Pád

2. února 2014 v 15:07 |  Svit severních hvězd
Uvědomil si, že se zem pod ním třese. Nejprve to byly jen slabé záchvěvy, jakoby se země protahovala, ty mohl ignorovat, byl přece tak vyčerpaný. Ale postupně to sílilo a pak přišla chvíle, kdy už musel nějak zareagovat. To když se kousek od něho s praskotem a duněním z hlubin země zřítil strom. Pomalu, jakoby byl vetchý stařec, se posadil a rozhlédl. Ano, bylo to tak, zem se třásla, viděl, jak se mohutné stromy chvějí, sníh z nich padá v zledovatělých kusech a slyšel, dřevo úpí námahou.
Co tohle má znamenat? Nikdy dosud nezažil něco takového. Zem byla vždycky klidná. To voda se bouřila, nebesa hrozila, že se zřítí, ale zem po jeho nohama byla vždy spolehlivou, nikdy se nehýbala. Tak co se teď děje? Hrají si s ním bohové? Nemohli ho snad nechat v klidu zemřít.
Měl by utéci, napadlo ho. To se přece v takových případech dělá. Jenže jemu se nechtělo. Proč by měl utíkat. Nechtěl tady stejně umřít? Tak proč by se měl zbytečně namáhat?
Zem pod jeho nohama se znovu otřásla a náhle se pod ním rozevřela, jako hladová ústa. Nohy mu sjely po ledové půdě a už padal, řítil se do jejích temných hlubin.
Pak dopadl. Překvapilo ho to. Jakoby tak nějak čekal, že bude padat dál a dál, bez konce, nikdy se nezastaví.
A přece dopadl. Cítil, jak mu tělem projela ostrá bolest. Ta však jakoby byla přesně tím, co potřeboval. Probrala ho k životu. Zvedl se, bolelo to dost, ale ne tak, aby mu to zabránilo v pohybu. Všude kolem byla tma, jen trhlinou v zemi kdesi vysoko nad ním sem dopadalo maličko světla.
Zem už se netřásla. Alespoň něco, pomyslel si a pak zauvažoval, jak se teď asi dostane zpátky na povrch. Chtěl to vlastně vůbec?
Ale něco dělat musel a s překvapením si uvědomil, že se mu něco dělat i chce. Málem zapomněl na to, jaký to je pocit.
Zavolal do tmy. To se naučil ještě v Příbytcích, když se rozbily lampy, dalo se podle zvuku určit, jak velká je prostora, ve které se člověk zrovna nacházel.
Hlas měl podivně ochraptělý, už tak dlouho ho neslyšel. Cítil k němu jakousi náklonnost, jako k příteli, kterého se mohl držet.
Zvuk ho překvapil, jasně značil, že se nachází v nějakém obrovském prostoru, rozhodně větším, než by byl býval čekal. A také si náhle uvědomil, že je tu teplo. Mnohem tepleji než venku. Doslova cítil, jak se krev v žilách pomalu zahřívá, jeho tělo roztává.
Co tak velkého se mohlo nalézat takto hluboko pod zemí? Začalo ho to zajímat.
Byl si jist tím, že nahoru po stěnách trhliny rozhodně nevyšplhá. Takže má i důvod se vydat do té tajemné tmy, třeba najde nějaký východ na povrch.
A tak odhodlaně vykročil, mnohem odhodlaněji než kdy předtím od chvíle, kdy ho vyhnali jeho vlastní lidé.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama