Dej mi naději

6. ledna 2014 v 21:18 | Alvrin |  Povídky
"Dej mi naději," šeptá do tmy a hledí na temnou oblohu bez hvězd.
"Dej mi naději, že všechno budu lepší a já s tebou půjdu," šeptá a v hlavě jí víří obrazy temné jako noc všude kolem. Spálená země, těla, která nikdo nepochoval, studny zapadané popelem, černé pahýly stromů mířících k obloze.
"Ano, jeden jediný kousíček naděje" a po oči ji pálí, ale už není schopná uronit jedinou slzu.
Všude je ticho, jen vichr se žene přes pláň a ona v něm slyší křik stovek hlasů, těch kteří jsou mrtví.
"Nemáš žádnou!" vztekle vzkřikne do té prázdné temnoty, jenž ji obklopuje.
"Není naděje," její hlas se nese tmou, která jí dříve konejšila, nyní ji však obkličuje jako smečka hladových vlků.
"Není," šeptá teď už tiše a znovu se choulí do malého uzlíčku. Vichr vyje a jeho poryvy ji pokrývají vrstvami tmavého prachu, ale ona už nevnímá. Nezbylo nic, jen prázdnota.
Náhle však zdvihá hlavu a napíná sluch. Ano, znovu ten zvuk. Cosi se blíží a ona namáhá oči, aby viděla přes všechen ten popel, který jí vichřice vmetává do tváře.
Ne, nemýlí se.
Vstává.
Vzduchem se nese jemný, zlatý hlas zvonků.
A pak se náhle vynoří z temnot. V ruce nese světlo, oděn v bělostný šat, kapuci staženou do tváře. Ale ona ho i tak pozná.
Natahuje k ní ruku a otírá z její tváře slzu, která jí náhle skanula z oka. "Stále je naděje."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama