Duben 2014

Nebylo by lepší zůstat žábou?

25. dubna 2014 v 13:40 | Alvrin |  Povídky
Měla jsem to v plánu napsat už dlouho, ale nějak se nedařilo, až přišlo zadání z cermatu, které na to celkem sedlo a donutilo mě to napsat. Tak tady to je :)


Probudil ho mlaskavý polibek, který přistál na jeho bradavčitých zádech barvy vodních řas a pak pocítil, jak se jeho tělo začíná měnit.
Tak tedy konečně přišel ten den. Konečně bude svobodný. Rozlilo se kolem něj zelené světlo a uvědomil si, že už je zase člověkem.
Okamžitě ho mokrá tráva začala studit do zad. Takže se své dámě bude představovat s mokrou skvrnou na zádech.
Nu což, má na to být připravená a pokud jí nevadí líbat žábu, tak snad unese i trochu špíny.
Otevřel oči,skláněla se nad ním nějaká žena, proti oslnivě modré obloze však z její tváře neviděl zhola nic.
"Vítej, můj princi."
Zvuk toho hlasu ho přiměl okamžitě vyskočit na nohy. Musel vidět, zda hlas odpovídá zevnějšku. Odpovídal.
"Bohové, za co mě trestáte," zaúpěl v duchu a sliboval si, že první, co udělá, bude že najde tu babu, která ho zaklela. Prý to není tak špatné zůstat žábou. Trochu si zaplaveš a vysvobodí tě krásná princezna! Celé ty dva roky, kdy se živil mouchami a plaval v kalném rybníčku, se utěšoval představou své zachránkyně.
Tohle možná byla princezna, šaty na to měla přeplácané a nepraktické dost, ale slovo krása její vzhled rozhodně nevystihovalo. Vlastně by se divil, kdyby to slovo vůbec někdy zaslechla.
"Vy jste mě vysvobodila?" snažil se o co nejzdvořilejší tón a v duchu přemýšlel, jak se z tohohle vykroutí. Bude jí muset namluvit, že už někoho má.
Asi se té staré, šeredné žebračce opravdu tenkrát neměl vysmívat. Ale kdo mohl tušit, že je to čarodějnice?
"Ano, můj milý. Jedna moc milá stařenka mi prozradila, že je tady zakletý princ. Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem tě našla? Jako žába si nebyl zrovna velký, drahoušku. Zato teď je to o moc lepší. Budeme spolu žít navěky, můj krásný princi."
Představa, že by s ní měl žít navěky, ho naprosto vyděsila. Už jen ze zvuku jejího hlasu mu přecházel mráz po zádech. Natož s ní strávit zbytek života!
Konečně se vzchopil dost na to, aby byl sto promluvit.
"A vaše ctěné jméno, slečno?" získával čas a horečně pátral v paměti, jak se z takových šlamastyk dostával v době, kdy ještě žil u dvora. Ale nápady nepřicházely. Jen hrozné tušení přišlo, že ta milá stařenka byla tou samou osobou jako babizna, která ho zaklela, a tohle je jen zlatý hřeb její pomsty.
"Princezna Rosálie z Ernholmu."
Alespoň nějaké štěstí se na něj usmálo.
"Z Ernholmu, říkáte? Ernholmské můj otec vždycky nesnášel. Nemohl bych ho zklamat tím, že bych si vzal jejich princeznu. Takže odpusťte, ctěná Rosálie, jsem vám vděčný za osvobození, ale ze svatby nebude nic."
Chvíli na něj nevěřícně hleděla, pak její ruka přistála s plesknutím na jeho tváři.
"Vy podvodníku, jak se opovažujete?! Víte, kolik jsem toho podstoupila, abych vás našla?! Kolik nechutných slizkých obojživelníků jsem musela políbit? Ale já ti ukážu! Ještě budeš prosit, aby sis mě mohl vzít! Stráže!
Ale na ty on už nečekal. Otočil se a prchal. Nohy se s radostí rozpomněly na pohyb, který kdysi byly zvyklé vykonávat, a než se nadál, jekot princezny Rosálie utichl v dáli. Zastavil, až když se potřeboval vydýchat, v hájku svěžích mladých břízek. Facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.