Únor 2014

Pád

2. února 2014 v 15:07 Svit severních hvězd
Uvědomil si, že se zem pod ním třese. Nejprve to byly jen slabé záchvěvy, jakoby se země protahovala, ty mohl ignorovat, byl přece tak vyčerpaný. Ale postupně to sílilo a pak přišla chvíle, kdy už musel nějak zareagovat. To když se kousek od něho s praskotem a duněním z hlubin země zřítil strom. Pomalu, jakoby byl vetchý stařec, se posadil a rozhlédl. Ano, bylo to tak, zem se třásla, viděl, jak se mohutné stromy chvějí, sníh z nich padá v zledovatělých kusech a slyšel, dřevo úpí námahou.
Co tohle má znamenat? Nikdy dosud nezažil něco takového. Zem byla vždycky klidná. To voda se bouřila, nebesa hrozila, že se zřítí, ale zem po jeho nohama byla vždy spolehlivou, nikdy se nehýbala. Tak co se teď děje? Hrají si s ním bohové? Nemohli ho snad nechat v klidu zemřít.
Měl by utéci, napadlo ho. To se přece v takových případech dělá. Jenže jemu se nechtělo. Proč by měl utíkat. Nechtěl tady stejně umřít? Tak proč by se měl zbytečně namáhat?
Zem pod jeho nohama se znovu otřásla a náhle se pod ním rozevřela, jako hladová ústa. Nohy mu sjely po ledové půdě a už padal, řítil se do jejích temných hlubin.
Pak dopadl. Překvapilo ho to. Jakoby tak nějak čekal, že bude padat dál a dál, bez konce, nikdy se nezastaví.
A přece dopadl. Cítil, jak mu tělem projela ostrá bolest. Ta však jakoby byla přesně tím, co potřeboval. Probrala ho k životu. Zvedl se, bolelo to dost, ale ne tak, aby mu to zabránilo v pohybu. Všude kolem byla tma, jen trhlinou v zemi kdesi vysoko nad ním sem dopadalo maličko světla.
Zem už se netřásla. Alespoň něco, pomyslel si a pak zauvažoval, jak se teď asi dostane zpátky na povrch. Chtěl to vlastně vůbec?
Ale něco dělat musel a s překvapením si uvědomil, že se mu něco dělat i chce. Málem zapomněl na to, jaký to je pocit.
Zavolal do tmy. To se naučil ještě v Příbytcích, když se rozbily lampy, dalo se podle zvuku určit, jak velká je prostora, ve které se člověk zrovna nacházel.
Hlas měl podivně ochraptělý, už tak dlouho ho neslyšel. Cítil k němu jakousi náklonnost, jako k příteli, kterého se mohl držet.
Zvuk ho překvapil, jasně značil, že se nachází v nějakém obrovském prostoru, rozhodně větším, než by byl býval čekal. A také si náhle uvědomil, že je tu teplo. Mnohem tepleji než venku. Doslova cítil, jak se krev v žilách pomalu zahřívá, jeho tělo roztává.
Co tak velkého se mohlo nalézat takto hluboko pod zemí? Začalo ho to zajímat.
Byl si jist tím, že nahoru po stěnách trhliny rozhodně nevyšplhá. Takže má i důvod se vydat do té tajemné tmy, třeba najde nějaký východ na povrch.
A tak odhodlaně vykročil, mnohem odhodlaněji než kdy předtím od chvíle, kdy ho vyhnali jeho vlastní lidé.


Kapitola 22

2. února 2014 v 14:42
Již nastala úplná tma a ona stále seděla ve svém úkrytu. Ale už věděla, co udělá.
Zvedla se, oprášila a vylezla do chodby, Vystoupala po schodech a vydala se do svého pokoje zpola osvětlenými chodbami.
Pokoj byl prázdný, ale knihy, které nechala poházené na stole a posteli byly vzorně srovnané v policích, neklamná známka toho, že se tu stavila Joan.
Lin usedla na postel a zamyslela se. Ráno nebo už teď večer? Ráno bylo příhodnější, mohla dělat, že jde do školy a navíc bude snazší dostat se z Bílé čtvrti. V noci byly zábrany kolem určitě silnější. Nezačnou ji ale ve škole shánět, když nepřijde? V tom případě by měla mít náskok.
Ale třeba ne, po Naině se přece taky nikdo nesháněl.
Takže ráno, ale musí brzy, aby měla nějaký čas, než zjistí, že je pryč a ne ve škole. Měla by jít spát, aby byla ráno čerstvá.
Nastavila časoměr, ráno ji vzbudí dost brzy, až začne vydávat tichý, ale hodně nepříjemný tón.
Naina jí včera vykládala, že existují i taková zařízení, která začnou člověku lomcovat postelí, dokud nespadne. To by tedy nechtěla. Každý okamžik v měkké posteli si užívala, to jí bude chybět.
Což jí připomíná, ještě jednoho přepychu už si nebude moci užívat. Koupel. A ona už si na ni tak zvykla. Prošla chodbičkou ve skříni se šatstvem, za ní se ukrýval vchod do koupelny. Shodila ze sebe šaty a vklouzla do bazénku napouštějícího se vodou.
Přidala olejíček a vdechovala jemnou vůni modrylek. V životě ty květiny neviděla, na Orontu nerostly, tenhle olejíček se dovážel až z...., ale když poprvé ucítila tu vůni, okamžitě si ji zamilovala.
Ležela tam dlouho, pak si náhle uvědomila, že bude vstávat časně a s povzdechem se zvedla. Zabalila se do ručníku a pak ji napadlo, že se vlastně může usušit mnohem rychleji. Shodila ručník a povolala své nadání. Ale přišel jen malý závan, který jí akorát roztřásl zimou a před očima se jí zatmělo, jakoby měla omdlít.
"Tak vidíš," pomyslela si hořce, "dobře ses rozhodla. Nehodíš se sem, vždyť nedokážeš ani jedno pitomé kouzlo."
Sebrala ručník a vrátila se do pokoje. Padla do peřin a byla si jistá, že neusne, ale další, co si uvědomovala, že slyší protivný tón časoměr.u.
Neochotně se zvedla z vyhřáté postele a pustila se do příprav. Venku byla stále tma, ale na okraji bočního okénka seděl Slunohlásek a pozoroval ji bystrýma očkama, jakoby věděl, na co se chystá.
Sebrala svou modrou kabelu a zamířila ke skříni. Probírala se šaty a uvědomila si, že vlastně nemá nic, co by nebylo příliš přepychové a proto nevhodné do akce.
Nakonec se rozhodla pro oblečení, které měla na sobě včera. Volné kalhoty a přiléhavou halenu s páskem, bylo to vhodné odění na zápasení, bude to vhodné i pro Dolní čtvrť. Ještě že se po příchodu ze školy nepřevlékla, Joan by jí to oblečení určitě vzala na vyprání. Takhle sice bude mít na sobě oblečení trochu páchnoucí potem a špinavé od prachu, ale zato takové, ve kterém se bude moci dostatečně pohybovat. Navíc v Dolní čtvrti takto snadněji zapadne, mívala tam daleko smradlavější a špinavější oblečení než bylo tohle. To ji jen ten kouzelnický přepych už stihl zkazit, rozmazlit, že jí to vadí. Hlavní je přece vůbec mít co na sebe.
Přihodila do tašky hřeben, zapletla vlasy do copu a přestože nebylo nijak moc chladno, přehodila přes sebe teplý plášť, nazula vysoké měkké boty.
Zaváhala s pohledem upřeným na knihy na stole. Chtěla by si s sebou nějakou z nich vzít, na druhou stranu, knihy byly těžké, překážely by jí a k čemu by jí v Dolní čtvrti byla kniha?
Ale před tím jí přece také knihy dost pomohly. Jenže Almardon jí dovolil u sebe bydlet a navíc vzhledem k tomu, že tu nechávala matku, neměla by ho rozhněvat tím, že mu ukradne nějakou knihu. Dost ho naštve i to, že odešla.
S povzdechem se od nich odvrátila a tiše se vykradla z pokoje. Předtím však ještě krátce pohlédla na drobného ptáčka na okně a dala mu tiché sbohem.
Chodby byly prázdné, všichni dosud spali. Konečně našla kuchyň, rozlehlou místnost plnou hrnců, pánviček, poliček s všemožnými přísadami do jídla a vzadu v komoře včera pečený chléb, ovoce, uzené ryby a další.
Lin se pustila do práce. Brzy už měla pořádnou hromádku jídla. Zabalila jej do látky, kterou tu našla přikrývající chléb a ukryla svůj lup do brašny.
Zavřela dveře od spíže a pak uslyšela kroky. Kdosi přicházel do kuchyně a jestli ji tu najde, nebude asi zrovna milý. Kam se skrýt?
Bylo tu spousta polic, ale všechny měly mezi věcmi na nich narovnanými spoustu mezer, takže by ji ten příchozí mohl spatřit.
Potom jí to napadlo. Prostě to riskne a třeba to vyjde. Mnohokrát už byla svědkem toho, že čím víc drzosti člověk má, tím víc mu toho obvykle projde.
Vystoupila směle ze skrytu u komory a klidně čekala, kdo přijde. Nemusí se řece schovávat, nedělá nic špatného, ne?

Niera lehce hladila větve stromů splývající k zemi, jak kolem nich procházela. Milovala svou zahradu, ten neuvěřitelný klid, který v ní panoval. Zde odčerpávala svou únavu a rozhořčení, starosti, které si přinesla z rady.
I dnes jí to ticho, narušené pouze šumem vody ve fontánách a švitořením ptáků skrytých ve stromech prospělo.
Usedla na lavičku, zahleděla se na jezírko před sebou a zamyslela se. Myšlenky se rozběhly, z klidné hladiny před ní vytryskly do vzduchu dva tenké pramínky vody a pustily se do obvyklého reje provázejícího její uvažování vždy když byla někde poblíž ní voda. Dokázala by je umlčet, ukončit jejich tanec, ale proč by měla? Měla je ráda a navíc se daly skvěle využít.
Zašeptala pár slov a voda se ztvárnila do dívčí tváře. Jeden z jejích dnešních starostí. A ještě jedna ženská tvář, ta byla starší. Další problém, kterým se rada zabývala.
Linmaria Hergatlod a její matka Nedaril.
Dnes toho zjistila dost. Vyptala se na Linmariu, koho jen mohla. Chtěla o ní zjistit víc, měla ji přece učit a navíc ji ta dívka opravdu zajímala. Když ji za ní Almardon přivedl, dokázala zmrazit celé jezírko a prý také dost poničila Almardonovi zahradu, i když, jak si Niera pamatovala čarodějovu zahradu, spíš jí to prospělo.
Ale na každý pád bylo vidět, že Linmariino nadání je silné, třebaže dosud nestálé a neovládnuté. Navíc podle Almardona se Ziranovi pomocí Mellercandonu nějak předat Linmarie své nadání. Pochybovala o tom, dokud dnes ráno nebyla svědkem dívčina boje s Nereuciovou vnučkou, matně si vzpomínala, že se jmenuje Tivae.
Ten skok, který Linmaria předvedla, byl typickým rysem nadání jejího otce. Teď už tomu věřila. A potom jí při rozhovoru s ředitelem Dargerfolu překvapilo ještě něco.
Sarkei jí klidně, jakoby to nebylo proti všem pravidlům, sdělil, že vzal Linmariu do třídy zkušební trasou, chtěl si prý vyzkoušet co je zač.
A úplně stejně klidně jí sdělil, že se prý všem překážkám, na které narazili, vyhnula. Jenže kdyby o nich věděla, snažila by s epřece s nimi nějak bojovat, překonat je, to však neudělala. Prostě se vyhýbala jejich centrům. Vycítila jejich magii, ačkoli je neviděla.
Ředitel jí to sdělil jako pouhou zajímavost, ale Niera tu informaci tak rozhodně nebrala. Schopnost vycítit magii byla darem, který byl málokdy vrozený, ostatní se jej museli naučit zdlouhavým tréninkem a ne všem se to podařilo.
Rozhodně by to neměla umět 12-letá dívka. Tak jak to, že to dokázala.
Nieřin pohled se přesunul k starší tváři. Co jsi s ní udělala, Nedaril?
Před radou se Nedaril obratně vyhýbala odpovědím na otázky ohledně její dcery, ale přísahala jim, že je Linmaria je zcela neškodná. Slíbila, že odejde, ale svou dceru nechá tady, aby ji vychovali, prosila, ať ji nechají vyrůst jako jednu z nich, dopřejí jí normální život.
Nemá prý nadání Hergatlodů ovlivňovat myšlení druhých. Niera jí věřila, zatím nic takového na dívce nepozorovala a Almardon se o ničem takovém nezmínil.
A pokud by takové nadání měla, nebude stejně lepší mít ji pod dohledem.
Teď už jsou varováni, nemohla by je pomalu, ale jistě dostávat pod svou kontrolu jako to udělal její děd.
Nebo mohla? Zachvěla se a vybavil se jí obrázek Hvězdné věže čnící k nebi. Tam se tenkrát utkali, tam zemřela její sestra spolu se svým manželem, Almardonovým bratrem Tornem.
Ne, nedovolí, aby se něco takového opakovalo. Ale Rood i jeho otec byli plní zloby kvůli slabosti svých předků a byli to dospělí, mocná muži, Linmaria je jen malá dívka a ona bude jejím mistrem. Dohlédne na to, aby ji nic nepokazilo a vyrostla v ženu věrnou Tallantu.
Ale jak Linmaria zareaguje, až její matka odejde? Bude chtít jít s ní nebo dá přednost získání moci? Niera by dala přednost tomu, aby Linmaria chtěla jít s matkou. Sice to situaci zkomplikuje, avšak zároveň to bude něco vypovídat o jejím charakteru. Každopádně jí stejně nemohou odvolit odejít.
Chtěli ji mít pod kontrolou a i kdyby toho nebylo, slíbily Nedaril, že Linmarie zabrání s ní odejít.
Další věcí však byl Mellercandon. Nedaril měla tu odvahu, že o něj požádala. Prý to bylo její dědictví po Ziranovi. Samozřejmě že odmítli. Mellercandon měl připadnout všem na Orontu, vždyť ho napsali samotní zakladatelé Tallantu. Tedy ne všem, vždyť prostí lidé, kteří nezvládali jednoduchá kouzla nebo jen pár nejjednodušších, by stejně neocenili jeho hodnotu. A navíc byla ta kniha vzácností, kterou bylo třeba střežit a omezit přístup k ní tak, aby se k ní dostali jen ti nejpovolanější, aby ji někdo nepoškodil či nezneužil vědomosti v ní ukryté.
"Což v překladu znamená," jak trpce poznamenala Nedaril, "že ji vlastně shrábne rada a možná pár dalších jejích vyvolených."
A Niera nepříliš nadšeně musela uznat, že měla Linmariina matka pravdu. Přesto považovala toto rozhodnutí za správné, i když mělo pár nedostatků. Ve špatných rukou, pokud by ji ten, kterému ty ruce patřily, dokázal přečíst, by kniha mohla napáchat strašlivé věci.
Zatím byl Mellercandon bezpečně uložen u Almardona, mistra odhalování skrytých věcí a tedy i jejich ukrývání.
Ne všichni v radě s tím souhlasili, ale Almardon se o získání Mellercandonu zapříčinil, to museli uznat, takže bylo jeho právem nechat si knihu u sebe, dokud se nevyřeší, co s ní, i kdyby se nehledělo na rodové Nadání.
Byla ráda, že ji má zrovna on. Plně mu věřila, což o některých jiných členech rady říci s čistým svědomím nemohla. Stále měla pocit, že špína Hergatlodů stále úplně nebyla vymyta z rány zbylé po boji v Hvězdné věži. A každý přece ví, že pokud špína zůstane v ráně, dostane se do ní infekce a pokud se proti té nebojuje, začne se šířit, až způsobí smrt.