Ve skrytu stínů

9. listopadu 2013 v 19:41 | Alvrin |  Povídky
Ze stanice metra vyšla dívka. Podle jejího oblečení se dalo usoudit, že jí peníze nechybí, kabelka naditá knihami a pohledný mladý obličej napovídal, že je to studentka, dobré nalíčení a rázný krok nohou obutých v botkách na vysokém podpatku svědčily o tom, že jí seběvědomí nechybí.
Přesto nevypadala úplně jistě. Byl už večer a v místech, kam nedosáhlo světlo pouličních lamp, byla téměř naprostá tma.
Zahnula do leva a ubírala se směrem k Národní třídě. Temného stínu, který ji sledoval, si povšimla teprve, když míjela osvícenou výlohu šperkařství. Na chvíli se zastavila, aby si prohlédla vystavené zboží a kousek od ní spatřila muže postávajícího na rohu tak, aby naň světlo lamp nedosáhlo. Odvrátila se od výlohy a spěšnými kroky se vydala dál. Klapot jejích podpatků se rozléhal opušťěnou ulicí a zněl nepravidelně, před každou lampou se zrychloval a za ní zpomaloval, to jak se dívka instinktivně snažila zůstat ve světle, jakoby ji pouhá záře lamp mohla ochránit.
Muž za ní kráčel tiše, jen občas zaslechla jeho chraplavé zakašlání, ale stále ji sledoval. Vypadal na bezdomovce, zarostlý, oděný do pomuchlané hnědé bundy, potrhaných kalhot a sešlapaných botasek.
Ohlížela se stále častěji, to jak v ní narůstal strach. Teď zřejmě litovala volby svých bot, tak nevhodných k běhu. Po pár dalších uličkách už však na botách nezáleželo. Dala se do běhu, klopýtala na podpatcích, těžká taška ji bila do boku.
Konečně se před ní objevilo spásné světlo Národní třídy a blikající neonové nápisy lákající zákazníky.
Ohlédla se zpět, bezdomovec se zastavil u u jednoho vchodu do domu, ale stále na sobě cítila jeho oči.
Doběhla k jakémusi dobře oblečenému muži.
"Prosím vás, pomozte mi, ten muž mne sleduje," ukázovala rukou zpět do uličky, kterou přišla.
Muž, asi třicetiletý, pohlédl na dívku, do uličky a znovu zpět na ni. Kdo by nepomohl slečně v nesnázích, navíc tak pěkné?
"Nebojte se, už vám nic nehrozí. Kam jdete? Doprvodím vás, pro slečnu jako jste vy není bezpečné, abyste v tuhle hodinu chodila sama."
"Děkuji vám," stále se jí třásl hlas. Po pár metrech se však už celkem uklidnila a rozpovídala se. Muž přikyvoval, usmíval se a vyptával, a ona odpovídala, ze samé úlevy ani nevěděla, co mluví.
Odobočili z Národní třídy, přešli přes malé náměstíčko a stanuli před Kostelem Svatého Anotonína.
"Moc děkuji za doprovod, dál už dojdu sama. Promiňte, že jsem vás tak dlouho obtěžovala."
"Myslel jsem, že vás doprovodím až domů," zatvářil se téměř zklamaně.
"Co kdyby vás ještě někdo sledoval?"
"Jste opravdu džentlman," usmála se na něho, "ale mám to odtud už jen kousek a nic se mi nestane. Děkuji vám."
"Jak si přejete, rád jsem vás poznal," otočil se k odchodu.
Chviličku se za ním dívala, pak vyrazila k domovu.
Za chvíli však za sebou zaslechla spěšné kroky. Otočila se a na tváři se jí objevilo pobavení.
"Takže vám to přece jen nedalo?"
Při pohledu do jeho tváře však veselí z jejích očí zmizelo a v nahradilo jej zděšení.

Detekiv Daniels tiše zaklel. Tohle zatracené počasí mu už vážně lezlo krkem. To mu alespoň ono nemohlo přát, když už musel dělat v přestrojení? Jakoby nestačilo že se musel poflakovat po ulicích v převleku za bezdomovce, což mimo jiné zahrnovalo páchnoucí oblečení, posedávání v zaneřáděných koutech podzemky a znechucené pohledy kolemjdoucích.
Teď zrovna kráčel za jednou dívkou. Vypadala vystrašeně, neustále se po něm ohlížela, ale bylo lepší, aby se ho bála, než aby jí někdo ublížil. Procházela místy, kde za poslední týdny došlo k několika přepadením a on nehodlal riskovat, že se to stane i jí. Držel se od ní dostatečně daleko, aby si ho případný útočník hned nevšiml, ale dost blízko na to, aby mohl rychle zasáhnout.
Rozběhla se, asi to s tím sledováním přece jen trochu přehnal.
Ustoupil do stínu jednoho z vchodů do domum víděl, jak dívka vyběhla do světel Národní třídy. Oddechl si. Na Národní třídě se i v tuhle dobu pohybovalo dost lidí, tam už té slečince nikdo neublíží.
Otočil se a pomalu, šouravým krokem člověka, který ztratil smysl života, či jej nikdy vlastně nenašel, se vracel ke stanici metra, kde na něj čekala špinavá podlaha a pár ještě špinavějších chlapíků, kteří už od života nic nečekali, leda snad brzkou smrt.
O hodinu později, když se choulil na lavičce v parku a předstíral spánek, k němu přistoupil muž v policejní uniformě.
"Tady nemáte co dělat, pane. Nemáte kam jít?"
"Kam bych chodil, chlape. Tady je mi dobře."
"Opravdu? Ale nemůžete zůstat. Pojďte prosím se mnou."
"Nikam s tebou nelpůjdu, fízle. Dej ode mě ty špinavý policajtský pracky pryč," hrál Daniels dál svou roli.
"Tak to by stačilo. Jdeme," vytáhl ho muž hrubě z lavičky a postrčil ho kupředu.
Daniels ještě párkrát zanadával, ale sotva vyšli z parku, chování obou mužů se naprosto změnilo.
"Tak o co jde, Johne?"
"Sakra, v čem ses to vyválel, Mitchi? V tomhle nemůžeš sednout do auta. Vždyť by jsme se tam udusili," John se tvářil znechuceně.
"Ani se neptej," Daniels se ušklíbl.
"Tak o co jde?"
"Našli jsme svědka. Holka, kolem dvacítky. Přepadl ji a okradl, je v nemocnici."
"Jak je na tom?"
"Nic moc, ale přežije to. Vyrušili ho a utekl, jinak by asi dopadla hůř. Hlavně je otřesená. Ti manželé, co ji našli, ji odvezli do nemocnice a odtud nám zavolali. Proto jsem pro tebe přišel, jestli nám toho ta holka řekne dost, mohli bysme ho konečně dostat."
Konečně. Daniels si vzpomněl na první mrtvou dívku, kterou našli u starého skladiště. Následovaly dny bezvýsledného pátrání, dokud se nenašlo další tělo.
Potom žena, okradená a zbitá.
Všude po sobě nechal stejný podpis. Každé své oběti zapíchul do kabátu rudý špendlík. Ano, chtěl toho parchanta konečně dostat. Musel za své zločiny zaplatit.
"Kde je ta holka?"
"V Myrthově nemocnici. Ale nejdřív tě hodím domů, aby ses dal trochu do pořádku. Nemůžeš za ní přijít takhle, ještě víc bys jí pocuchal nervy."

"Slečna Joane Maersová?"
Otočila se k tomu, kdo promluvil a znovu pocítila bolest v zraněném rameni.
"Ano, to jsem já."
Ukázal jí policejní odznak.
"Jsem detektiv Reynolds a tohle je můj kolega Daniels. Rádi bychom vám položili několik otázek."



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eriona Portraid Eriona Portraid | 10. listopadu 2013 v 16:56 | Reagovat

Je to skvělé, jsem ráda, žes tam to slovo nechala. Fakt se tam hodí.
Ehm... Kdy bude pokračování?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama