Prosinec 2013



Arkestia

6. prosince 2013 v 17:19 | Eriona Portraid |  Příběhy


Stopy ve sněhu

6. prosince 2013 v 7:57 Svit severních hvězd
Už druhý den se krajina začínala vlnit a vypadalo to,že tam bude i les. Prahnul po něm, neboť už dlouho kráčel pustinou, kde byla k vidění jen bílá, bílá a zase bílá. Jídlo mu docházelo a ani si nepamatoval, kdy mu naposeled bylo teplo. Vlastně se divil, že už dávno neumrzl. Ale to jakoby se mu vyhýbalo. Už tolikrát si myslel, že přijde konec a nestalo se tak. Proč, čím byl tak jiný od těch, co mráz milosrdně uspal a nikdy se uř nevzbudili. Proč on jediný musel stále žít, stále pokračovat v cestě , přestože mu byla zima a žaludek se svíral hlady, stále odehánět myšlenky, které se vracely znovu a znovu. Avšak les znamenal naději, naději na oheň a možná i něco k snědku, podaří-li se mu chytit nějakého malého, nedostatečně opatrného tvora. Kam to vlastně jde, napadlo ho už po tolikáté. Ano, říkal si, že se dostane k jinému kmeni, ale dokáže to vůbec? A i kdyby ano, má vůbec šanci najít si tam novou rodinu, nové přátele. Jeho lidé obvykle cizince nevítali, pochyboval, že tomu u ostatních bude jinak. Již neměl tu sílu, která ho zprvu hnala kupředu, neměl už nic, proč by se snažil. A přece stále šel, aniž by věděl proč, dál a dál. Přešel přes další kopec a konečně se před ním objevil les. Temnější skvrna na bílé ploše, za ním se zdvihaly vysoké vrcholky. Opravdu došel tak daleko? Promnul si zledovatělou rukavicí oči a podíval se znova. Jedna z hor, mírně nalevo od směru jeho cesty, byla čtveřitě rozeklaná. Hora vody, připomínala svými vrcholy čtyři podstaty vody, led, sníh, kapalnou vodu a páru. To znamenalo, že dorazil až k úpatí Velkých hor. Vážně ušel takovou vzdálenost? Za tak krátko? Jak dlouho už to vlastně je, co ho vyhnali z Příbytků. Nebyl schopen si vzpomenout, až se namáhal, jak chtěl. Dny a noci mu splývaly v jedno. Vadilo mu to nebo ne? Vlastně nevěděl ani to. Už si nebyl jist vůbec ničím. Nezáleželo na tom. Nevěděl už ani to, zda je toto realita či jen sen, ze kterého brzy probudí v teple Příbytků. Ale možná i Příbytky byly jen iluzí a on sní v úplně jiném světě. A nebo už dávno umrzl v pustině a jen jeho mysl si to jaksi neuvědomila. Dříve mockrát nepřemýšel, co ho čeká po smrti, ale rozhodně si to nepředstavoval tak, že to bude stejné jako před ní. Jaký v tom případě mělo smysl umírat? A může zde znovu umřít? Pokud ano, co se stane. Bude dál pokračovatv této pouti, ocitne se někde jinde nebo prostě přestane existovat? Neměl však žádnou šanci na to, že by mohl přijít na řešení téhle úvahy. A proč vůbec? Bylo mu jedno, jak s ním Urgas naloží a i kdyby ne, stejně proti tomu nic nenadělá. Les se blížil, už jasně rozeznával temné větve pokryté sněhem. Pár stovek metrů a už bude pod přívětivým stínem stromů. Ať už je mrtvý nebo ne, půjde dál. Třeba někam dojde. Neměl-li to štěstí přestat existovat, alespoň se může pokusit najít nějaké lepší místo než je ledová pláň. Konečně dosáhl okraje lesa a vstoupil mezi stromy. Naposledy se otočil a pohlédl na planinu pokrytou sněhem, která jakoby byla bez konce. A možná, že opravdu byla, možná, že se táhla dál a dál, až do míst, kam nikdy nevstoupila lidská noha a nad ní se klenula obloha, stějně bílá či snad šedivá a stejně nekonečná, až už nešly rozeznat od sebe. Obrátil se opět k lesu a vydal se dál. A les ho pohltil, jen pár stop, které o pár hodin později už byly zapadány sněhem, vypovídalo o tom, že tudy kdysi kráčel nějaký chlapec. V skrytu stromů bylo tepleji a přestože se musel vyhýbat hustě propleteným větvím, kráčelo se mu snadněji, neboť zde nebyla taková vrstva sněhu. S úlevou se však dostavila i únava. Dokud musel namáhat všechny své síly, aby pokračoval v cestě, nějak mu to nedocházelo, ale nyní, když se cesta stala lehčí, uvědomil si, jak vyčerpaný je. Každý krok jej stál nesmírné vypětí vůle, jeho chůze, dosud pravidelná, změnila se v jakési klopýtavé potácení. Pak zakopl o jakýsi hrbol a dopadl na zledovatělou zem. Už se nezvedl, proč také? Jestli zmrzne, alespoň bude mít klid. Zavřel oči a nechal vše odplynout, poddal se spáku, v němž nevnímal nic, spánku beze snů. Bylo to príjemné, tišící, pak jeho mysl zcela odešla a on se poddal sladkému nevědomí.

Osud Ulthavarů I

6. prosince 2013 v 7:47 | Alvrin |  Příběhy
Severní luna vábí mne,
já neodolám již,
bludiček svit i srdce mé,
vedou mne k tobě blíž.

Když osudu cestě poddáš se,
volání vlčí slyš,
budoucnost svou v něm ukrytou,
za temné noci zříš.

Hlas líbezný mne povede,
ledovou pustinou,
kde všichni, kteří hledají,
bezmocně zahynou.

Já však v tvých stopách poběžím,
do svitu měsíčního,
a v zemi vlků najdu tě,
za času půlnočního.

Pak do údolí klidného,
kde šumí vodopády,
dojdem a šťastni budeme,
že spolu jsme a tady.




Amroth

3. prosince 2013 v 14:37 | Alvrin |  Příběhy
Kdysi žili elfové s lidmi v míru. Pak však vypukla válka, a když skončila, lidé s elfy se odcizili. Rychle vypukly spory a z nich vyrostla jako dobře živená stvůra nenávist. A tu proběhla bitva, která se do dějin zapsala jako Bitva Padlých vítězů, bitva, kde bojoval spojenec proti spojenci, přítel proti příteli, elf proti člověku. Mnoho jich zde padlo. Potom lidé ovládli zemi a elfové se skryli v odlehlých končinách. Nenávist panovala dál a elfí lid již ztratil chuť bojovat. Ne však jejich divočejší příbuzní, orfové, známí také jako letci na nefétorech.


Oči plné slz

3. prosince 2013 v 13:32 Svit severních hvězd

Podle pohádek, které jako malá slýchávala, nebyl vůbec žádný problém, aby se chlapec zamiloval do chudé dívky stejně snadno jako do bohaté. Že vůbec nezáleží na tom, jak je dívka oblečená, jaké prostředky má dostupné.
Samozřejmě, že na tom záleželo. Orsa to moc dobře věděla. Vyzkoušela si to na vlastní kůži. Její rodina nebyla bohatá. Její otec nebyl příliš uznávaným členem kmene.
Dokud byla malá, příliš jí to nevadilo, při hraní se až tak necení bohatství rodiny, jako představivost a schopnost se zapojit. Jak však rostla, dívky se začínaly dělit podle vrstev, ze kterých pocházely.
Jak byla hloupá, když si myslela, že má stejné šance jako bohatší dívky. Kolik peněz májí, se projevovalo na jejich oblečení, upravenosti, povinnostech. Bohatší dívky si mohly dovolit lépe vypadat, nehrozila jim neustálá blízkost špíny a práce, ubírající na upravenosti. Zlomené nehty, rozcuchané vlasy, špinavé ruce a tváře, zaprášené šaty.
A teď se blížily Dny světla, svátek oslavující počátek teplého období. Všichni vyrazí ven, budou se bavit a hlavně si na sebe vezmou své nejlepší oblečení. Co si vezme ona? To co měla právě na sobě, bylo tím nejlepším, co měla. A také tím jediným. Její otec neměl peníze na to, aby si mohl dovolit pořídit jí nové šaty. Musel uživit celou rodinu. Matku, mladšího bratra, sestry. Jediné trochu lepší šaty dostala Fina, to ona znamenala naději na to, že se rodině povede lépe. Fina jako nejstarší dcera se měla dobře vdát a zajistit tak svým sourozencům i rodičům šanci na lepší život.
Fina to mohla dokázat, byla milá, hezká a navíc se i v té chudobě, ve které žili, dokázala udržet celkem čistá. Ano, jestli někdo mohl dokázat zachránit rodinu, byla to ona. Orsa to uznávala. A přece, nedokázala se ubránit malému bodnutí závisti. Styděla se za to, ale nemohla si pomoci. Tak by si alespoň jednou chtěla vzít na sebe něco nového, hezkého, co nedostala po své sestře, když z toho Fina vyrostla.
Nebylo to fér. Fina byla jen o dva roky starší než Orsa. Proč by zrovna ona měla dostat šanci?
Orsa zprudka položila těžké vědro na zem, ponořila do něj ruce a chrstla si ledovou vodu do obličeje.
"Tak, a jestli si pomyslíš o své sestře ještě jednu křivou myšlenku, půjdeš pěkně ven na mráz a nevrátíš se, dokud nepostavíš Fině sochu ," pohrozila si v duchu.
"Fina dělá vše pro dobro rodiny, tak si jí važ."
Odhrnula si pár mokrých pramínků vlasů z obličeje a znovu zdvihla vědro.
Co nadělá, Urgas jí nadělil tenhle život a ona už to nezmění. Může se jen pokusit ovlivnit svou budoucnost.

Temsun kráčel za ostatními a bez zájmu sledoval, jak lidé uhýbají před průvodem. Kus před ním šla Enis, krásná 17-letá dívka. Několikrát, vlastně až příliš často, se na něj otočila a usmála se.
Oplácel jí ho nepříliš nadšeně. Otec počítal s tím, že si ji Temsun vezme. Když se to vezme kolem a kolem, počítala s tím celá rodina. Jenže on tou myšlenkou nijak nadšený nebyl. Ano, Enis byla krásná a její rodina byla uznávaná, mnohý by mu takovou možnost záviděl, ale Temsunovi přišla Enis strašlivě povrchní. Nebyl to někdo, koho by mohl opravdu milovat.
Proč se tím však zabývat teď, měl by si užívat slavnosti a ne přemýšlet nad tak neradostnými úvahami jako byl sňatek s Enis. Znovu začal vnímat své okolí a uvědomil si, že se průvod zastavil. Vpředu se něco dělo.

Orsa k sobě přitiskla krabičku pevněji. Na tohle šetřila už několik let, pečlivě si schovávala každičkou drobnou minci, kterou se jí podařilo získat a nemusela ji obětovat na chod rodiny.
A teď si konečně nesla domů svůj vytoužený poklad. Krásný temně modrý přívěsek na řetízku. Byly tam i dražší, propracovanější náhrdelníky, na které ovšem neměla.
Ale tenhle jí bohatě stačil. Salesina slza, tak ho pojmenovala.
Každoročně hleděla na vystavené zboží u stánku, třpytící se a vrhající různobarevné odlesky po okolí a toužila po tom, aby jí něco z toho patřilo.
A teď konečně se její touha naplnila. Snažila se tvářit jako by koupě něčeho takového pro ni bylo něco normálního, když si prodavači říkala o Salesinu slzu, a nevšímat si jeho pobaveného úsměvu, ale sotva zašla za nejbližší roh, neodolala a otevřela krabičku. Chvíli jen tak stála a kochala se pohledem na blyštící se šperk, potom se vydala domů.
Zahnula do další uličky a spatřila, že proti ní kráčí průvod urozených. Obvykle by jí to náladu moc nezlepšilo, neměla o členech nejvyšší třídy vysoké mínění, ale dnes si mohla dovolit být velkomyslná. Lidé se postrkovali, jak se snažili uhnout průvodu a nebyli zrovna ohleduplní. Pak Orsa schytala další nepříjemný štulec, kdosi do ní vrazil a ona se připletla do do cesty dívce v průvodu.
Srážka to nebyla příjemná. Obě tvrdě dopadly na zem, Orsa si rozedřela hřbety rukou, jak se snažila uchránit krabičku se Slzou od kontaktu se zemí. Zvedly se, ta druhá dívka trochu rychleji než Orsa a chviličku na sebe hleděli, odhadujíce jedna druhou.
Ta druhá byla krásná, podobně stará jako ona, dobře oblečená, v hustých vlasech měla vetknutou čelenku z ledobělu. Pěkně tvarovaná ústa zkřivená zlostí, oči vztekle zúžené.
"Co si to dovoluješ, špinavice. Proč mě srážíš na zem? Kdo ti dal vůbec právo se mě dotknout?"
"Neudělala jsem to schválně," Orsa odpověděla stejně prudce jako její protivnice. Kdyby jí k tomu ta bohatá slečinka dala příležitost, omluvila by se jí, třebaže za to nemohla. Ale Orsa nikdy nebyla zrovna pokorný člověk a měla svou hrdost. Slova té holky a její pohrdlivý tón ji vyprokovaly k tomu, že se místo omluvy také naštvala.
"Kvůli tobě jsem si ušpinila šaty a podívej, co jsi mi udělala s rukou," strčila Orse před obličej lehce odřenou ruku.
"Á, slečinka se zranila. Neboj se, však ono to zmizí. Zato tvoje šerednost těžko."
Věděla, že to přehání, tohle bylo daleko za hranicemi toho, co si mohla k někomu tak vysoko postavenému dovolit, ale nemohla odolat.
Její protivnice sebou trhla, pak její ruka vystřelila kupředu.
Orsa nepocítila žádnou bolest, když jí dlaň s plesknutím přistála na tváři, zato jednu věc vnímala zcela jasně. To, jak jí krabička vylétla z rukou, v letu se otevřela a pak už jen jako ve zlém snu slyšela cinkot rozbitého skla, jak se Slza rozletěla na kousíčky.
Orsa jakoby na chviličku zkameněla a pak sklesla na zem. Rukama horečně sbírala střepy, jakoby je mohla znovu slepit do do toho nádherného šperku, který ještě před chvíli tak hrdě nesla domů. Potom jí došla zbytečnost jejího počínání. Tímhle už to nespraví. Její poklad byl pryč. Kvůli pitomé nafoukané slečince přišla o to jedinou cennou věc, kterou měla. O které tak dlouho snila, která se stala symbolem toho, že dokáže překonat úděl, který jí Urgas nadělil.
Vzhlédla k té, jež za všechno mohla, oči měla plné slz.
"Za tohle zaplatíš. Donutím tě, abys za to zaplatila, Sales mi k tomu dopomož."

Temsun slyšel slova té dívky a ušklíbl se. Tak tohle se asi Enis nikdo nikdy neopovážil říct. Viděl, jak Enis zrudla a vlepila dívce facku.
A viděl, jak se dívka vrhla na zem, kam dopadl její přívěsěk. Viděl, jak zoufale zdvihá všechny ty drobounké tmavomodré střípky, nedbajíc toho, že ji z odřených rukou teče krev, že jí tvář po úderu zrudla.
Slyšel její hněvivá slova, ale než stihl něco udělat, zvedla se, ruku plnou zbytků přívesku a rozběhla se pryč, zmizela v davu.
Enis se k němu otočila, ale dostalo se jí jen mlčení, a tak po chvíli zmkla, jen uraženě pohodila hlavou. Průvod se znovu dal do pohybu a Temsun s ním, ale stále nemohl zapomenout na ty oči, které se na něj na vteřinku upřely. Temné, nahněvané, smutné, lesknoucí se slzami. Byly to oči někoho, koho Urgas nešetřil, někoho, kdo se zabýval důležitějšími věcmi, než tím, co si vezme na sebe či co si dá k večeři. Nedokázal na ně zapomenout ani o pár hodin později, když seděl vedle Enis na hostině a snažil se tvářit, jakože se ohromně baví.