Bílý sen 2

18. dubna 2015 v 9:42 | Alvrin |  Povídky


"Takže, co dělal těch celých pět let?" Jorin odrhává oči od pasoucích se pegasů a pohlédne na bratra.
"Nebylo to snadné, zprvu jsem se jen tak potloukal a poslouchal, co se povídá. Víš, tehdy mne moc nebrali. Byl jsem ještě kluk, každý si myslel, že si ke mně může dovolovat, co se mu zlíbí. Chvíli to trvalo, než jsem se naučil, jak si získat respekt. Přivydělával jsem si prácemi, které se zrovna naskytly, abych měl z čeho žít a hodně jsem cestoval.
Kdybys to viděla, Jorin, hory sahající až do nebe, písčité pláně, kde se člověk zalyká horkem, a města, kde jsou ulice tak plné lidí, že musíš tancovat, abys mezi nimi nějak proklouzl.
Viděl jsem toho hodně a slyšel jsem mnoho příběhů. Ale až před rokem se mne usmálo štěstí a já je po dlouhém hledání našel."
Terd umlká a Jorin láskyplně pozoruje jeho tvář. Změnil se za těch pět let. Jaksi zmužněl. Pohled má teď tvrdší, kůži opálenější a ošlehanou větrem, ale stále je to její milovaný bratr.
Co asi všechno prožil, zatímco ona seděla doma nad vyšíváním a chodila na plesy. Bývaly to dobré plesy, což o to, ale okamžitě by je vyměnila za to, co prožil on. Určitě to zahrnovalo i strádání, hlad, bolest, ale alespoň opravdu žil, zatímco ona byla posledních pět let ve vězení, zbavená vůle k životu svým vlastním otcem. Měl ji vzít sebou. Ale nebude mu nic vyčítat, na to je příliš šťastná.
"Děkuji, že ses pro mne vrátil, Terde," usmívá se na něj vděčně a on jí úsměv oplácí.
"Ale kam teď půjdeme?" ptá se.
"Důvěřuj mi sestřičko. Odvedu tě někam, kde budeš v bezpečí," pohladí ji rukou po tváři a zvedá se z trávy.
"Měla by ses převléci a taky dobře vyspat. Zítra poletíme daleko."
Gúd se jim zjevuje za zády nečekaně, až sebu dívka trhne. Nechápe, jak někdo může chodit takhle potichu, zvlášť když měří skoro dva metry. Dobře, že i jeho pegas je tak velký, jinak by Jorin měla pochybnosti o tom, jak ho vůbec unese.
Ten mladík ji uvádí do rozpaků. Ano, je pohledný, ale tím to není. To Urt byl taky. Na Gúdovi však je ještě cosi víc. Nádech tajemna, jeho oči mají v sobě jakýsi smutek i když se směje. Je na něm viděl, že si stejně jako Terd hodně prožil. Není to šlechtický synáček, který má vždy vše, co dostane.
"Vážně chcete zůstat v těchle šatech, slečno Jorin? Tedy ne, že by vám to v neslušelo," čtverácky mu zajiskří v očích a Jorin znovu cítí, jak se jí hrne krev do tváří, "ale nezdají se vám trochu nepraktické?"
"Ráda bych se převlékla, pane Gúde," odpoví stejným tónem, "ale nevím o místě, kde bych měla dostatek soukromí."
"Já ti ho ukážu," vezme ji Terd kolem ramen a na Gúda vrhne významný pohled. Ten se však jenom uculuje.

Ještě když se Jorin vysvléká z té svatební nádhery do jednoduššího oblečení, vyplétá z vlasů ozdoby a rozpouští složitý účes, myšlenky jí pádí jako splašení koně. Tenhle Gúd, proč na ni tak zvláštně působí? Je přece zvyklá z plesů na lichotky mužů i jejich žertíky. Vlastně je od mužů zvyklá na všelicos. Jako když musela jednou starému opilému lordu Remingonovi rozbít skleničku o hlavu, než jí přestal obtěžovat. Mluvilo se o tom ještě pěkně dlouho a otec se proto na ni pořádně rozhněval, přestože uznal, že byla v právu. Měla se ho prý zbavit nějak elegantněji.
Když se však lord Remnigon zpamatoval z opice a dokonce se jí přišel omluvit za svou neomalenost, otec s ním jednal sice zdvořile, ale chladně jak to Jorin dosud nezažila.
Ale všichni muži, se kterými se Jorin dosud setkala a byli považováni za jí rovné, nepočítaje tedy sluhy a vesničany, kteří s ní jednali podle jejího vznešeného původu, tedy jako s nadřízenou, byli džentlmany.
Gúd však takový není. Snaží se s ní sice jednat uctivě, ale je na něm vidět, že z toho má spíš legraci a dělá to jen proto, aby ji neurazil, ne proto, že by to opravdu považoval za potřebné. Líbilo se jí to. Nebyla zvyklá na někoho, kdo nebyl svázaný zdvořilým chováním, ale líbilo se jí to. Ta lehkost, s jakou mluví a pohybuje se. Jako ten, kdo žije celý život svobodně. Ano, i Terd už má něco z toho ve svém chování, ale pořád je na něm vidět, jaké se mu dostalo výchovy. Gúd to v sobě nemá a přece je jaksi vznešený svým vlastním způsobem. Odkud asi je? Zajímalo by ji to velice, ale nezeptá se, alespoň zatím ne, vždyť se sotva poznali, tak se nehodí se vyptávat na jeho minulost či rodinné poměry.
Konečně je hotová, v lehkých šatech se cítí mnohem pohodlněji. Ale co s tou spoustou bělostné nadýchané látky a šperky? Když ty šaty složí, budou strašlivě pomačkané. Ale co, řekne si v duchu. Teď začínám nový život a určitě už všechno nebude perfektní. Tak ani nemusí ty šaty. Navíc je v blízké době stejně nehodlám použít.
Složí je, jak nejlépe dokáže, šperky uloží do pytlíčku k ostatním věcem. Snad se nezničí. Vezme ranec a ychází zpoza skalního výběžku. Obchází křoví, které ji skrývalo a vrací se zpět k bratrovi. Ten je u svého Nursia, kartáčuje mu bělostnou hřívu dlouhými pomalými tahy. Gúd cosi kutí u ohniště, oheň už vesele plápolá, nad ním visí na trojnožce kotlík.
Jorin si přisedne k ohni.
"Můžu ti nějak pomoci?"
"To je dobrý, už jsem skoro hotový a vy jste jistě po celém dni unavená," Gúd přihodí do kotlíku trochu zeleniny a zamíchá jeho obsah.
"Tak a teď už jen počkat," dodává a otírá nůž jakéhosi hadru. Jorin zaráží ta hygiena, ale nic neřekne. Bude sii teď muset zvyknout na mnoho věcí, nebude už ta cukrová panenka obskakovaná ve dne v noci služebnictvem. Její život nyní bude prostší, těžší, ale zato bude volná.
Hledí na rudé nebe s ohnivým kotoučem zapadajícím mezi hory, na louku s pasoucími se pegasy, na svého bratra, který se vrátil a cítí se dokonale šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama