak klidně, jakoby bylo věšení každodenní, celkem obyčejnou záležitostí.
"Možná, že ne, ale jestli si myslíte, že s vámi pojedu bez toho, že byste mi dali důvod, tedy kromě toho, že po mně jdou, mýlíte se. Chci vědět minimálně to, kam mě chcete vzít a proč."
"Toho jsem se obával. Jak chceš, vybral sis sám. Doufal jsem , že by to mohlo jít po dobrém, i když jsem příliš nevěřil tomu, že budeš souhlasit."
Během řeči muž ošpuntoval malou nádobku a část jejího obsahu vylil na ostří nože.
Amroth začínal mít opravdu špatné tušení.
"Co to děláte?" hlas mu nepatrně sklouzl, přece jen se nedokázal zcela ovládnout.
Arakin se k němu sklonil a pevně uchopil jeho ruku. Snažil se vyškubnout, ale marně. Ostří se zalesklo a mladík pocítil v dlani pronikavou bolest. Pak náhle pouta kolem jeho zápěstí a kotníků povolily. Jeho první myšlenkou byl útěk, ale slova, která uslyšel, ho zarazila dřív, než se vůbec stačil zvednout.
"Ani na to nemysli. Právě teď se ti dostal do krve jed, který tě do dvou dnů zabije. Když půjdeš s námi, dáme ti protijed, jestliže nás však neuposlechneš, můžeš se spolehnout na to, že zemřeš. A jestli uvažuješ o tom, že bys snad stejně utekl a našel protijed sám, ujisštuji tě, že se ti to nepodaří. Tahle látka není zrovna známá, a i kdyby se ti podařilo zjistit, jak se proti ní bránit, upozorňuji tě, že stále budeš mít v patách strážné. Takže už budeš rozumný?"
"Vzhledem k vaší lákavé nabídce nemůžu odmítnout."
Arakin se usmál: "Nikdy neztrácíš smysl pro humor, to se ti bude ještě hodit. Já věděl, že si budeme rozumět. Tak co kdybys šel mezi nás, ať se můžeme lépe poznat. Strávíme spolu ještě dost času."
"Ne díky," zavrčel.
"Tak nic, donesu ti něco k jídlu, ať máš dost sil na cestu."
Opravdu odešel k ohni a vrátil se s kusem dobře propečeného masa a měchem s vodou, zatímco Amroth zvažoval svou situaci. Byl to opravdu jed nebo jen trik jak ho přimět k poslušnosti? Podle toho, co o těch neznámých věděl, však vypadali spíš na to, že neblafují. Co tedy dál. Má se jimi jen tak nechat vláčet, kam se jim zachce? I kdyby s ním měli dobré úmysly, o čemž pochyboval, nelíbilo se mu jen tak se nechat vést a nevědět kam. Neměl rád, když se někomu musel podřizovat, aniž bvy věděl důvod.
Jak tedy dál? Napadlo ho vzít jednoho z nich jako rukojmí, donutit je vydat mu protijed a prchnout. Jenže co když odmítnou? Dokáže jen tak chladnokrevně zabít muže? Nebyl si jistý. Boj, to ano, ale jen tak někoho podříznout, třebaže mu vyhrožuje smrtí. Amroth ještě nikdy v životě nezabil žádného člověka. A i kdyby ho zabil, akorát přijde o rukojmí a nebude mít proti nim nic. Byl si jistý, že tihle by na jeho hru nepřistoupili. Podle toho, jak zatím jednali i podle jejich odění je odhadoval na někoho dobře postaveného. Jsou to profesionálové. Jenže jací? Vojáci? Na to nevypadali. Vlastně nevypadali na nikoho v králových službách, třebaže Arakin vypadal dobře oblečen. Ne nějak zvlášť honosně, celkem jednoduše, ale v dobře padnoucím a pohodlném šatu. Snad tedy nějací dobrodruzi.
Na každý pád, co po něm chtějí? Pokud věděl, nevyznačoval se ničím zvláštním. Takových jako byl on bylo mnoho, obchodnící, potulní kováři, nižší šlechtici toužící po dobrodružství, zlodějíčci, komedianti a další hledající ve světě štěstí, slávu, bohatství či snad moudrost, ačkoli tu lze jen těžko nalézt. Tak proč si vybrali zrovna jeho?
Bude to muset zjistit. Na přímé otázky mu zřejmě neodpoví, ale mohli by být ochotní se s ním alespoň bavit. A když už budou v tom...
Nejspíš jim to dojde, budou si dávat pozor, ale může to alespoň zkusit. Rozhodl se, že zatím se pokoušet o útěk nebude, alespoň dokud nezjistí, co jsou zač. Zvědavost sehrála svou roli. A také, dokud nebude vědět, jak se to má s tím jedem. Rozhodně nehodlá umřít někde v hostinci na následky otravy jen proto, že se nechtěl dát nechat oklamat.
Bolest v dlani a vůně masa ho vytrhly z úvah. Všiml si, že mu zde Arakin nechal i kus látky, přišlo mu to k smíchu. Jaká najednou starost o to, aby nepřišel o trochu krve, když má v sobě jed, který ho má údajně do dvou dnů zabít.
Ale stejně si opláchl ruku od krve trochou vody a látku použil. Měl by o sebe dbát, musí vydržet a být při síle, až ji bude potřebovat.
Pak pohlédl na jídlo. Už dlouho neměl nic v ústech a maso tak lákavě vonělo. Na chvilinku zaváhal, ale pak se do něj pustil. Co horšího mu vlastně můžou udělat? Ještě víc ho přiotrávit? Jaký by to mělo smysl?
Jeho žaludek proti tomuto rozhodnutí rozhodně neprotestoval.

Spatřil krásnou dívku. Seděla na malém kopečku uprostřed louky a nastavovala tvář slunci. Tmavé vlasy jí spadaly po zádech a dotýkaly se vrcholků stébel trávy. Něžnou ruku natahovala k nebi, bělostný motýl na ni usedl a chlubil se světu krásou svých křídel.
Kráčel blíž a blíž, cosi ho k ní přitahovalo. Teprve když byl téměř u ní, pohlédla na něj. Byla krásná. Štíhlý obličej barvy mramoru zdobila ústa jako růže dva okvětní plátky růže a oči podobné očím laně. Tak něžné, velké, lemované hebkými řasami. Usmála se na něj a on přistoupil až k ní, jako očarován.

Arakin jím ne zrovna jemně zatřásl: "Vstávej, musíme vyrazit."
Amroth se posadil. Bylo chladné, kalné ráno, všude kolem něj se mlha válela mezi stromy. Ani stopy po nějaké louce prohřáté sluncem, natož po dívce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama