Leden 2014

Muž, který neviděl

28. ledna 2014 v 19:01 | Alvrin |  Povídky
Byl jednou jeden muž a ten měl velký cíl. I upřel k němu své oči, namáhal se a lopotil, myslel naň dnem i nocí. Pracoval bez oddechu a obětoval pro něj vše. Své záliby, své přátele a rodinu, své srdce. Krok za krokem se prodíral vpřed houštinami, přelézal skaliska, brodil se bažinami lidské chamtivosti. Zapomněl spát, zapomněl jíst, zapomněl na své dětství, zapomněl své jméno. Ale svůj cíl nezapomněl. Bojoval, rval se o vítězství a neměl slitování s jinými ani sám se sebou. A pak...pak dosáhl svého cíle. A zjistil, že bojoval pro nic. Našel svůj vytoužený cíl a zjistil, že ten za to nestál. Světlo, které mu až dosud udávalo směr, zhaslo a svět se pohroužil do tmy, neboť jen cíl už mu byl lucernou mezi černými stíny. I usedl muž ztracený v temnotách a hořce se rozplakal, neboť ať napínal oči, jak chtěl, neviděl nic. A nastala prázdnota. Potom se ozval jemný hlásek, hlas dítěte. A on jej poznal, pamatoval si jej z dob ještě před cílem, kdy snad jěště znal něco jiného než tuto tmu. Hlas jeho dcerky. Tu povstal, tápavě se vydal za tím zvukem a jak šel, jeho krok se stával jistějším a přidávaly se další hlas. Manželčin, synkův, rodičů, bývalého nejlepšího přítele. Tu temnota se roztrhla a on zjistil, že nebyla všude kolem něj, jen v jeho očích. A ty, dosud slepé, prohlédly a on spatřil nádherný svět kolem plný jasu a barev. Poprvé v životě doopravdy viděl.

První a druhá

22. ledna 2014 v 13:17 | Alvrin |  Povídky
Linda si bezděčně pohrávala s cípem nadýchané sukně a hleděla na prázdnou sklínku před sebou. Připadala si strašně osaměle. Věděla, že rodiče nepřijdou a věděla, že tu bude sama, ale přesto jí to teď mrzelo. Pohlédla na ostatní lidi, kteří zde seděli a zrak jí utkvěl na páru, který si maturák určitě užíval. Její spolužačka, ta druhá Linda, ta oblíbenější a úspěšnější, se tiskla ke svému klukovi a zrovna se čemusi zvonivě smála. Linda znovu pohlédla na prázdnou skleničku. Proč sem vlastně chodila? Mohla zrovna tak zůstat doma a nikdo by si toho možná ani nevšiml. Jen by si řekli, ta blbá nána se na to vykašlala a stala by se dalším podmětem pro drby. O to nestála. A navíc, maturák byl tradice. Jenže zbytečně si nechávala dělat krásný účes, sháněla tyhle princeznovské šaty v barvě nebeské modři, vybárala šperky a střevíčky. K čemu jí jsou, když je nemá komu ukázat, komu se pochlubit, že jí to sluší. Zvedla se. Zbytečně by tu zůstávala.Jen se v ní zdvíhala žárlivost na druhou Lindu, která si tak tento večer užívala. Přizvedla si sukni a začala se proplítat směrem k šatnám. Náhle se jí však kdosi postavil do cesty. "Promiňte," pokusila se ho obejít, aniž by se podívala, kdo to vůbec je. "Li, nechceš si zatancovat?" To oslovení a známý hlas ji přimělo zvednout oči, které až dosud upírala do země. Takhle jí totiž říkal jen jeden člověk, Shin Ataka, bývalý soused a kamrád, to on jí zkrátil jméno tak, aby vypadalo víc japonsky, když jako malí koukali na anime z jeho rodné vlasti, Japonska, kam se více než před rokem zase odstěhoval. A teď vzhlédla a její šedomodré oči se setkaly s černýma zářícíma. Ano, byl to on. "Shine, jak to, že jsi tady?" zeptala se udiveně a srdce jí naplnila taková radost, až ji to samotnou překvapilo. "Co třeba ráda tě vidím," zasmál se. "Nemohl jsem si nechat ujít vidět tě v takovýhle šatech." "Promiň," cítila, jak se červená," moc ráda tě vidím, ale vážně, kde ses tu vzal?" Změnil se, vlasy měl delší a taky hodně vyrostl. Ale ty změny se jí líbily. Vypadal dobře a oblek mu moc slušel. "Všechno ti řeknu, pokud si se mnou zatančíš." Nechala se jím odvést za ruku na parket, kráčela jako ve snu. Teprve teď si vzpomněla na všechny ty pocity, které v ní kdysi vzbuzoval. Tančili do rytmu hudby a on se na ní usmíval tím svým nádherným úsměvem. Teď už se jí nechtělo domů, byla s ním. Když ji potom doprovodil domů, dali si pod hvězdnou oblohou první polibek.

Linda si bezděčně pohrávala s cípem nadýchané sukně a hleděla na prázdnou sklínku před sebou.Tenhle večer byl tém nejhorším v jejím životě. A přitom ještě před hodinou vypadal na to. Že bude tím nejlepším. Užila si nástup, šerpování, tancovala a laškovala s Lukášem a byla naprosto šťastná. V jednu chvíli si všimla Lindy, té druhé, té neoblíbené, která seděla v koutě a zřejmě jako jediná se nebavila. Ale co jí do ní bylo. Jestli se nebaví, může si za to sama, může přece odejít. Tímhle výrazem akorát ostatním kazí večer. To bylo předtím, to si ten večer ještě užívala. Jenže pak se všechno pokazilo. Pak se její svět zhroutil. Lukáš jí oznámil, že končí. Už ji nemiluje, našel si jinou. Chtěl jí to prý řict už dřív, ale teprve teď zřejmě našel odvahu. Chvíli na něj nevěřícně zírala, pak ho praštila skleničkou. Ostré sklo mu pořezalo tvář, objevila se krev, lidé křičeli a říkali, že se snad zbláznila. Nejspíš mu na té jeho krásné tvářičce zůstane jizva. Ona z toho určitě bude mít problémy. Aťsi, alespoň bude mít Lukášek navždy znamení toho, že ji zradil. Rodiče ji potom okamžitě odvezli domů, chvíli do ní něco hučeli, ale pak ji nechali být a šli spát. Sotva si byla jistá, že už za ní nepřijdou, vytáhla skleničku a víno. Nalila si až po okraj a vypila ji. A pak seděla a vzpomínala, plesové šaty stále na sobě. Po tvářích jí začaly stékat slzy, roztřásla se tichými, zato o to silnějšími vzlyky. Rozpíjely jí její kdysi tak pečlivé nalíčení, jindy by jí to vadilo, ale teď už jí bylo vše jedno. V jejím srdci zahořela nenávist, ke všemu a ke všem, kteří jí zradili.

Kapitola 21

14. ledna 2014 v 18:21
Lin sebou praštila na postel. Jak jí všechno tohle mohla matka tajit. Tedy ne, že by něco z toho netušila, ale stejně! Měla přece právo to vědět. Pravdu o svém otci, o původu své matky. Jakoby nestačilo, že se liší od ostatních tím, že není bohatý mazánek, že vyrostla na ulici, že jí chybí znalosti za čtyři roky učení.
Ne, ještě musí být příbuzná nějakého zrádce, vyvržence.
Co na to, že pochází z kouzelnického rodu, když to stejně nikomu nemůže říct a navíc z takového, který zřejmě všichni nesnáší. Jak s tím naložit?
Vzpomněla si na svoji zkoušku u Srdce moudrosti. Už tenkrát se jí přece dostalo varování, že rod, ze kterého pochází, tu nebude zrovna oblíbený. Ale tenkrát nad tím tolik nepřemýšlela, byla ráda, že se jí nabízí možnost dozvědět se víc o magii. Vlastně si ani neuvědomila, to co teď, že její přijetí do Školy magie, do Dargerfolu, bylo podivně jednoduché.
Zvlášť přihlédneme-li k tomu, že pocházela z takového rodu, což v radě určitě věděli. Ani kdyby toho však nebylo, takhle snadno projevit důvěru holce, která strávila polovinu života v Dolní čtvrti a kradením jídla? Nemožné.
I když, na druhou stranu, vlastně to tak nelogické ani nebylo. Prostě ji chtěli mít pod kontrolou. Ano, tak to je. Před očima se jí míhaly všechny ty události od chvíle, kdy se zmocnila Mellercandonu. Zajetí Ariasem, nové oblečení, setkání s Nierou, otázky rady na Mellercandon, setkání s profesorm iluzí, podivné chování ředitelovo, težký den tělesných cvičení.
Bylo to vše jen proto, aby zjistili, co v ní je? Hráli si s ní celou tu dobu.
Náhle se jí z toho všeho udělalo špatně. Připadalo jí, že se ocitla ve vězení, jímž byla celá Bílá čtvrť a přce ji tisklo ze všech stran, jakoby nebylo větší sáh, takže měla pocit, že se brzy udusí. Musela na vzduch.
Popadla jednu z knížek, které ležely na stolku, v případě, že by se někoho potřebovala zbavit, se kdyý tak může vymluvit na moc učení, a vyšla na chodbu.
Původně měla v plánu jít na zahradu, ale pak nějak tak, sama ani nevěděla proč, zamířila do křídla pro služebnictvo. Snad doufala, že si promluví s Joan, snad že měla hlad.
Tady potkala víc lidí, zvědavě na ni hleděli, ale v níčem jí nebránili. Uvědomila si, že vlastně neví, kde Joan bydlí. A proč by ji vlastně měla otravovat v jejím soukromí? Jakoby nestačilo, že se o ni Joan musí starat.
Ne, udělala chybu, že sem šla. Otočila se,aby se vrátila, když to zaslechla. Vyrazila tíém směrem. Takhle zvonily zbraně a ona chtěla vědět, co se to tam děje.
Zatočila za několik rohů, prošla několika chodbami, minula pár sloužcích a před ní se objevilé klesající schodiště. Teď už to řinčení slyšela hlasitěji. Ano, nemohlo být pochyb, někde se tu bojovalo s meči.
Lehce sebehla po schodech, ústily do malého nepříliš vysokého průchodu. Tam zůstala stát, skrytá ve stínu, a sledovala, co se děje venku na dvoře.
Seděli tam muži, pár se jich zabývalo zbraněmi, jiní si povídali a vesele se smáli, ale vetšina sledovala dvojici mužů kroužících kolem sebe s meči v rukou.
No mužů, Lin se okamžitě opravila. Ten první by se ještě dal za muže prohlásit, bylo mu tak kolem pětadvaceti, ale jeho protivník byl mladší, mohlo mu být tak 15, maximálně 16, rozhodně ne starší, spíš mladší, třebaže výškou za prvním nijak nezaostával.
Jejich zbraně se teď srážely s rychlostí, která Lin připadala až nadpřirozená, když si vzpomněla na svoje těžké chvílei se cvičným mečem ve škole.
Vypadalo to jako tanec, jak tak uskakovali a odráželi výpady svého soupeře či naopak útočili. Čepele se blýskaly ve světle slunce a vzduchem létaly výkřiky mužů, povzbuzujících jednoho nebo druhého z bojujících.
Konečně Belworf, plavovlasý muž, o němž Lin věděla, že velí Almardonovým mužům a jenž v ní budi respekt svou mohutnou postavou, ocelově šedýma očima a kamennou tváří, z níž nešlo vyčíst naprosto nic, a který byl jedním z těch dvou, kteří doprovázeli Almardona, když ji odvlekl z Dolní čtvrti, a dívka dosud nezapomněla na ten strach a bezmoc, zvolal: "Dost. To stačí."
Vystoupil z rohu , ve kterém až doposud stál a zaujat sledoval souboj. Jeho slovo jakoby mělo nějakou skrytou moc. Bojující od sebe odskočili a sklonili zbraně.
Mladší z nich si rukou shrnul světlé vlasy ze zpoceného obličeje a zasmál se jasným, milým smíchem: "Začínáš nějak ochabovat, Ederiku."
"Na to, abych tě chytil a nabančil ti mám pořád síly dost," zavrčel muž, ale bylo vidět, že to myslí v žertu.
"To ti povím, Belworfe, ten kluk začíná být pěkně drzý."
"No jo, Mel ho moc rozmazluje," odpověděl Belworf přátelsky a trochu se pousmál. Linmarie tím začal být okamžitě sympatičtější, nikdy ho dosud neviděla usmívat se.
"No jo, ale za to její kuchařské umění bych jí to klidně i odpustil," Ederik zastrčil meč do pochvy.
"Tak co, veliteli, jak to šlo?"
Belworf se na něj vážně zadíval.
"No, abych řekl pravdu, Ederiku, vážně jsi tomu dneska moc nedal. Příště nekoukej na to, kdo je tvým protivníkem. Jestli ho příště budeš zase šetřit, rozdám si to s tebou já."
"Bude mi potěšením," usmál se Ederik, ale pak zvážněl.
"Dobře, veliteli, příště do toho půjdu naplno."
Belworf kývl a otočil se na uculujícího se chlapce.
"A ty se nesměj. Pořád sebou zbytečně moc mrskáš. Děláš zbytečné pohyby, kterými v boji ztratíš čas a poskytneš protivníkovi výhodu. Pak si o tom ještě promluvíme, teď mám ještě práci."
"Pro dnešek končíme," zavolal na muže.
"Dorne, ty pojď se mnou. Musím s tebou ještě nco probrat."
Muži se pozvolna rozcházeli, jen pár jich zůstalo. Několik jich prošlo kolem Linmariu, ale nikdo si jí nijak zvlášť nevšímal.
Lin však stále hleděla na toho chlapce. Byl jí povědomý, ale nevěděla odkud. A pak si konečně sebral své věci a opustil dvůr, jenže průchodem.
Sotva si všiml Lin, zastavil se, pohlédl jí od tváře.
"Ty? Co ty tady děláš?"
V tu chvíli jí došlo, kdo to je. Ten chlapec, který se zasloužil o její vysvobození z Ariasu a který ji potom donesl až na lůžko. Ishar, jak se později dozvěděla od Allmardona.
"Co by, procházím se," odpověděla trochu chladně. Stále v ní doutnal ten vztek před kterým utekla ze svého pokoje.
Ale kupodivu se nijak zvlášť neurazil: "Klídek, přece tě nevyháním. Nemusíš na mě hned vyjíždět."
Zhluboka se nadechla. Ano, nemusela, jenže neměla náladu být milá. Měla vztek na všechny tady, na kouzelníky, kteří ji chtěli ovládat, na otce, že umřel, na matku, že ji sem nechala jít, na tyhle tak veselé muže, kteří se bezstarostně smáli, když ona nemohla.
Ishar na ni chvíli zkoumavě hleděl, pak se zeptal: "Nechtěla bys pár buchet? Mamka zrovna dneska nějaké upekla."
Měla docela hlad, to ano, ale rozhodně se jí nechtělo s ním jít do kuchyně mezi lidi.
"Ne, musím se učit," pozvedla knihu.
"Máš toho hodně?" zeptal se zájmem.
"Co se učíš?"
Dostal ji. Totálně netušila, co si to vlastně vzala sebou za knihu. A jestli se podívá na její titul, přizná, že to byla jen výmluva. Ale nechtěla přiznat porážku.
"Nic zajímavého pro tebe."
Na chviličku mu zacukaly svaly v obličeji, ale ovládl se.
"Jak myslíš, nemusíš se se mnou bavit. Ale jestli se tak strašně musíš učit, proč se potuluješ tady a pozoruješ nás při tréninku?"
"Už jsem ti snad dala najevo, že se ti nemusím z ničeho zpovídat."
"Ne, to nemusíš a asi na to z Dolní čtvrti ani nejsi zvyklá, ale alespoň by ses mohla chovat slušně a nevylévat si na mně svůj vztek," tohle řekl chladně, už se neusmíval.
"Užij si studium."
Prošel kolem ní, nesahala mu ani po ramena, a vystoupal po schodech, zatímco strnule stála a přemýšlela, jak to zase zkazila. Nabízel jí prátelství a ona ho jen urážela. A úplně bezdůvodu. Nemohl přece za to, co jí matka sdělila. Zkazila to a on s ní už zřejmě nepromluví.
Měl pravdu. Nebyla zvyklá být milá. V Dolní čtvrti se o způsoby nikdo nezajímal. Tam šlo o to přežít, ne se společensky vybavovat.
Vlastně jediným přítelem, kterého kdy měla, byl Luki, a toho nechala tam dole, ve špíně a hladu, zatímco sama se vyhoupla do výšin blahobytu.
Zradila jediného přítele a toho, který by se jím snad mohl stát, od sebe odehnala. Jaký je bídák!
Trpce se ušklíbla. Ano, moc dobře je vidět, z jakého rodu pochází, přesně se ke svým předkům hodí.
Ukryla se do výklenku pod schody, schoulila se do prachu a špíny a zírala do pološera, které se postupně měnilo v temnotu, jak se venku začalo stmívat, jakoby se okolí chtělo přizpůsobit stavu jejího nitra.


Dej mi naději

6. ledna 2014 v 21:18 | Alvrin |  Povídky
"Dej mi naději," šeptá do tmy a hledí na temnou oblohu bez hvězd.
"Dej mi naději, že všechno budu lepší a já s tebou půjdu," šeptá a v hlavě jí víří obrazy temné jako noc všude kolem. Spálená země, těla, která nikdo nepochoval, studny zapadané popelem, černé pahýly stromů mířících k obloze.
"Ano, jeden jediný kousíček naděje" a po oči ji pálí, ale už není schopná uronit jedinou slzu.
Všude je ticho, jen vichr se žene přes pláň a ona v něm slyší křik stovek hlasů, těch kteří jsou mrtví.
"Nemáš žádnou!" vztekle vzkřikne do té prázdné temnoty, jenž ji obklopuje.
"Není naděje," její hlas se nese tmou, která jí dříve konejšila, nyní ji však obkličuje jako smečka hladových vlků.
"Není," šeptá teď už tiše a znovu se choulí do malého uzlíčku. Vichr vyje a jeho poryvy ji pokrývají vrstvami tmavého prachu, ale ona už nevnímá. Nezbylo nic, jen prázdnota.
Náhle však zdvihá hlavu a napíná sluch. Ano, znovu ten zvuk. Cosi se blíží a ona namáhá oči, aby viděla přes všechen ten popel, který jí vichřice vmetává do tváře.
Ne, nemýlí se.
Vstává.
Vzduchem se nese jemný, zlatý hlas zvonků.
A pak se náhle vynoří z temnot. V ruce nese světlo, oděn v bělostný šat, kapuci staženou do tváře. Ale ona ho i tak pozná.
Natahuje k ní ruku a otírá z její tváře slzu, která jí náhle skanula z oka. "Stále je naděje."