Dopis

7. září 2018 v 16:40 |  Povídky
Na stole ležela obálka, mírně zažloutlá a pomačkaná. Ležela tam tiše a čekala na svého adresáta, ale nikdo nepřicházel. Místnost byla prázdná, na stěně tiše tikaly hodiny. Zdálky bylo slyšet zvuky ulice, ale jaksi tlumeně. Přes barevně zbarvené listí javoru, které mu ještě zbylo, dopadaly na stůl paprsky podzimního slunce. Přes tikot hodin jakoby se tu čas zastavil. Na komodě pod hodinami stál rámeček s fotografií nežně a trochu posmutnělě usmívající se dámy s bělostnými vlasy. U ní ležela kytice s černou stužkou.
A obálka čekala. Ležela a čekala, až se vrátí všichni, kdo šli vyprovodit starou dámu. Čekala i se svým obsahem, se stránkami popsanými roztřeseným stařeckým písmem a přece pějícími mladická slůvka lásky.
Má milá Anne,
vím, že můj konec blíží a zjevuješ se mi ve snech. Proto ti píši, později než pozdě a přece to musím udělat, protože chci žádat o usmíření. Odpusť mi prosím a také já ti odpouštím. Tvůj M.
Obálka čekala, čekala, až se všichni vrátí, v domě vonícím po růžích a starých knihách, a snila sen o mladém muži a ženě, jejichž srdce pukla ve stejný den, jako se znovu spolu spojila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama