Březen 2014

Kráčel jsem

30. března 2014 v 9:56 | Alvrin |  Vzpomínky budoucích chvil

Kráčel jsem nocí,
svět kolem křičel,
kráčel jsem nocí,
svět kolem řval.

Běsnil a hrozil,
ale já viděl,
zoufalství jeho,
beznaděj, žal.



Andor a Argir, příběh o odvaze

30. března 2014 v 9:49 | Alvrin |  Legendy
V jedné vesnici na severním konci království žila dvojčata Andor a Argir. Byli to mladíci slušně vychovaní, pěkně rostlí, chytří, jen jednu vadu měli, byli to strašliví zbabělci.
Otec i matka dělali co mohli, ba i oni sami se snažili se své ustrašenosti zbavit, leč nic nezabíralo. Matka se z toho roznemohla, otec chodil s čelem zachmuřeným a jejich setra se styděla projít vsí kvůli té hanbě.
Jednoho deštivého večera však zaklepal na dveře jakýsi muž, vypadající spíše jako žebrák než jako slušný člověk a žádal o přístřeší na noc. A protože bratři měli po svých rodičích laskavá srdce, ustlali starému muži u krbu, aby se ohřál a nabídli mu občerstvení sestávající se z toho nejlepšího, co právě měli, to jest vajíček, sýra a chleba, na zapíjení mu pak poskytli džbánek piva.
I obveselil se ten muž a pookřál a tu si povšiml, že on je tím nejveselejším v chalupě. V koutě postel s ženou bledou opečovávanou dívkou mladší a krásnější, avšak stále jí podobnou, hospodář pobafávající z nezapálené a nenacpané dýmky.
Tázal se po příčině jejich smutku a tu mladíci s velkou těžkostí vylíčili, jaké prokletí je potkalo a že se ho nelze zbavit přes veškerou jejich snahu.
Stařec jim však řekl: "Nezoufejte. Na východním konci království sídlí mocný čaroděj Fithelias a ten by vám může pomoci."
Mladíci zahrnuli neznámého díky tak nesmírnými, že by je ani oceán nepojmul a vyptavše se starce na všechny podrobnosti, vyrazili hned druhého rána k východu.
Postačí říci, že putování jejich bylo dlouhé a plné strastí, neboť se děsili všeho, co by je mohlo potkat i co je doopravdy potkalo, třebaže toho nebylo ani čtvrtina z toho, čeho se obávali, ale nakonec dorazili až k sídlu mocného čaroděje Fitheliase. Kroniky neuvádějí, co se tam tenkrát událo, ale jisté je, že brzy se po celém království roznesly zprávy o bohatýrských dvojčatech Andorovi a Argirovi, kteří chrání slabé a beze strachu bojují s každým, kdo by páchal něco zlého.
I ke králi dorazili tyto zvěsti, pozval si ty dva ke dvoru a poté, co zjistil, že jsou opravdu tak neohrožení, jak se zdá, přijal je mezi své rytíře, třebaže nebyli urození, nýbrž jen synové sedláčtí. Pro jejich původ jimi mnozí pohrdli, ale oni se nezalekli a věrně, se ctí sloužili králi, takže jejich pověst rostla čím dál více. A jejich jména letěla od úst k ústům a jejich sláva je předcházela, takže zločinci před nimi prchali dříve, než k nim dorazili. A muži je obdivovali a ženy a dívky po nich toužili. Avšak Andorovo srdce patřilo králově dceři a jeho bratr dosud netoužil po žádné, kterou by pojal za svou paní, třebaže rád laškoval se ženami a těšil se z jejich obdivu.
Ale již brzy měly nastat události, které měly bratry vyzkoušet.
Král se dozvěděl o lásce, kterou Andor chová k jeho dceři a u ní si též povšiml jisté náklonnosti k rytíři. Velice se rozhněval, neboť princezna byla již zaslíbena jinému a nadto byl Andor, byť neohrožeností překonávaje všechny kromě svého bratra, stále mužem prostého původu. A hleděl, jak by se Andora zbavil.
Andor však byl muž udatný a po boku mu stál bratr. Tak všechny úkoly, kterými ho král pověřil, splnil a přinesly mu ještě větší slávu.
Království vzkvétalo pod ochranou královských mužů v čele s Andorem a Argirem a lidé žili šťastně a spokojeně. Jenže přílišné štěstí často přivolává problémy. Obloha ztemněla a dny ztratily na kráse, vesnice se vylidnily, zemi ovládl strach, když se vzduch rozezněl svištěním netopýřích křídel, oči rudě zaplály a děsivá tlama plná ostrých zubů plivala ohnivou zhoubu. To drak přiletěl do království.
I vyslal král své muže, aby se s drakem utkali. Mezi nimi byl i snoubenec dcery jeho, syn vévody z Arkhamu, a samozřejmě nechyběla ani udatná dvojčata.
Jak se přiblížili k místu, které si drak vybral za své doupě, ke skalisku u Zimního jezera, všude kolem sebe viděli zmar a zkázu. Vesnice opuštěné, domy i lesy zčernalé ohněm, země pokrytá popelem. Hladina Zimního jezera byla temná, kmeny stromů vztahovaly k nebi holé větve jako černé pařáty.
Dorazili ke skalisku a spatřili draka. Jeho křídla byla jako černá plachtoví, jeho oči jako žhavé železo, jeho drápy z oceli, jeho tělo jako posázené rubíny. Povstal ze svého horkého doupěte, z jeho nozder vyšlehly plameny nad nejžhavější výheň žhavé a tyčil se nad nimi, větší než dům.
Zalekli se někteří rytíři, zalekli se, přestože již mnohokrát prokázali svou odvahu, jejich srdce se roztřásla, jejich paže ochably, jejich oči ztratily lesk.
Avšak tu promluvil Andor hlasem mocným a vrátil jim hrdost a Argir, pozvednuv své kopí, mrštil jím přímo do dračího oka. Zazněl řev tak halasný, že srazil je z koní a ti v hrůze prchli, toť nářek drakův bolestný. I pustili se do lítého boje a mnozí zahynuli v dračích plamenech, až zbyli jen udatní bratři, Andor a Argir, neboť bránili jeden druhého s větší statečností než sami sebe. A bojovali s drakem den a noc a jejich paže umdlévaly a pohled na mrtvé druhy zdrtil jejich ducha, přesto vytrvali.
Za úsvitu druhého dne pravil Argir: "Bratře můj, tento způsob boje nikam nevede, neboť drakovy šupiny jsou tvrdší než nejtvrdší diamant a naše meče jsou již o jeho krunýř polámány. Nejděme tedy nějakou lest, kterou bychom draka zdolali a i kdyby to byl způsob zákeřný, jistě námi nikdo nepohrdne, neboť tím ušetříme zemi před zoufalstvím."
"Pravdu díš, bratře," odpověděl Andor.
A tak až do úsvitu promýšleli, jak draka porazit, skryti v malé jeskyňce, zatímco netvor čenichal kolem ve snaze je najít.
Pak vyšlo slunce a bratři vyrazili do útoku. A jejich plán, který svou odvahou až zaváněl šílenstvím, vyšel. Andorův oštěp pronikl drakovým chřtánem a usmrtil ho, Andor sám však byl těžce zraněn plameny, které drak v posledním zoufalé snaze pomstít svou smrt vychrlil.
Sotva se Argir ujistil, že je netvor mrtvý, vzal svého bratra, odvezl jej k mocnému čaroději Fitheliasovi a žádal, aby jeho dvojče zachránil před smrtí, neboť ta už byla Andorovi blízko.
Čaroděj se zarmoutil a pravil: "Je ti známo, jaký řád vládne v mé magii. Jediné kouzlo mohu pro každého učiniti, aniž by to něco stálo. Mohu tvého bratra zachránit, ale ty za to zaplatíš obrovskou cenu."
Argir však odvětil: "Jsem ochoten přinésti jakoukoliv oběť. Ty víš, že se nebojím ničeho a nikoho a že jsem tenkrát se záchranou zvolil i prokletí. Nemám strach z ničeho a jen má čest mi brání, abych neudělal něco, čím bych svého bratra i jiné zarmoutil. Andor však vyvolil lépe, vždyť nezvolil jako já nemít strach, ale mít odvahu a proto je lepším než já, vždyť poznal strach a dokázal se mu vzepřít. A já jsem již unaven ze snahy ovládnout se, nepodlehnout vábení věcí, které by mě normálně děsily, ale teď se jich nebojím."
Slyše jeho řeč a vida jeho zármutek nad utrpením bratrovým, přislíbil Fithelias zachránit Andora. Potom vsedl Argir na koně a rozjel se ke králi. Předstoupil před něj a sdělil mu tu radostnou zvěst, že drak je mrtev a království v bezpečí. A všechna srdce se zaradovala. Avšak Argir pokračoval dál a jeho řeč byla prudká, slova vášnivá, takže ti, kteří jej ctili, ji považovaly za odvážnou, a ti, kteří mu záviděli, za nesmírně opovážlivou a drzou.
Argir mluvil o tom, jak urputný svedli s drakem,jaká zranění utrpěl jeho bratr mluvil i o lásce, kterou chová Andor ke králově dceři a žádal ho o to, aby její ruku dal jeho dvojčeti.
Tu král povstal ze svého trůnu a rozhněvaně zvolal: "Jak se opovažuješ žádat něco takového?! I kdyby zásluhy tvé a tvého bratra byly sebevětší, pořád budete jen synové sedláka a má dcera nikdy nebude dána někomu, kdo má ruce špinavé od hlíny. Nakonec, kdo může vědět, zda jste úmyslně nevydali snoubence mé dcery smrti v dračích spárech, jen abyste mohli usilovat o ruku mé dcery."
"Můj pane," odvětil Argir a drtil slova mezi zuby, "věz, že jsem ti sloužil vždy oddaně a neváhal jsem pro tebe vydávat svůj život v nebezpečí. To proto, že jsem věřil, že tvé srdce je spravedlivé a tvé vládnutí rozumné. Nyní však vidím, že to byla jen vidina, sen, který jsem chtěl vidět. Nyní vidím, že čest je ti cizí a sebeobětování pro tebe nemá žádnou cenu. Kéž tedy zemřeš v tisícerých mukách, jako všichni ti, kteří pro tebe a tvou zemi položili život v boji s drakem."
Král, bílý vzteky, povolal stráže a nakázal jim uvrhnout Argira do nejtemnější kobky na hradě, dokud se nerozhodne, jak s ním naložit. Kdyby se Argir na odpor, možná by stráže neuposlechly králova rozkazu, neboť měli Argira v úctě, ale on se nechal klidně odvést.
Měla však dvojčata u dvora i mnohé nepřátele, kteří žárlili na jejich slávu a ti mluvili ke králi hlasy lísavými, množstvím slov bratry pomluvili, třebaže toho bylo málo, co zlého mohli proti nim říci. Marně se přimlouvali ti, kteří bratry milovali, marně i samotná králova dcera prosila otce o milost. Ba právě její přímluva přesvědčila krále o tom, že se Argira musí zbavit. Celou noc připravovali popraviště a ráno vyvedli Argira z vězení na nádvoří. Bylo však lidu zakázáno přihlížet, neboť král se obával vzpoury lidu.

Díky Fitheliasovo kouzlům se Andor zotavil a on se dozvěděl o slovech svého bratra, která čaroději řekl i o tom, že Argir odjel ke králi. I sevřelo se jeho obavami, které poprvé v životě nebyl sto překonat, neboť znal prudkou povahu svého dvojčete a to, že protože jeho bratr nemá strach, nezastaví jej ani ten od činu, kterého by mohl litovat. I vsedl na koně a rozjel se ke dvoru, aby zabránil nejhoršímu. Avšak nebyl ještě plně zdráv a to jeho cestu zpomalovalo. A ráno toho dne, kdy už byl téměř ve městě, pocítil náhle tak prudkou obavu o svého bratra, že popohnal již znaveného koně a ten pod ním padl, kousek za městkou branou. Chopil se tedy koně jakéhosi sedláka s příslibem náhrady a hnal se ulicemi města jako bouře. Když však dorazil ke dvoru, zjistil, že jeho zlé tušení se naplnilo. Bylo pozdě. Jeho bratr byl mrtev. I zhroutil se nad bratrovým tělem a lidé se mu vyhýbali, ctící jeho samotu, neboť jeho zármutek byl nesmírný. Pak najednou povstal a vykročil. A každý, kdo naň pohlédl mu rychle ustoupil z cesty, neboť vzezření bylo strašlivé.
I vkročil do trůnního sálu a mnohým v tu chvíli připadalo, jako by spatřili jednoho z velikánů dávnověku. Plavý vlas zavlál, oko se blýskalo, čepel obnaženého meče stříbrně zářila.
A promluvil hlasem mocným, plným smutku a hněvu: "Sám víš, můj pane, že jsem tě vždy ctil a sloužil ti podle svého nejlepšího svědomí. Neváhal jsem pro tebe mnohokrát svůj život a dobře jsem hájil tvou čest. Vždyť i kdybys přikázal, abych proklál své srdce mečem,učinil bych tak. Pro tvou ochranu bych byl schopen nechat smrti i svého bratra a on by jistě souhlasil
Proto se tě nyní ptám, králi, zda jsem nevědomě spáchal proti tobě nějaký přestupek, zda jsem tě zradil či tě zklamal, že jsem si zasloužil toto. Provinil jsem se já či můj bratr nějakým strašlivým činem, žes rozkázal, aby byl popraven? Čím jsem vinen? Jaký byl důvod, že můj bratr musel zemřít? Nikdy jsem po tobě nežádal, abys své činy ospravedlňoval, ale nyní tak činím. Řekni mi jediný čistý důvod a já přijmu smrt svého bratra jako čin nutnosti, čin správný.
Nikdy jsem o tobě nepochyboval, nedávej mi nyní k tomu důvod, klidně mne ztrestej za moji opovážlivost, jen když mi sdělíš příčinu bratrovy smrti."
Král však nedbal na rozumná slova Andorova ani na jeho zármutek, ba odpověděl, možná snad že měl sám pochybnosti o správnosti svého rozhodnutí, velice příkře.
"Sedlákovým synem jsi a i jím zůstaneš. Král se nemusí zodpovídat synu chudáka. Překročil jsi svou pravomoc tak jako tvůj bratr a stejně jako on budeš ztrestán. Odveďte ho."
Stráže se váhavě přiblížily. Tu Andor s taseným mečem vrhl se ke králi s úmyslem ho zabít. Avšak přestože byl jedním z nejlepších bojovníků a bojoval jako šílenec, či snad právě proto a protože jich proti němu stálo mnoho, přemohli ho, spoutali a odvlekli do stejného temného žaláře jako dříve jeho bratra. A král nedbal na rady svých rádců ani na hlas své dcery, jako posedlý trval na tom, že i život druhého bratra musí být zmařen. S těžkým srdcem chopili se Andora, aby splnili králův příkaz.
Avšak lid povstal, už nehodlal nechat krále zabít muže, kterého miloval. Bouře propukla v královském městě, hlučící příval pronikl do paláce. V nesnadné situaci ocitli se královští muži, vždyť jak bojovat proti těm, u nichž stojí naše srdce. Ti nejvěrnější dovedli krále do tajných chodeb, aby svůj život zachránil. Ale byli dopadeni a dav se zmocnil krále, takže zmizel zraků svých věrných.
Andora osvobodili z pout a vyvedli ho na Stupeň králů. A on mluvil k lidu, ale ne bouřlivě, nýbrž řečí mírnou, takže se upokojili. A přivedli k němu dceru královu, ona mu přislíbila ruku svou a Andor byl provolán za krále. On však důrazně žádal o propuštění starého krále, kterého od povstání nikdo neviděl. I nařídil důkladné pátrání po celém městě, až našli tělo vladařovo ve sklepě jakéhosi domu, avšak života už v něm nebylo. I pohřbili ho se všemi poctami, jak se sluší na krále, třebaže mnohým to bylo proti mysli, a jeho dcera ho oplakala. Důstojný pohřeb vystrojili též Argirovi a oplakávala ho celá země. Andor pak vládl moudře po mnoho let, jeho synové byli mocnými bohatýry a jeho dcery prosluly svou krásou po všech zemích.

Moře

5. března 2014 v 19:18 Vzpomínky budoucích chvil
Jen jednou spatřil jsem moře,
zářilo jasně a zvalo,
jen jednou spatřil jsem moře
zářilo jasně, dech bralo.

A v mém srdci zrodila se píseň.